Kultura a umění Kultura

Herci vlastních životů

Marie-José Paz: Obálka k anglickému vydání knihy

Nevědění Milana Kundery vyšlo v českém překladu.

Přiznávám, kterak je pro mne těžké se při psaní recenzí soustředit – zejména v poslední době. Třikrát i vícekrát brouzdám touž knihou, abych se setkal tu s kameny, tam se střepy, které mi brání v chůzi. Návraty k rozečtenému, a ještě zřetelněji návraty k samému počátku mne ovšem upozorňují, co jsem opominul a jak nově by bylo lze některé (problematické) pasáže interpretovat. Opus, který mne zaujal na první dobrou, se při dalších setkáních zdá býti nudnou a známou (jen stále omšelejší) ulicí.

Maje po ruce první české oficiální vydání Kunderova Nevědění (takto třetího francouzsky psaného autorova /short/románu), všímám si diskuse, která se kolem něj rozhořela na sociálních sítích: Kam, na které místo si – mezi jeho dalšími – máme toto dílo Milana Kundery zařadit? A stojí vůbec za pozornost? …a za návrat, návraty?

S jistou čtenářskou a kritickou zkušeností (snad bych mohl použít i termínu otrlostí) jsem si uvědomil, že se rád vracím nejen tam, kde se mi s dalším setkáním otevírají stále nové (dosud skryté) dveře, ale kde sám akt vnímání a zpředmětnění fikčního světa bude tolikéž odviset od mých kreativních schopností: od toho, kolik do knihy smím a dokážu vložit ze svých vnitřních dispozic, z předchozí zkušenosti s četbou, s řečí a – ano, ani tohoto (stanoviska) nedokážu se bezezbytku zříci – také se svým osudem.

Ano, také on se mi do toho nakonec plete. I se vším předešle zmíněným; a skrze ně. Takže se mi až zdá, že čtu a představuji si jaksi navzdory. A možná také nad tím, co se zdá býti nasnadě. Je-li tedy román (v roce 1999 dopsaný; ale až v roce 2003 ve Francii vydaný) tehdy už občana Francie a dozajista také (i kdyby jen ohlasem svého díla) světoobčana Milana Kundery vnímán jako osobité autorovo vyrovnání se s tématem / problematikou emigrace a návratu (či spíše pokusu o něj) do původní vlasti, a je-li toto možné vyznění podtrženo tím, že dva z jeho protagonistů jsou původem Češi (ve Francii žijící Irena a v Dánsku pobývající Josef), mohlo by se zdát, že v něm pisatel čerpá z osobních látkových a inspiračních zdrojů a že si jaksi na dálku a skrze umění vyřizuje účty s původní vlastí a při tom přes clonu zcizení nasvěcuje osobní problémy a svá stanoviska.

Nemaje schopností páně Novákových nedokážu ovšem z textu vydedukovat, co je ještě soukromé a co už umělé, umělecké, vy-tvořené. Nemaje ani pokdy, času ani sil setrvám tedy u toho, co mám po ruce: Jak jsem nového (pro mne) Kunderu přečetl a co si z něj vzal.

Až při druhém či třetím čtení jsem si povšiml, jak často se v knize hovoří o zrcadlech, pohledech a tvářích (vlastně také zrcadlech – zároveň se i zrcadlících). O zdání, které se v druhých usilujeme budit / a které vskutku u druhých (o sobě) utváříme. Úpravy účesu a případné či nepřípadné kostýmy jako by pak nebyly než součástí role. Ovšem role si přece nepíší sami herci… Mnozí z nich by ovšem souhlasili s tvrzením jedné z představitelek, jež (skrze obstarání si milence; ale to v tomto punktu není podstatné) touží: „Aby konečně měla svůj vlastní osud.“ – tedy s potřebou stát se konečně z herců také režiséry a dramatiky svých životů.

Snad bychom tedy mohli Kunderův text pokládat v tomto ohledu za modelový, předvádějící fungování určitých představ / rolí v konkrétních paradigmatech. Přičemž nemá potom smyslu kritizovat nepřítomnost hlubšího (psychologického) ukotvení chování a jednání jednotlivých postav; stýskat si na to, že jsou jejich předešlé osudy jen zhruba – a s ohledem na přítomné bytí také dosti účelově – narýsovány. Rozsah svazku nedovolil více. Nicméně: textu by na přesvědčivosti neubralo, pokud by promluvy postav byly podány poněkud nuancovaněji, totiž s ohledem na jejich aktuální stav a na vztah k tomu, k němuž hovoří.

Esejizující pasáže a v nich obsažená exempla zaujmou svojí efektností i významovým zatížením; neberme je ale prosím co axiomy. Alespoň já je vnímám jako výzvu: k dopovězení, a třebas také nesouhlasu. Jenom mi občas to moje mudrování klopýtne na poněkud nepevně položených kamenech. Tam, kde jsou vnějšímu zdání, povrchu efektně vyhlazenému obětovány detaily faktografické (nejen povaha Máchova vlastenectví, ale například datum faktické ztráty naší státní samostatnosti v předvečer 2. světové války nebo skutečného odsunu sovětských vojsk od nás po sametové revoluci). Ale budiž: kniha byla primárně psána pro nečeské čtenáře.

A ještě k oněm paradigmatům; ke konfrontaci Odysseova velkého návratu s tázáními našich posrpnových emigrantů, zda a nakolik jsou vlastně (a kde vůbec) doma, které z povinností jsou na nich vynucovány a které jsou integrální součástí jejich širšího bytí (jako osobností také společenských). Co je to doma a zda a kým vůbec jsou; a nakolik – po listopadu 1989 – ještě svobodnými. A také – kde a v čem (jakém čase) vlastně žijí a čím.

Tady bych řekl, že mne baví a inspirují odlišnosti zdánlivě podobných si osudů – dané proměnami paradigmat (Odysseus obětuje blažený život u Kirké návratu k Penelopě na Ithaku, protože jako antický Řek nemůže jinak; N. si nepřeje, aby jeho děti byly kdy nuceny obětovat svůj život za vlast); že přemítám o souvislostech jdoucích přes hranice tohoto Kunderova díla (není hodný komunista N. obdobou Pavla Zemánka z Kunderovy české románové prvotiny: i s tou jakoby ne-totožností osoby v rozličných historických časech; není sex, který je nejsvobodnější tehdy, je-li nejtrapnějším, jen završením jednoho z utkvělých Kunderových témat?) a přes hranice jeho tvorby vůbec (vynikající analytický doslov Sylvie Richterové vymezuje vazby Kunderova psaní k starší i novější filozofii zabývající se problematikou bytí a času, mne zase napadají texty literární, které toto řeší s ohledem na možnost poznání toho, jací vůbec a kým v průběhu svých soukromých dějin jsme – například Čapkův Obyčejný život).

Nakonec jsem si z nové Kunderovy knihy neodnesl zase tak málo. Docela možná, že jsem se z ní mnohé dozvěděl dokonce i o sobě. Sluší se tedy poděkovat také překladatelce Anně Kareninové; která i tuto knihu pro české čtenáře připravila s ohledem na literární jazyk Kunderových česky psaných próz.


Milan Kundera: Nevědění. Atlantis. Brno, 2021. 1. české vydání. Náklad a cena neuvedeny. 150 stran.