Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Deník Janka Rouse, 19. listopadu – 2. prosince 2021

Obrázek nebo fotografie#42661 Obrázek nebo fotografie#42662 Obrázek nebo fotografie#42663 Obrázek nebo fotografie#42664 Obrázek nebo fotografie#42665 Obrázek nebo fotografie#42666 Obrázek nebo fotografie#42667 Obrázek nebo fotografie#42668 Obrázek nebo fotografie#42669 Obrázek nebo fotografie#42670

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Janek Rous (1981) je výtvarný umělec, věnuje se především performance, videu a audiovizuálním instalacím. „V celkovém vyznění jeho prací na první pohled převládá lehkost a humornost nezvyklých situací, v druhém plánu se ale autor obvykle pouští do tajemných vod lidské psýché, nebo neprozkoumaných zákoutí okolního světa. (…) Převrácením logiky věci ad absurdum upozorňuje na drobné i velké mezery a hluchá místa v uspořádání prostředí, ve kterém žijeme.“ (Artlist, Karina Kottová) Od roku 2007 je spojen s platformou Artyčok.TV, která reflektuje dění na současné umělecké scéně formou videoreportáží, rozhovorů, záznamů z přednášek a workshopů, ale také pravidelně vypisuje open call pro podporu vzniku nových audiovizuálních děl, jak mezi etablovanými tak i začínajícími tvůrci.

 

Deník si vedu formou zaznamenávání důležitých momentů ve fotografii vlastně už spoustu let. Asi neuplynul jeden den, ve kterém bych něco nezachytil. Většinou tak po týdnu si fotky procházím a zpětně mažu vše, co bych si bez nich nezapamatoval. Zůstanou dny, ze kterých nic nezůstane. Aby to nebylo tak jednoduchý a taky proto, že práce s obrazovým médiem není pro tuto příležitost úplně ideální, rozhodl jsem se potrápit jen svou paměť, co všechno si udrželo stopu. Teprve pak se podívám, jestli k tomu budu mít i nějakou fotku.

Island. První den, kdy nemusíme zběsile pobíhat ze schůzky na schůzku, jdeme se podívat po výstavách. První den, kdy jsme zhruba po týdnu uviděli na obloze celé slunce. Sice vůbec nehřeje, ale stejně je to radostná podívaná. I tady, v čase polární noci, se objevuje.

Výstavy jsme si vybrali víceméně pocitově, podle obrázku z webu, podle útržku textu, podle problesku jména, které jsme už někdy zaznamenali. Výběr dopadl nad očekávání skvěle, nejvíc asi v případě výstavy, kde šlo o reakce současných umělkyň a umělců na místního krajinomalíře z počátku 20. století. Stokrát otřepaný koncept má v tomto případě 8 z 10. Některé momenty protnutí jsou skvělé, někdy i celkem zábavné. Třeba jak si jeden ze známých současných umělců obul na tuto práci boty krajinomalířské legendy a vyrazil s nimi do plenéru na místa z jeho obrazů prožít si je po svém. Zní to tak blbě, jak skvěle to dopadlo. Ležení u trojprojekce islandsko-brněnské umělkyně, větvičky, kapky, díry v kamenech, pomalu, rychle, zvuk, zážitek. Malba, která vypadá jako povrch kamene, lišejníky, struktury. V Národní galerii nadšení opadá. Devadesátková architektura připomínající stavby v zemi nikoho při přejezdu od nás do Rakouska nebo Německa, nezajímavá, neútulná, pro výstavní účely ještě navíc úplně nepraktická. V jejím podzemí se ale dá poležet v komoře islandsko-brněnské umělecké dvojice, kde je soustředěn sice dost nešťastně a nevábně nainstalovaný, ale obsáhlý archiv audiovizuálních prací s experimentálním doku filmem. Dá se u toho taky ležet a vydržet dlouho. Nahoře pod střechou navazuje ještě velká prostorová instalace, přírodní mikrosvěty promítané v kruhovém formátu ve velikosti člověka působí jako planety. Je tam zima a chodí se tam bez bot, nedá se u toho moc vydržet.

Island, poslední den před odjezdem. Den horké vody. Jízda autobusem na předměstí ve výstavbě, cesta mezi rozestavěnými domy a nezastavěnými plochami, nejdřív se ztrácí domy, pak chodník, pak i silnice, jdeme správným směrem? Jdeme. Pobřežní oáza na konci staveniště vypadá jako protiletecký kryt, porostlý hustými travinami. Městská laguna je úplný sci-fi zážitek, víceméně vše je vytvořené uměle, architektura maximální dotaženosti, dotvoření původního útesu dokonale splývajícími stavebními prvky. Čím je později, tím víc lidí veplouvá. Konečně příležitost pozorovat místní, dá se u toho vydržet hodiny. Možnost takového druhu setkávání s lidmi bych u nás moc potřeboval. Klidný, pomalý, horký a ledový den. Vyhlídku na oceán a sopky vystřídá zjevení úplňku nad městským ledovcem, víc už jsem toho vidět nemohl. Přesto jsem si pro jistotu poté, co jsme v noci na tento den prošvihli polární záři, nainstaloval aplikaci na její předpověď. Ta už nám pak nevěnovala víc než 4 procenta pravděpodobnosti, ale sledovat stádia proměnlivosti Slunce je taky dost v pohodě.

Odlet, den poskakujících nohou. Zvyšující se citlivost na zvuky, pachy a dění okolo, co jsem v posledních asi dvou letech na sobě zaznamenal, mě na cestě doprovází množstvím stresujících zážitků. Poskakování nohama vsedě na to docela zabírá, ale ne pokaždé. Mám ale radost, že jsem před odletem konečně pořídil celkem super dárky. Zapadající slunce nad mraky a měnící se barevné spektrum oblohy se taky asi nikdy neokouká. Únavný let korunuje únavný setkání s krajany. V odletové čekárně probíhá soutěž, jak dlouho vydrží letištní personál opakovat, že mají mít všichni nasazené respirátory. V letadle soutěž pokračuje. Díky, že můžem ve svých nejlepších chvilkách.

První den doma a zase vstávání do tmy, ustupuje ale už o tři hodiny dříve. Dívám se z okna jako každý den a pozoruju, co se změnilo. Scenérie se nemění co 10 minut, jako za oknem v Reykjavíku, přesto je vždycky něco jinak a rád o tom vím. Přes množství načerpané energie mám přes den několik usínacích výpadků. Ten moment, kdy se na někoho usilovně koukám a pohled se začne přes veškerý vzdorovitý úsilí zužovat, si vybavuju dobře.

Druhý den doma. Poslední dodělávky, o kterých teď zpětně vím, že jim budu věnovat ještě celý následující týden. Ať se snažím sebevíc, nikdy se nic nedá dodělat v klidu. Pokud to nepodělám já, podělá něco někdo jiný. Na ušetřený čas, kdy na něco čekám, mám ale posbíráno dost věcí ke čtení, takže mi to tentokrát vůbec nevadí.

Třetí den doma, dodělávky den dva. Po téměř dvou letech práce na cyklu pro výstavu o buddhistickém umění přemýšlím nad tím, jak moc mi dávají tyhle, povětšinou zcela náhodně vzniklé spolupráce. Z leckterých objevených míst a zajímavých setkání mám radost. Přízračná zjevení na mnohdy nepřízračných místech.
Špatní lidé nejsou většinou špatní proto, že by si to vybrali, jsou špatní protože jim nikdo nechce pomoct, každý je chce jen trestat. A já tyhle špatné lidi zvu do svého chrámu a každý se ptá, proč se těm špatným lidem tak věnuji?A já odpovídám, že všichni špatní lidé by měli projít touhle bránou do tohoto chrámu.
Potřebujeme víc špatných lidí než dobrých, protože oni jsou ti, kdo rozšiřuje utrpení. Když máte ten správný přístup, můžete se dotknout jejich srdcí a jejich lidskost se dostane na povrch.
Často zapomínáme, že každý špatný člověk, kterého potkáme, bychom mohli být my sami.

Čtvrtý den doma, setkáváme se nad výstavou na příští rok. Budeme pracovat na nových věcech, na které dostaneme odpovídající rozpočet, nebo budeme pracovat s hotovými věcmi? Přes veškeré úsilí a v mnoha ohledech zlepšující se situaci stejně pořád vedeme tu nekonečnou diskuzi o tom, jak si dovolit věnovat odpovídající čas vlastní umělecké práci.
Navečer si jdu konečně po třech týdnech vyzvednout objednávku čajů. Čeká mě asi dvanáct druhů na vyzkoušení. Přemýšlím o tom, jestli si budu vést nějaký zápisky, abych po těch dvou týdnech věděl, jak jsem s kterým čajem na tom. Kdysi jsme si takhle s kamarádem chtěli uspořádat tabulku, když jsme objevili množství pozůstatků z domácích výpěstků zelenýho listu. Bylo to super zábavný, tabulka se moc vyvedla, v závěru hodnotícího dne byla plná jazykových novotvarů a citoslovcí. Až pak nám teprve došlo, že nám z toho dne vlastně nic nezbylo, aby nám nabyté poznatky byly k něčemu užitečné.
Budu si dávat stranou prázdný obaly od těch, co mě zaujmou.

Pátý den doma čekám na všechno, co jsem už chtěl mít hotovo. Odpoledne to vzdávám, a protože jsem taky mimo jiné s Karlíkem v závěru preventivní karantény, jdeme se osaměle projít večerní Prahou. Vzpomněl jsem si na jedno ze zásadních islandských zjištění, a sice, že zmrzlina se v zimě neroztéká a jde ji proto lízat hodně dlouho. Hned jsem tuhle podstatnou životní zkušenost rodiče předal nové generaci. V Praze nám do zmrzliny ale napršelo, tak jsme se jí nakonec museli rychle zbavit. Debatovali jsme o tom, jak moc má zmrzlina v zimě vliv na vyrovnání vnitřní a vnější teploty, jako v létě pomáhá horký čaj. Páteční domácí večírek, kdy se s Karolínou pokoušíme od příchodu koronáče naučit nějaký písničky na kytaru a ukulele je pořád super zakončování pracovního týdne.

V sobotu čekám na všechno, co jsem už chtěl mít hotovo. Přimělo mě to aspoň k zamyšlení se nad institutem víkendu, protože kvůli němu se nic nepohnulo dřív než v pondělí. I přes řítící se deadline se některé instituce nenechají rozházet a drží si vytyčenou pracovní dobu. To se chci už dlouho naučit taky.

Neděle na křtinách, farář vzývá svatý muže po otci a kmotrovi, svatou ženu po matce ale nevyzve. Doma pořádáme večírek pokusů s vodou. Největší úspěch zaznamenáváme s výrobou osobního mráčku v zavařovačce. Musí se s ním pracovat za tmy a s baterkou.

Pondělí ve své nejčastější podobě. Od rána do večera se nezastavit, přesto s chybějícím pocitem čehokoliv dodělaného na konci dne. Jsem rád, že se tak zdají jenom ty pondělky.

Úterý a středu se můžu už konečně naplno věnovat doposud roztahané práci na novém dílu Architektury soužití. Zatím je to ve všech třech případech pořád to samý. Jak vytahat ze skvělýho rozhovoru to nejdůležitější? Dostat se z hodiny aspoň tak na dvacet minut se zdá vždycky úplně nemístný.

Rektorské volby. Z výsledku mám radost, po všech předvolebních debatách se pro mě osobně všichni tři určitým způsobem vyrovnali v tom, za jakými důležitými věcmi si stojí a co bych tak očekával, že se každé/mu z nich skutečně podaří naplnit. Rozhodování asi nebylo snadné, každá volba byla svým způsobem dobrá. Těším se, co bude. Odpoledne je online seminář pohyblivého obrazu, rozebíráme formáty hudebního videa, což vzniklo celkem nahodile jako téma na přání asi před dvěma týdny. Probíráme se sestaveným playlistem, potřebuju se v závěru semináře přesunout na nádraží, tak se držím na drátě při cestě. Při povídání a poslouchání zapomenu přestoupit, takže mi autobus nakonec ujede, mohl jsem to v klidu dotáhnout z domova. Semináře mám rád, často se dostaví pozoruhodný objevy. Rád si taky vyhrazuju čas na nakoukávání videí, co pak rozebíráme ve výuce. Dobře strávený čas, který mi leckdy chybí na obcházení výstav.