Téma Kultura

Kdy je pábení k pálení?

Pálení knih Bohumila Hrabala na Kampě v dubnu 1975. Foto Milan Pruner.

V reakci na úvodní článek Tomáše Koloce, která názorně představuje, jak funguje pluralita redakce KN, autor navazuje na téma demonstrativního pálení děl, a vymezuje se proti zlehčování sexuálního obtěžování.

Nesuďte mě, suďte mé dílo, napsal kdysi básník Vítězslav Nezval a je to opravdu krásné téma se spoustou příkladů vynikajících umělců a filosofů, kteří selhali ve svém etickém jednání. Mohli bychom pro pořádek poznamenat, že i etické selhání je definováno dobovými souvislosti, anebo že u některých z nich morální poklesky začaly vplouvat do povědomí veřejnosti, až když se to (někomu) hodilo, anebo v době, kdy sami jejich nositelé už svůj pohled proměnili. Ale obojí by bylo jen rozmělňováním jasně jsoucího tématu.

Myslím si, že právě situace, kdy se o hrdinovi dozvíme něco velmi nehrdinského či dokonce zvráceného je prospěšným ukazatelem nejednoznačnosti a plasticity, která je zvláště v dnešní době široce přijímané ploché názorové polarity více než žádoucí. Je to příspěvek k debatě o pravdě a kráse. Kdysi vyvolalo společenské pohoršení, když malíř Caravaggio maloval Pannu Marii podle prostitutky. Mohu být takovým obrazem dojat? Usebrán? A co když se mi to nedopatřením stane, neboť jsem nevěděl… mám se pak stydět? Antisemita Emil Nolde se novému režimu fašistického Německa opakovaně vtíral do přízně, posílal říšskému ministrovi propagandy Goebbelsovi svá díla jako dárky s věnováním. Ale Nolde byl moderní umělec, spadal do kategorie Zvrhlého umění, a třebaže s režimem sdílel mnohé myšlenky, zakázali mu malovat a kontrolovali, zda zákaz dodržuje. Mohl by být dvakrát zakázaným umělcem! Jednou za formu své malby, která se nacistům nelíbila, podruhé za myšlenky, které se nacistům líbit mohly.

Mohli bychom tedy říct, že nacisté se v tomto směru chovali příkladně, příkladně podle Nezvalova požadavku; ignorovali ideologické sympatie autora se zvráceným estetickým vkusem, odsoudili ho za jeho malířské dílo.

Klíčová otázka samozřejmě zní, jestli můžeme dílo a autora oddělit. Kunsthistorie stejně jako třeba literární věda se bez kontextualizace neobejdou. Kontext díla, jehož součástí je profil autora, včetně třeba jeho antisemitistických myšlenek, nám může pomoci při dílčí interpretaci, při hledání důvodů a orientaci v procesu vzniku díla. Není lhostejné, kdy byly namalovány Avignonské slečny, dnes bychom za totožný obraz umělce hodnotili zcela jinak. Je tedy důležité vědět, kdo byl autor, kde se pohyboval, jaký mohl mít přehled, kde se mohl inspirovat nebo opisovat… Han van Meegeren, jehož obrazy se staly „tváří“ plakátů aktuální výstavy Falza? Falza! v Národní galerii v Praze, zkrátka napodoboval zbožňovaného Vermeera, a všichni nad nově objevenými vermeerovskými poklady jihli. Včetně celé soudobé umělecké kritiky.

Současně je třeba nadnést, že každé dobré dílo umělce přesahuje, zakládá nové třebas i nezáměrné vazby, včetně takových, s nimiž autor ani nemohl počítat. Součástí díla se stává nejen samotný záměr autora, ale i pohled diváka. Umělec a jeho dílo se tak nemohou nikdy plně překrývat, dílo není vyložitelné jen a pouze z života a myšlenek umělce. Ostatně, plný „překlad“ ani není možný.

Medializace těch, co neuvidíme

Potud tedy více méně souzním se závěry redakčního kolegy Tomáše Koloce. Knihy by se pálit neměly, zvláště ne, když se tak činí nikoli kvůli obsahu, ale pro to, co „znamená“ (v tu chvíli) autor. Ale rozumím „pálení“ jako gestu. Jako symbolické akci, která má cosi podstatného zviditelnit, nikoli systematicky vyloučit, vymazat. Takovým pálením byla například akce Ivana Martina Jirouse, když poté, co Bohumil Hrabal v sedmdesátých letech veřejně projevil vstřícnost k režimu, aby mohl publikovat, sezval přátele k veřejnému pálení Hrabalových knih. Všichni, kdo se tehdy na místě sešli, měli Hrabalovy prózy rádi, oceňovali jeho nezpochybnitelný literární přínos, ale právě proto bylo důležité vyslat signál, pro to osobní zklamání, a protože příklady táhnou a v případě takových osobností násobně. A dnes čteme Hrabala, a čteme Jirouse, současně s jejich poklesky. Ta selhání patří k nim a tedy i k jejich dílu, ale dílo samotné je překračuje.

V tomto smyslu, na rozdíl od Tomáše, zcela respektuji některá demonstrativní vystoupení v souvislosti s kauzami sexuálního obtěžování. Je pochopitelné, že jako cokoli s takovým mediálním dopadem, jako je Tomášem zmiňované hnutí Me Too, na sebe nabalí řadu nedůvěryhodností, prospěchářství, snah o zviditelnění. Nepochybně jsou reakce občas přepjaté, zřejmě jako vždycky, když se pokoušíme zprudka změnit něco, co je do společnosti vkořeněno tak silně, že to ani nevnímáme. Zdá se totiž, že stále ještě není zřejmé, že těžištěm problému není to, jestli „skutková podstata některých kauz, o nichž dnes čteme, je na pokraji trestného znásilnění“ anebo ne, ale celá atmosféra společnosti, která právě tuto velmi často nerovnou komunikaci umožňovala a stále ještě umožňuje.

Nepřísluší mi a ani nejsem schopen posuzovat, jestli byl Tomášův táta v obci radostně přijímaným výkonným kohoutkem, ale cítím jako nutnost vymezit se vůči bagatelizaci sexuálního obtěžování, jehož pojmenování se tu na pozadí chlapáckého příběhu jeví jen jako záminka pro rýžování peněz a spekulaci s mediální pozorností, zatímco dříve, před facebookem a před Me Too, byli všichni šťastní. Me Too není řešením problému. Možná právě naopak jeho existence ukazuje na to, že ve společnosti dochází ke změnám, a tedy něco jako Me Too díky nim mohlo začít existovat. Me Too je demonstrace se všemi nedokonalosti jejího masivu. To podstatné nejsou příběhy hereček obtěžovaných režiséry. Ale nové společenské nastavování toho, co je nepřípustné, které třeba pomůže těm, které v médiích nikdy neuvidíme.