Literární ukázka Kultura

Počteníčko: V předvečer řecké občanské války

Soluňská pevnostní věznice. Repro Visé a Paris

Dojmy Adolfa Hermanna z Řecka v roce 1946, kdy zde působil v misi Organizace spojených národů.

Do Řecka přitékal stálý proud dodávek UNRRA, a kdyby se jím systematicky zásobovala distribuční síť, mohl znamenat výraznou pomoc, protože by nasytil hladovějící obyvatelstvo a snížil hladinu inflace. Nic z dodávek se však v obchodech neobjevilo. Jak jsem brzy zjistil, náklady lodí UNRRA – před zátokou Pirea jich kotvila celá flotila – se zčásti ocitaly v nákladních člunech šmelinářů, kteří provozovali čilý obchod s kapitány plavidel a s jejich osádkou. Protože mohli takto operovat zcela svobodně, dospěl jsem k závěru, že se museli domluvit s vládou, nebo s přístavní policií, nebo s oběma zároveň.

Co se stalo se zbytkem dodávek, vyložených „oficiálně“, zůstávalo tajemstvím. Mise neměla žádné záznamy a ministr, se kterým jsem mluvil, mě ujišťoval, že všechno je v pořádku, dodávky jsou tam, kde je jich nejvíc potřeba, nebyl však schopen anebo ochoten uvést žádné detaily. Anekdotická svědectví, která jsem získal z několika zdrojů – jak od Řeků, tak od zaměstnanců mise a diplomatů -, naznačovala něco jiného: vláda si zřejmě dělala z dodávek zásoby, poněvadž se připravovala na občanskou válku. Vesnice kontrolované „komunisty“, což znamenalo nejen komunisty, ale všemi, kdo nesouhlasili s režimem, vůbec žádné dodávky nedostaly, vesnice, jež podporovaly režim, nějaké dostaly, i když nikdo nedokázal říci, kolik.

Ostrovy na tom byly relativně dobře a úrodné části pevniny zrovna tak. Ale střední Řecko a Peloponés jsou horské oblasti, kde hlavní zdroj zaměstnání a příjmu představovaly lesy, poskytující dřevo a pryskyřici. Aby Němci dostali partyzány do otevřeného prostoru, lesy vypálili. Hory zůstaly holé a vesničané teď úplně záviseli na skromném chovu ovcí. Neviděl jsem žádné známky zalesňování, ačkoliv bylo nezbytné je rychle provést, neměla-li jarní voda odnést tu trochu půdy, co ještě zbyla.
Přes nejzoufalejší chudobu přetrval antický zvyk pohostinnosti. Do jedné takové vesnice jsem absolvoval namáhavou cestu drsným terénem a po stezkách, hodících se jenom pro osly. Společně se mnou putovali dva mladí členové mise a řecký řidič. Když jsme přijeli na malou planinu vysoko v horách, starší té vesnice vyšli ven, aby nás přivítali. Přinesli třínohý stůl a postavili ho pod jediný strom, který tam zůstal. Pohovořili jsme – já prostřednictvím překladatele – o poměrech. Potom porazili berana, opekli kotlety na dřevěném uhlí a otevřeli láhev vína. Zažil jsem scénu, mnohokrát popsanou v Odysseji; řidič vzal zbytek masa domů. Jenom doufám, že on nebo ti mládenci, co byli se mnou, zaplatili.

Mise UNRRA se očividně spikla s vládou, provádějící proamerickou politiku.

Cílem bylo zbavit se britského vlivu v Řecku, a to tak, že se bude podporovat fašistický režim v boji proti komunistické hrozbě. Ta ovšem vyplývala z nešťastného rozdělení Evropy, dohodnutého v Jaltě Stalinem a Rooseveltem poté, co smetli ze stolu námitky Churchilla, který představoval nejslabšího člena triumvirátu.
Trvalo nějaký čas, než se lidé odvážili mluvit se mnou otevřeně. Bavlněná khaki košile a kalhoty, pravé požehnání v té výhni, v niž se Athény v létě proměnily, nepomáhaly příliš rozptylovat nedůvěru. Režim čerstvě osvobozeného Řecka byl ničemný, zkorumpovaný a utlačitelský, spoléhal se na teror. Mladí britští důstojníci s modrou toryovskou krví v žilách cítili zděšení, když slyšeli výkřiky politických vězňů, mučených v sousedním vězení. Jeden mi řekl: „Kdybych byl Řek, byl bych komunista.“

Ke konci mého pobytu mě vzal onen důstojník tajné služby, který se ke mně choval přátelsky a jemuž jsem říkal Freddie, do Soluně. Cestovali jsme starou Dakotou a seděli na parašutistických batozích – nebyla tam žádná sedadla. Freddie mi vyprávěl, jak ho za války vysadili z britské ponorky a jak sloužil jako spojka s partyzány bojujícími s Němci. Na všemožných cestách života poznal spoustu lidí a jeho názory se velmi lišily od těch, které měli zaměstnanci mise UNRRA.

V Soluni jsme si najali pokoj v malém hotelu na nábřeží. Freddie pozval židovský pár – ze sedmdesáti tisíc soluňských židů jich přežilo jen pět tisíc, zbytek zahynul během holocaustu. Ti, kdo zůstali naživu, se snažili začít znovu. „Co potřebujete od UNRRA nejvíc?“ zeptal jsem se. „Šicí stroje,“ zněla okamžitá odpověď. „Jakmile budeme mít šicí stroje, budeme schopni postarat se o sebe sami!“

Následující ráno jsme vyšli na kopec k citadele. Poprvé jsem měl navštívit vězení. Součástí dohody s řeckou vládou bylo, že dodávky UNRRA se mají do nemocnic a věznic vozit zdarma. Zeptal jsem se velitele, kolik dodávek UNRRA vězení dostává. Myslel si, že jsem se nejspíš zbláznil. „UNRRA není pro zločince.“
Vězňové, většinou mladíci nebo muži středního věku, vyzáblí, ale nikoliv bledí, se volně pohybovali po vnitřním dvoře, obklopeném deset nebo patnáct metrů vysokou zdí, na které hlídkovaly stráže s kulomety. Cely byly otevřené a na policích jsem si všiml malých kousků chleba. Myslel jsem si, že vězňové nemohou být úplně hladoví, když takhle nechají chleba ležet. Jak jsem byl bláhový! O pět let později, to jsem hladověl v československém vězení, jsem se naučil, že ať máte sebevětší hlad, musíte si nechat malý kousek chleba na chvíli před večerním ulehnutím, abyste mohli usnout – a aby se vám snad zdálo, že jste na svobodě.
Freddiemu a mně dovolili projít citadelu celkem bez omezení, ovšem následovala nás stráž a doprovázel výjimečně dobře živený vězeň, jenž mluvil trochu anglicky.

„Co ti lidé tady kolem provedli?“ zeptal jsem se.

„Všichni jsou to komunisté, kteří bojovali proti Němcům,“ následovala promptní odpověď. „Čekají na formální procesy – všichni budou oběšeni,“ řekl muž optimisticky a podíval se na mě s očekáváním souhlasu.

„A jak to vypadá s vámi?“ zeptal jsem se. „Já jsem v pořádku,“ odpověděl, „já jsem spolupracoval s Němci.“

Po letech, v českém komunistickém vězení, vyšetřovatel komentoval mou účast na hnutí odporu během války – hovořil o tom, jak jsem sloužil u Benešovy vlády v Londýně – a prohlásil pohrdavě:

„Jednou revolucionář, vždycky revolucionář! Ti, kdo kolaborovali s Němci, kolaborují teď s námi a nemáme s nimi žádné problémy – jsou spolehlivější než staří členové strany, z nichž většina jsou židovské kurvy jako vy!“

Adolf Hermann: Mých prvních pět životů. Triáda, Praha, 2000. S. 196–199

Adolf Hermann (1914–1996) byl právník a obchodník, zaměstnanec londýnské exilové vlády, organizace UNRRA i ministerstva vnitřního obchodu za třetí republiky. V letech 1950–1956 byl vězněn za údajnou velezradu, v roce 1964 rehabilitován. Po roce 1968 žil v Londýně jako redaktor Financial Times.