Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Pokud člověk zná své lidi

Obrázek nebo fotografie#43131

Všední život v protektorátu, jak ho vylíčil Edvard Valenta v knize Jdi za zeleným světlem.

Mokrá vozovka se ani neleskla, protože nebylo světlo, které by odrážela; tak pošmourno bylo, tak nízko se plouhalo kalné nebe. Ale pan Pohořelý vyšel před svou hospodu stejně jako včera i předevčírem, jako vždycky v tuto hodinu, kdy přijíždí autobus od Prahy. Jezdívalo jich tudy osm sem a osm tam, a dnes zbyl všeho všudy tento dopolední a pak ovšem večerní, svážející dělníky odvedené do práce v pražských továrnách. Ti lidé jedou za tmy tam a za tmy zpátky, padáš do peřin v deset a ve čtyři už abys vstával. Jsou zamračení a nevlídní a vyhazují z přeplněného autobusu houbaře, ženy s konvemi ostružin nebo Pražáky, kteří sem putují s nějakou tou látkou, obrazem, obnošenými střevíci a vracejí se s několika vajíčky nebo hrudkou másla. Tady je tvrdý, krutý kraj. Praha není daleko, padesát kilometrů, potřební se rozlézají po dědinách v houfech a přeplácejí, buď proto, že mají víc než ostatní, nebo i ze zoufalství. Onehdy dostala Losová, hajná, za litr mléka padesát korun, ačkoliv loni ještě prodávala za deset a dnes, ale to se musí hezky prosit a opakovat pořád rukulíbám, za dvacet. Lidé jsou dnes na sebe jako kati; neurveš, nemáš. V autobuse vznikají zlá nedorozumění: před rokem jednou vyhodili ženu hajného Karhana, chtěla z Doliny jenom nahoru do Pánova k porodní bábě, poradit se. Pádem na asfalt, ale víc z rozčilení a lítosti, potratila. Karhan si zjistil, kdo to udělal; byl to mladý Hrouzek, syn obecního tajemníka v Zálesí; a nejel dokonce ani do práce, ale do Prahy do nemocnice, však beztoho jenom proto, aby si přinesl lékařská vysvědčení, protože mu hrozilo nasazení. Karhan ho zastihl hned nazítří v Zálesí na náměstí, dokonce rovnou před budovou okresního soudu, a klidně, nevzrušeně, ale důkladně ho zbil. Špatná doba je, špatné mravy, v tak těžkých časech jsem napřed já a potom já a pak zase já, jinak se nedočkáš konce ve zdraví.

Mluví se, že zůstane jenom ranní autobus do Prahy a večerní sem, protože už nejsou ani pláště, ani duše, ani dříví do motorů, ba ani autobusy nejsou, ani řidiči a průvodčí. Autodopravci Lampovi, který si z předválečných nedělních tlačenic postavil nad záleským rybníkem Hřibem velikou vilu, sebral pracovní úřad už skoro všechny lidi a zahnal je do Prahy nebo, to je nejhorší, do říše, kde vůbec zmizelo mnoho chasníků z kraje, protože v tom neuměli chodit nebo nebylo na podmazání. Někteří tam zahynuli při náletech, ti se nikdy nevrátí. Ale to nikoho tam nahoře nezajímá, stejně jako se nikdo nestará o to, jak se bude jezdit jediným autobusem. Však už dnes si rozumný člověk, musí-li do Prahy, raději přivstane a putuje hodinu k vlaku, buď do Zálesí, nebo do Lužce, do Borače, hájku, Dvorku, nebo dokonce i do Pánova, tak bohatý má výběr. Trať se točí pět šest kilometrů od Doliny, jako bys tu u hospody pana Pohořelého zabodl kružítko a opsal půlkruh. Bída je, že lokálka se vleče do Prahy čtyři hodiny místo tří, za které to dokáže i žalostný autobus, a vlaky jsou stejně natřískané; tak zlé jsou dnes časy.

Časy byly už opravdu jak náleží špatné; stačí jenom pohledět na hotýlek pana Pohořelého. Za jeho zády, jak tu stál mezi silnicí a oprýskanou, kdysi bílou zdí nehezké patrové budovy, svírající s dálnicí nesmyslný a ošklivý úhel, bylo možno ještě donedávna dosti dobře číst, čeho všeho se lze dočkat od tohoto podniku, od hotýlku, hospody a krámku. Ale dnes už jsou všechna písmena tak matná, že je úřad ani za kloudná písmena nepovažoval, a pan Pohořelý nemusil proto dát nad nápisy přimalovat německé názvy. Býval na to pyšný a často se o tom zmiňoval jako o protestu, ne-li o vítězné vzpouře. Zatím to za něho vybojoval čas. Napravo ode dveří hotelu, čerstvě bíle nalakovaných, a proto se skoro nevhodně odrážejících od ostatní ošuměliny, bylo docela vybledlé povídání o teplých a studených jídlech, o snídani na vidličku, o obědech a večeřích, o rychlém občerstvení a levném ubytování, automobilisté, stop, koupelna s tekoucí vodou – to všechno volalo kdysi jasně, takže často tu náhle skřípaly brzdy uhánějících vozů. Mezi vchodem do hotýlku a zároveň do hospody a mezi hnědými oprýskanými dveřmi krámku, kde zaklinkalo, když zákazník vcházel, mluvil se shora dolů o kávě, čaji, čokoládě a osadnickém zboží; nejdál vlevo pak, na druhé straně malé výlohy, chlubící se dnes dvěma modrými papírovými válečky s pískem na nádobí a třemi prázdnými lahvemi, docela až u malého okénka do chléva, utonuly staré nápisy v rozeklaném pohoří plesnivé vlhčiny, takže pivo, víno, alaš, rum a likéry všeho druhu byly velmi zamženou, dávnou skutečností. Ostatně dobře tak, vždyť by to bylo všechno jenom pro smích, dnes, kdy stojí káva deset i patnáct tisíc a čaj stejně, narazíš-li na slušného člověka. Tady soused, pantáta Tříska, dal dokonce před měsícem, jak aspoň říká, šestnáct. Šestnáct tisíc korun za kilo kávy! Ale přece se pan Pohořelý vždycky jaksi zastyděl, kdykoliv pohledem o nápisy zavadil, ačkoliv, jak dá rozum, za žalostný úpadek svého podniku, kdysi i v Praze hodně známého, nemohl. Ze všeho, o čem se tu na zdi psalo, nezbylo vlastně za těch třicet měsíců války nic než pivo, možno-li to vůbec pivem nazývat, a i to bylo jenom jednou za čas a jenom pro dobré známé. I sám pan Pohořelý zkusil udělat si pivo z umělého medu, jak to lidé dělali, ale poprvé a naposledy, jaká ohavnost. Za starých časů zbyly jen ty obědy a večeře, ovšem jenom o prázdninách, kdy je v Dolině plno letních hostí a kdy jsou všechny vily Pražáků i domky domácích po půdu obsazeny. Po pravdě musí ty letní měsíce stačit na obživu po celý rok. Ale to znamená dávat jídla bez lístků, pokud to jenom jde, pokud člověk zná své lidi. Několikrát se už stalo, že přišli páni, mrkli stranou, zdvihli obočí, jako že si rozumíme, najedli se, a když přišlo placení, vytáhli legitimace. Nebesa! Pan Pohořelý může mluvit o velkém štěstí, že se to k okresu do Zálesí, nebo dokonce k soudu do Prahy nedostalo, ti lidé měli vždycky rozum, doma je také čekaly hladové krky a dalo se s nimi vzadu v pokoji promluvit, ba, všichni jsme lidé potřební. Ale potom musil člověk vydělávat třeba celých čtrnáct dní jenom na tu návštěvu.

Po téhle stránce je to tu vůbec zlé. Pražáci kazí černé ceny, takže je zde nejdráž z celého protektorátu. O to hůř se potom po okolí shání; nejlíp je zajet až na kraj světa, daleko od dálnice, do Zapadákovů v kopcích, stranou, kam se Pražák nedostane ani na kole, protože by to za den neobrátil, a kam se musí pan Pohořelý trmácet s potahem už od černého rána, chce-li mít večer všechno šťastně pod střechou. K tomu všemu se pan Pohořelý nenarodil jako hrdina a vydává se na tyto pouti jenom za nečasu, v dešti nebo ve vánici, kdy se erárním čmuchalům nechce číhat po silnicích. A ani na to počasí se dnes nemůže člověk napřed připravit, protože předpovědi z rozhlasu dávno zmizely, aby toho nepřítel nevyužil. Kdepak by si byl pan Pohořelý pomyslil, že bude zase držet v ruce bič místo volantu! Tatřička stojí v kůlně bez obutí, bosá, na špalcích, a pomalu rezaví; a kanystry s benzínem jsou zakopány hluboko v zemi vzadu na zahradě mezi angreštem. Na to je trest smrti – ale kolik hrdelních zločinů člověk natropí v této době za jeden jediný den!

Edvard Valenta (1901-1978) byl v meziválečném období redaktorem Lidových novin a spolu s Bedřichem Golombkem objevil pro českou literaturu svérázného objevitele Eskymo Welzla. Jako tajemník J. A. Bati podnikl cestu do Spojených států, osudy Emila Holuba popsal v knize Druhé housle, je také autorem detektivek Dlouhán v okně a Žít ještě jednou. Ukázka pochází z románu Jdi za zeleným světlem (Československý spisovatel, 1956).