Kultura a umění Kultura

Wien bleibt Wien

Jak se asi dívaly strádající Kateřininy sestry během první války a po ní na imperiální nádheru

Kniha Pavly Horákové je románovým průvodcem inteligentní ženy po Vídni i po vlastním osudu.

Když se řekne Vídeň, napadne každého podunajská metropole, třebaže vesnice téhož jména leží také u Velkého Meziříčí. Místopisný název Kozojídky už ale něco řekne málokomu. Existují dvě vesnice tohoto názvu, jedna je ve východních Čechách, avšak v knize Pavly Horáková Srdce Evropy jde o tu druhou, která leží kousek od Veselí nad Moravou. Právě odtud pochází prababička vypravěčky, představující se slovy „Já su Kača a su z Kozojídek Benedíkova“, jejíž vzpomínky tvoří jednu z časových linií knihy. A je na co vzpomínat: v mládí Kateřina žila u příbuzných ve Vídni, po návratu na Slovácko zažila obě světové války, různá přejmenovávání státu, španělskou chřipku i velkou hospodářskou krizi.

Druhou linii knihy nad Kateřininými zápisky prožívá její pravnučka, třicetiletá učitelka Anežka, která pobývá v roce 2020 rovněž ve Vídni, kde v rámci stáže navštěvuje místní pamětihodnosti: „Ve srovnání s jejími větami mi ty moje připadají strohé a bezvýrazné.“ Ve stylu snad ani tak výrazný rozdíl není, spíše Anežka nezažívá zdaleka tak dramatické události, jejím hlavním problémem je váhání mezi dvěma muži: oficiálním snoubencem, který se v jejím líčení jeví jako pragmatický a poněkud nudný manažer, a nadšeně aktivistickým novinářem s typicky vídeňským příjmením Nowotny. Odráží se v tom paradox současné doby, kdy někdejší císařská metropole je, jak bývá u bohatých západních velkoměst obvyklé, silně levicová, kdežto české země, kde tradičně kvetly nejrůznější hereze, dnes vyznávají hlavně konformitu a konzum.

Anežčiny zápisky obsahují postřehy z vídeňských muzeí a zaměřují se na stopu, kterou v životě města zanechal český živel. Lidé, kteří přicházeli za obživou, byli tou nejnižší kastou, jako „Ziegelböhmen“, o jejichž osudy se začal zajímat až Victor Adler, zakladatel rakouské sociální demokracie. Na druhé straně autorka připomíná, že mnozí umělci, podnikatelé a politikové, spojení se zlatou érou hlavního města mocnářství, měli české (a mnohdy zároveň židovské) kořeny. A nechybějí ani historické anekdoty: Theodor Herzl byl nejen zakladatelem sionismu, ale také průkopníkem cyklistiky (a na kole zkoušel jezdit, byť zdaleka ne tak úspěšně, i Josif Vissarionovič Stalin).

Evropa má nejspíše více srdcí, nárok na toto označení si reklamuje každý středoevropský národ, může jím tedy být Praha, Vídeň, kostelík u Kremnických Baní a třeba i ty Kozojídky. Od žádného z nich se však velká „srdečnost“ nedá čekat, každé místo je nabito zapomenutými tragédiemi a zmarněnými osudy: „Vždy se k nám chovaly jako macecha v pohádce k nevlastním dětem,“ píše Kateřina o rodné vsi. A Josef Svatopluk Machar napsal o své nenávisti k Vídni celou sbírku básní; ovšem o Praze smýšlel snad ještě hůře.

Při svém výzkumu vypravěčka navštíví také Karl-Marx-Hof, který poskytl chudým lidem na svou dobu komfortní bydlení, avšak za cenu dodržování mnoha zákazů a příkazů, které dnešnímu člověku znějí až absurdně. Autorka, pro kterou levice rovná se gulag, si při té příležitosti vzpomene na šikanující uliční výbory, nezapomínejme však (Kozojídky nejsou od Zlína zase tak daleko), že dost podobná pravidla zaváděli i Baťové, což rozhodně komunisté nebyli. Před okázale zdobeným Hofburgem si zase pomyslí: „Jak se asi dívaly strádající Kateřininy sestry během první války a po ní na imperiální nádheru, která byla jen pár desítek let stará a která musela stát tolik, co by uživilo celou jejich vesnici po mnoho let. Vídeň rostla do nebe, ale na to jsou nebesa háklivá. Při pohledu na ty paláce mě napadá, jestli naše civilizace právě teď neroste do nebe úplně stejně.“ Kromě podobně depresivních úvah se se občas objeví i humor, jako když Kateřinin synek v kapucínské kryptě s dětskou bezprostředností prohlásí: „Tady sú samé smrtě, poďme rači na ty opice,“ (míněno do schönbrunnské zoo).

Život vídeňských měšťanů na počátku minulého století nám kupodivu připadá bližší a pochopitelnější než to, jakým způsobem tehdy žili naši vlastní předkové. Slovácko byla naše „Hellas“, jak prý pravil slavný Auguste Rodin, jenže k němu patřila také otřesná bída a zaostalost. Až do roku 1918 byl tento kraj přirozeně spádován nikoli do Prahy, ale do Vídně – ovšem vzdálenost něco přes sto kilometrů oddělovala zcela nesrovnatelné světy. Negramotnost byla na venkově celkem běžná, kdo měl jakékoli jiné než úzce utilitární zájmy, ten byl svému okolí podezřelý. Můžeme žasnout, v jak duchamorném prostředí vznikala dnes tolik obdivovaná díla slováckého lidového umění. (Pravda, nyní se naopak stále vzývá individualita, kreativita a rozvoj osobnosti, ale moc originálních výtvorů po nás nejspíš nezůstane…)

Skutečnost se značně lišila od proslulých historek Zdeňka Galušky. Slovácká vesnice ještě koncem devatenáctého století připomínala spíše tálibánský režim. Tvrdý boj o holé živobytí vedl k nesentimentální tvrdosti, navzdory okázalé zbožnosti se život řídil právem silnějšího. Ta tolik glorifikovaná tradiční rodina nebyla nic idylického. Dětská práce byla běžným jevem, kvalita člověka se měřila výhradně velikostí gruntu. Vládly dusivě malé poměry, v nichž se veškerá vynalézavost spotřebuje na intriky a pomluvy: „Běda mladému člověku, který si šel za svým cílem proti ustálenému mravu a zvykům dědiny.“ Lokální elitou byli omezení chamtiví sedláci, „jejichžto bůh pole jest“, ztráta dobytčete byla větší tragédií než úmrtí dítěte. Prakticky všechny sňatky byly předem domluveny rodiči, přičemž jediným kritériem byla ekonomická výhodnost.

Vypravěčka je povoláním učitelka, což by mohlo vysvětlovat její sklon k rozvláčným výkladům. Poněkud to připomíná ty pasáže v knihách Julese Verna, které dětský čtenář vždy přeskakuje. Verne měl své důvody, v devatenáctém století plnila beletrie i vzdělávací funkci, kterou od ní dnes očekává málokdo. Koneckonců pokud někdo opravdu neví, kdo byl Friedensreich Hundertwasser, Přemysl Otakar II. či maršál Radecký (jsou takoví mezi čtenáři beletrie?), může si to dnes přece snadno vygůglit. Mimochodem, pasáže, v nichž se vypravěčka zabývá secesním odíváním a účesy, působí zřetelně přesvědčivěji než její exkurzy do oblasti politiky a náboženství, které přinášejí hlavně různá klišé na úrovni novinových úvodníků. Až příliš často opírá autorka své apodiktické soudy o kombinaci vyčtených faktů a zaslechnutých klepů, jako třeba v případě ortelu vyneseného nad Jožou Úprkou.

Kniha se odehrává v první polovině roku 2020, takže je v ní, jako v jedné z prvních českých beletristických prací, zmíněna i koronavirová pandemie – v té době se ještě s nákazou osobně setkal málokdo, chaotická nařízení a vzájemně se popírají zaručené zprávy z médií však ukázaly opory naší civilizace v dost nezvyklém světle. Reakce na aktuální dění se objevuje také v případě sporů o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Avšak to ustavičné polemizování s jiráskovským výkladem českých dějin působí poněkud jako vlamování do otevřených dveří, tohle už přece dávno není oficiální narativ. Snad ho ve školních letech zažila ještě autorka, narozená v roce 1974, ale sotva už vypravěčka (ročník 1990).

Předchozí kniha Pavla Horákové, nazvaná Teorie podivnosti, byla v jedné internetové diskusi charakterizována slovy „červená knihovna pro holky s diplomem“. Pravda, podobně rezolutní soudy bez argumentů jsou v internetovém prostředí časté, ale určitá vykalkulovanost je zjevná i ze Srdce Evropy. Vypravěčka sice zdůrazňuje, že jí jde hlavně o osobní zpověď, avšak kniha cílevědomě míří za úspěchem, dobře zná své publikum a dává mu, co si žádá. Otázka ženské emancipace je redukována na právo dělat kariéru a právo být promiskuitní, což je možná trochu málo. Škoda, že autorka nenašla odvahu spolehnout se na syrovou upřímnost prababiččiny životní zpovědi a ponechat ji bez dovysvětlování a moralizujících komentářů. Takhle je to bohužel často „moc řečí čtyřiapadesát“, jak na jednom místě cituje Kateřina z prastarého snáře.

Pavla Horáková: Srdce Evropy. Argo, Praha, 2021.