Fejeton Kultura

Návrat

Foto Wikimedia Commons

Vánoce jsou časem počátků, ale i návratů k věčnosti.

Do královské modři oblohy se vřezávají vysoké věže katedrály. Ranní slunce vykresluje nejostřejším perem hradby, keře a sráz pod Petrovem. Pod tím Petrovem, kam jsi mne před téměř půlstoletím přivedl za svými přáteli a nechal vstoupit do jiného světa, v němž to vonělo barvami, pryskyřicemi a v němž se potkávaly středověké madony s konturami současných výtvarných děl.

Na mohutné zdi pod petrovským vrchem stojí velký dřevěný kříž. Je však o mnoho menší než kříž, který ti byl naložen tvým dětstvím a dospíváním za války a který jsi vlekl na bolavých zádech celý život.

„Co je dnes?“ Odezírám tvou otázku z téměř nehybných rtů.

„Neděle, táto. Pomodlíme se?“

Vydechneš: „Ano.“

Odříkáváme spolu pomalu Otčenáš a mariánskou modlitbu. Každé slovo váží najednou víc než kdykoli předtím. „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“

Spíše cítím tvůj dech než hlas, ale přitom – jako by zněly zvony: „Svatá Maria, matko Boží, pros za nás, hříšné, nyní – i v hodinu smrti naší. Amen.“ Ta slova mají najednou svůj skutečný rozměr, tu absolutní váhu jako v okamžiku, kdy vznikla. Není v nich ani stopa šustivého odříkávání. Jen holá pravda vztahu mezi duší a Bohem.

Ležíš nehybně, ustaly poryvy bolavých vzpomínek. Noční běsy.

Je neděle, den útěchy Boží.

Den návratu.