Téma Domov,Kultura,Osobnosti

Božena – recenze seriálu i osobní vyznání

Josef Němec (Jan Hájek) a Božena Němcová (Anna Kameníková). Titul v rodinném vydání Babičky s památným věnováním.

O jednom překvapení i do hloubky ponoření

Úvodem = osobně

Boženu Němcovou mám rád odjakživa pro její záhadnost. Ta láska asi začala tím, že nejstarší a nejceněnější kniha, kterou jsme měli doma, byla její Babička, třetí vydání, s ilustracemi Adolfa Kašpara, jedna z prvních záhad mého života – ačkoli totiž byla vydána v roce 1918, můj pradědeček do ní krasopisně vepsal věnování "Mojí ženušce Bóbi, k Vánocům 1917". (Teprve po letech mi došlo řešení: o Vánocích 1917 byl praděda ještě na frontě, a tak ji k nim jako milující manžel daroval prababičce zpětně.) Pak jsme měli taky jednu (mnohem modernější) zlatě obalenou sbírku jejích pohádek, ve které nám v dětství před spaním četla naše matka – a díky tomu jsem záhy pochopil, že polovina všech českých filmových pohádek (včetně těch nejoblíbenějších jako Pyšná princezna, O statečném kováři, Princ a Večernice, Tři oříšky pro Popelku, By jednou jeden král anebo S čerty nejsou žerty) pochází z této sbírky. Až později, když jsem studoval u psycholožky Dr. Anežky Janátové, která se podobně jako Božena Němcová pídila po původních verzích pohádek, jsem při další četbě této sbírky zjistil, kolik své původní literární imaginace Božena Němcová (která kromě svých původních děl udělala pro českou pohádku totéž, co bratři Grimmové pro pohádku německou) pohádkám dala (a kolik jí dali i autoři jejich dalších filmových adaptací – kupříkladu tři oříšky s Popelkou poprvé spojil až autor její filmové adaptace František Pavlíček, též autor geniální televizní adaptace Babičky a biografické hry o BN Zpráva o pohřbívání v Čechách), nicméně že nosné archetypy v nich vždy nechala, takže v hlavním hrdinovi pohádky O Plaváčkovi – královském synovi poslaném po vodě – nemůže čtenář nenajít biblického Mojžíše, a v králi z pohádky Sůl nad zlato, který vyhání svoji dceru, protože si ho cenila „jen“ jako soli, zase Shakespearova Krále Leara.

Mým dalším dobrodružstvím s Boženou Němcovou bylo hledání pravdy o jejím původu, u něhož jsem po prostudování řady pramenů a rozhovorů s badateli (zejména Dr. Helenou Sobkovou) přijal za svou hypotézu, že byla dcerou schovanky zaháňského vévody Petra Birona (známého z Jiráskovy novely Na dvoře vévodském), vévodkyně Dorothey von Biron (později provdané za hraběte Edmonda de Talleyrand-Périgord, synovce Charlese Maurice de T.-P. který byl pařížským ministrem zahraničí jak za Napoleona, tak za restauračních Bourbonů) a rakouského diplomata Karla Jana Clama-Martinice (toho, co měl po Napoleonově porážce za úkol jeho transport na Elbu), kteří se sblížili na Vídeňském kongresu – a jejich dcera, která byla doloženě narozena ve francouzských lázních Bourbon-l'Archambault, byla manželům Panklovým (dědičným služebníkům Dorotheiny původní rodiny) v kojeneckém věku dána do opatrování.

Dalším mým mystériem byla Viktorka z Babičky, jejíž předobraz, Viktorie Židová, byla díky společnému původu ze vsi Žernova spřízněná s rodinou Antonína Čapka, otce sourozenců Čapkových, který dokonce Viktorčin otcovský dům koupil, a rodina Čapkova v něm jeden čas bydlela. Jeho syn Karel Čapek od „krajanky“ Boženy Němcové nejen „zdědil“ zálibu v pohádkách, které se odehrávají ve stejném kraji jako Babička a její další literární práce, ale přiznaně i některé archetypy: třeba příběh velkoprůmyslníka barona Krüga, který se v Čapkově Bílé nemoci převleče za dělníka, aby mu doktor Galén píchl své léčivé sérum, zná národ už z pohádky Boženy Němcové Čertův švagr (ve filmu S čerty nejsou žerty) – jako starého pana knížete, co přijde na buben, a tak se převleče za žebráka, aby mu mládenec Petr (který dostal od čerta kouzelný kabát, z jehož kapes rozdává jen chudákům) pomohl svými dukáty…

Divácké ohromení

S takovýmto osobním příběhem v době, kdy je Božena Němcová obecně pokládána za nudnou autorku povinné knihy, kterou skoro nikdo nedočetl (jeden můj přítel ze sociální sítě se ptal: a co od ní kromě Babičky vlastně známe – a až po připomenutí několika desítek zfilmovaných pohádek, ale kdysi i celonárodně populárních filmů Divá Bára a V zámku a podzámčí se bouchl do čela…) jsem se oprávněně obával, jak bude vypadal moderní seriálová adaptace spisovatelčina života – a byl jsem nesmírně příjemně překvapen. Autorky očividně udělaly na dnešní dobu (a snad i na všechny doby) nesmírně mravenčí rešeršérskou práci, která bude zřejmě dílem bohemistky Martiny Komárkové, jež byla už autorkou polodokumentárního filmu Obrazy ze života Boženy Němcové (2011). Druhá spoluautorka Hana Wlodarczyková, autorka filmu Zloději zelených koní a dramaturgyně takových počinů jako byl seriál Most! pak měla asi na starosti dramatickou stavbu – a dohromady tandem zafungoval dokonale. Znalec předchozích filmů s a o Němcové jako bylo Pavlíčkovo-Vávrovo Horoucí srdce (1962), adaptace Baarovy Paní komisarky Vlčí halíř (1975), Kratochvílova a Vávrova Veronika (1985) a německý film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005) ocení zejména to, že autorky na rozdíl od přechozích idealizovaných adaptací hledaly a ukázaly rysy, na které v předchozích dílech (stále vycházejících z pocitu, že historické postavě a její době svědčí určitá míra romantizace) nebylo upozorněno. Že v době života Němcové a ještě dlouho po něm nebyl vyjma revolučního roku 1848 v naší zemi ani jeden český veřejný nápis – všude jen německé. Že Baarovy Chody 150 let po Kozinově smrti nezajímala jejich bývalá práva, zvyky, ani čeština. Že hlavním městem českých vlastenců v polovině 19. století nebyla Praha, ale Litomyšl, protože tehdejší český život v Praze byl omezený na pár vlastenců, kteří si za svá mezinárodní křestní dávali uměle slovanská jména (Josef Bořivoj Němec a Barbora Božena Němcová) a vymýšleli si i nová slovanská příjmení, přesně tak, jak to lze dodnes vidět v dnes už zcela zgermanizované německé Lužici, jejíž srbské obyvatelstvo ještě v roce 1848 bylo na srovnatelné „startovní čáře“ jako Češi. Že Karel Jaromír Erben koktal a mottem života Magdaleny Dobromily Rettigové nebyly ovocné knedlíky, které vynalezla, ale její dcera Jindřiška, rakouská operní pěvkyně, a heslo „Manželství je klec.“ Že první českou básnířkou nebyla Božena Němcová, ale jistá Žofie Jandová, kterou si básníci před érou Němcové vymysleli, aby mezi českými literáty byla alespoň jediná žena. Že Němcová měla řadu nabídek na výnosnou činnost, včetně ředitelky Amerlingovy dívčí školy v Budči. Že její Babička měla předobraz v díle Františka Jana Mošnera Pěstounka.

A především: paradoxně právě kompletně ženský scenáristicko-režijní tým – včetně režisérky Lenky Wimmerové (u něhož by bylo záhodno se obávat, že mužství naopak všestranně zasolí) poprvé v historii děl o Boženě Němcové rehabilitoval postavu Josefa Němce, z něhož udělal druhou, ne-li první hlavní postavu seriálu. Seriál ukazuje, že to byl Josef Němec, který (přes varování přítele) na sebe vzal účet za život své ženy a že to byl on, kdo jí na konci života vyznal lásku ačkoli ona (stejně jako v mládí na kameni na břehu řeky Úpy), v nitru křičela hrůzou, že ji znovu drží v náručí muž, kterého si vzala z nouze.Ten, kdo ví, co scénář předepsal Josefovi Němcovi v Horoucím srdci či v A tu nocí nevidím ani jedinou hvězdu (monotematické opilství, tvrdost a bití), v Boženě s vděčností vidí obraz vlastence, který – přesně jak to sám řekl v posledním dílu – i jako sám pouze amatérský literát naučil svou ženu číst a psát česky, dal jí první pero (před setkáním s ním byla jen horlivá čtenářka), vydržel s ní ve svazku 24 let, o což ani náznakem neprojevil zájem žádný z jejích milenců, a především své manželce (žijící uvnitř stále v krásné době, kdy byla na vychování u německé rodiny vévodského správce Hocha v Chvalkovicích) otevřel svět národního obrození a vlastenectví jako svět, ve kterém se zabydlela jako jedna z jeho největších opor.  – přestože, jak sama přiznává i v seriálu „je dítětem v této zemi nenarozeným“. I tento fakt: že nejvýznamnější nositelka českého národního obrození sama vůbec nebyla českého původu, se v české literatuře i filmu málokdy připomínal, přestože v tom zdaleka nebyla sama: z etnicky čistě německých rodin,  byli i její souputníci jako sestry Rottovy (Karolina Světlá a Žofie Podlipská), Bohuslava Rajská (Antonia Reiss), Miroslav Tyrš (Friedrich Tiersch) a Jindřich Fügner, Teréza Nováková (Teresia Langhause) nebo Julius Zeyer. Ti všichni (na rozdíl od mnoha etnických Čechů) si český jazyk a národ (na rozdíl od mnoha "čistých" etnických Čechů) zvolili zcela dobrovolně, aby jeho přežití a růstu vědomě věnovali celý svůj život...

Ne převrácení paradigmatu, ale hloubka relativizace

Čtu si po sobě, co jsem výše napsal, a vypadá to, jako bych psal, že autorky seriály udělaly to, co většinou dělají režimy: polárně obrátily pohled na zkoumaný předmět (v našem případě Boženu Němcovou a její dobu): Josef Němec byl v dřívějším zpodobnění zlý – teď je hodný, život v té době byl v zemi český – teď je německé… Ale tak tomu není. I nyní je v seriálu ukázána Němcova krutost – ale také to, co ji k němu vedlo a čím se ji snažil vykoupit. I nyní kanovník Štulc dogmaticky nabádá Němcovou, aby se kála a psala ideologické katolické texty, a ona ho odmítne – ale tentokrát je vidět i to, že to byl on, kdo jí doručil finanční pomoc, kterou sesbíralo pražské měšťanstvo a že stál u její smrtelné postele. Tak seriál nenutí vidět nabídku patera Štulce (Martin Finger) jako špatnou – jen jako pro Němcovou nepřijatelnou, stejně jako nedělá zápornou postavu ze staré paní Rottové, která Němcovou vykáže ze svého salonu pro styky s MUDr. Dušanem Lamblem, snoubencem Sofie Rottové – budoucí Žofie Podlipské. Důvěrnice Němcové Antonie Reissová (Eva Josefíková), z níž se později pod vlivem Němcové stala básnířka Bohuslava Rajská, dokonce nejenže Němcovou za její mimomanželský vztah s Václavem Bolemírem Nebeským nekárá, ale stane se její důvěrnicí – a když si pak vybírá, zda zvolit mezi sňatkem s bohémským básníkem Samem Bohdanem Hroboněm a upjatým českým etnografem Františkem Ladislavem Čelakovským, zvolí si solidního ovdovělého Čelakovského, kterého nemiluje, ale který ji potřebuje, a bez známky odsudku své stále nejlepší přítelkyni Boženě s láskou řekne: „Díky vám ( = vašemu odstrašujícímu příkladu) jsem se rozhodla správně“ ( = zvolit namísto lásky oběť).

Člověka, který zná příběhy, jež mezi postavami seriálu proběhly před a po úseku, jenž seriál postihuje, toto zrelativizování obohacuje i na ten způsob, že si uvědomí, že i nástupkyně Němcové Karolina Světlá později dostala stejnou nabídku mimomanželského vztahu – od Jana Nerudy, a také ho v konečných důsledcích odmítla. Němcová na rozdíl od svých přítelkyň zvolila překročení morální hranice, za což možná víc zaplatila, ale možná i víc získala. Je obecně známo, že ani jedna z těch, které se rozhodly „správně“, nikdy nedosáhla inspirace a tvorby na té úrovni jako Němcová. To ovšem neznamená, že by Němcová žila správně, a Světlá a Rajská špatně, či naopak. Proč o tom neuvažovat tak, že jen prostě každá měly osudem předepsán jiný osudový archetyp? (O skutečném původu hlavní postavy svého seriálu, který dodnes nebyl plně historicky doložen, autorky jako seriózní umělkyně explicitně mlčí, ale tematizují ho metaforicky: v obratu pěstounských rodičů z hádky „K čemu nám je?“, v náušnicích ze svých vlasů, které jí spolu s polibkem dala do života její „teta vrchnost“, vévodkyně Zaháňská, v jejím opakovaném navracení se k těmto vlasům v těžkých chvílích… Kdybychom přijali, že matkou Němcové byla Dorothea de Talleyrand-Périgord, která byla sama zrozena z nemanželského svazku své matky, proslulé četnými mimomanželskými vztahy – a přidali k tomu fakt, že i spisovatelčina dcera Theodora Němcová – již dala matka přes bídné poměry v mládí učit jazyku šlechty, francouzštině – měla v dospělosti též nemanželské dítě, mimochodem zřejmě s Václavem Fejfarem, dědečkem pozdějšího spisovatele Václava Čtvrtka… došli bychom nejspíš ke slovům, jimiž Vojtěch Jasný končí svůj film Všichni dobří rodáci slovy: „Co jsme mohli a co jsme nemohli..?“)

Díky historicky prvnímu rozbití romantického vidění Boženy Němcové v české hrané audiovizuální tvorbě a díky autorské relativizaci mnoha morálních znamének dobrý-špatný, seriál kromě jiného kontrastně vytváří velmi pevnou půdu pro věci, které autorky (na rozdíl ode dnešního paradigmatu zemského vlastenectví, pro které "jazyk nebyl tématem") nerelativizují. Že národní obrození mělo svůj smysl, a ti, kdo ho vykonávali, byli podobní hrdinové, jako ti, kdo o sto let později bojovali proti nacismu. Že podobnost mezi německým nacionalismem tehdejší rakouské vlády a pozdějším hitlerismem byla sice podobnost jako mezi fackou a zmrzačením, ale existovala (což je ukázáno na postavě Němcova podřízeného, finance Kirschnera /Karel Heřmánek mladší/, který se v roce 1848 staví být Němcovým přítelem, aby ho pak začal krutě pronásledovat) a též že jako opozice proti němu vyrostl stejně silný nacionalismus český (i když si nemyslím, že bylo historicky namístě, že ho v seriálu tematizuje právě obdivovatelka německé kultury Božena Němcová, když dětem říká: „Chod hlídal, aby v našich lesích Němci nekáceli stromy a nekradli dobytek…“)

Vcítění

Nadchla mě míra autorského vcítění do vlasteneckého života 19. století, až jsem si říkal, zda autorky seriálu Martina Komárková a Hana Wlodarczyková nejsou také nějak účastny života nás, dnešních patriotických nezávislých autorů, kteří také počítají každý haléř a berou se navzájem do podnájmu (a ani oni přitom nejsou ušetřeni duševních úrazů, které se staly Němcovi a Nebeskému; ovšem ani je – stejně jako Němce, který Nebeskému po manželčině smrti svěřil úlohu redaktora jejího díla – podobné úrazy nerozkmotří…), kteří jsou (stejně jako Josef Němec v Balašských Ďarmotech) absurdně podezříváni, že jsou „ruští špióni“, a jejich (nyní zejména internetová) korespondence je pod dohledem, kteří se spolu (zvláště v době pandemie) ilegálně scházejí za městem, rozjímají o předcích, kteří s nimi sdíleli společný prostor, potok, kameny, baví se o možnostech společného slovanského jazyka (kterým už dnes není ruština, ale podpůrný zonální jazyk internetových překladačů a filmu Nabarvené ptáče, mezislovanština), a na rozdíl od Josefa Němce už nekřičí „Česky!“ v zněmčeném chodském kostele, ale na sociálních sítích a v nezávislých novinách – a kdyby slovo němčina nahradili slovem angličtina, mohli by namísto svých aktuálních komentářů, jimiž charakterizují dnešní Čechy, beze změn použít slova Boženy Němcové z roku 1845: „Panstva je zde málo, ale zpanštělé fifleny a hejskové si tu dávají jméno honorace, německy se mluví málo, ba málo z měšťanů německy rozumí, ale navzdory tomu trápí děti němčinou tak, že se jim div v hlavě nepojurdí.“ A pokud se mám dvakrát trefit i do vlastního hnízda, pak jako občan města, jehož nejdelší třída se jmenuje po nakladateli Pospíšilovi, ocituji seriálového Josefa Němce: „Pospíšil ti dal za knihu menší honorář, než dostal písař za opis.“ Dnes je to mnohdy ještě horší, honoráře se nevyplácejí vůbec, a i autoři ověnčení literárními cenami – máme v našem redakčním okruhu takového – pokládají za úspěch, když si na vydání oceněné knihy aspoň nemusejí připlácet. Historka z pobytu rodiny Němcovy v Chodsku, kde Božena Němcová občasným psaním článkům do novin v dobách výpadku manželovy mzdy solidně živila celou šestičlennou rodinu – což v seriálu uznal i sám Josef Němec – je pro dnešní novináře, i ty placené, pohádkou. Naštěstí dnes (doufám) alespoň už nefunguje motivace, kdy služkám, jež chtěly vypomoci svým paním jako Manka, nebo literátům, kteří chtěli umělecky pomoci svému národu jako Karel Sabina, za určité služby finančně vypomáhala policie. (Ti, co donášejí, to dnes, dělají hádám z jiných pohnutek, ale zdarma…) Střelou do vlastní brány nás, nezávislých autorů, nicméně budiž Němcova seriálová glosa doby po porážce revoluce 1848: „Za revoluce jsme všichni nosili čamaru, teď už si v ní na ulici nikdo netroufne…“

V neposlední řadě se pak musím svěřit s příjemným překvapením z toho, kolik autorky věnovaly prostoru tezi a praxi Boženy Němcové o osvobození sloužících, kteří se podle spisovatelky měly stát spíše jakýmisi pomocnými sparing-partnery svých zaměstnavatelů. O nich v předchozích audiovizuálních dílech o BN – za minulého režimu, který tolik tematizoval sociální témata – nepadlo ani slovo. Přemýšlel jsem, jak je to možné, a dospěl jsem k tomu, že zatímco minulý režim pomocníky v domácnosti zrušil a tak neměl zájem o spisovatelčiny náhledy na jejich práci – ten současný je (zejména v podobě sociálních asistentů, kteří jsou novodobými otroky, pracujícími za dumpingové ceny) zase vzkřísil, a tak je jejich tematizace dnes znovu aktuální. Je-li jedna z autorek seriálu k tomu dramaturgyní výtečného sociálního seriálu Most! není se asi čemu divit.

Kritika

Z mého dosavadního nadšeného pajánu by čtenář mohl nabýt dojmu, že se mi jako recenzentovi na seriálu všechno líbilo, ale není tomu tak: moje metoda je stejná jako recenzentské motto, které v seriálu vyslovil Karel Havlíček Borovský: „Dobré chválím, špatné haním“. Když je ale ovšem scénář díla tak dobrý, že se srovná, ba převýší nejlepší doby naší audiovizuální tvorby, vystavuje se tomu, že s nimi bude srovnáván i v dalších rozměrech díla. Na rozdíl od historických seriálů České stoletíBohémaMarie Terezie nebo Anatomie zrady, kde je historických nesmyslů přehršle, jsem (kromě drobnosti s níž Josef Němec mluví o Balašských Ďarmotech jako o Slovensku, ačkoli jsou pohraniční obcí na území dnešního Maďarska, nicméně v té době žádné oficiální hranice neexistovaly, takže by se to dalo odpustit) nenašel v seriálu jedinou historickou chybu (což je až neuvěřitelné) a musím také pochválit kostymérku Katarínu Štrbovou-Bielikovou za takové detaily jako jsou bikolórní stužky v česko-slovanských barvách na studentských čepicích či stejně zbarvené kokardy na Němcově čamaře - a také mně neznámého jazykového poradce za to, že nadřel herce dokonalou němčinu (u Anny Kameníkové se mu to nepovadlo pouze u slova „Zauber“, takže z německého „kouzla“ vyšlo „čistý“). Škoda, že poradce zřejmě nebyl u samotného natáčení, kde obrozenci 19. století, kteří byli tak úzkostliví na svůj jazyk, občas sklouzli do jazyka 21. století typu „znáte spoustA lidí“ (správně spoustU), „Se nediv!“ nebo syntakticky vyšinuté věty „ze dvou stovek ročně zlatých nevyžijeme" (správně „ze dvou stovek zlatých ročně“).

Velmi dobrá kamera seriálu je ničena příliš se opakující monotónní hudbou. Nebudu krutě připomínat, co by z této látky udělal takový Zdeněk Liška, ale připomenu Jakubu Kudláčovi třeba skladbu Davida Boultera k seriálu Pustina z roku 2016. Zásadním handicapem je ovšem obsazení. Na začátek ovšem opět dobře: Na rozdíl od jiných si nemyslím, že byly obsazeny špatně hlavní role – Anna Kameníková i Aňa Geislerová byly v roli Boženy Němcové na svém místě, protože v dnešní době už není k dispozici Jana Hlaváčová (Němcová z filmu Veronika, 1985) nebo dokonce Jana Březinová (Vlčí halíř, 1975) či Eva Jakoubková (Laskavý divák promine, 1994) – a volba Jana Hájka (který své herecké možnosti ukázal už v Českém století a Bohémě) byla už vyložený „kauf“. Jan Hájek, přestože některé rysy scénáře či špatná režie první agresivní hádky s manželkou jeho výkonu házely klacky pod nohy, hloubkou svého Němce předčil i Bolka Polívku (A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu, 2005) a vyrovnal se Radovanu Lukavskému (Horoucí srdce, 1962, Veronika, 1985) i Radoslavu Brzobohatému (Vlčí halíř). Stejně si vedli Kryštof Hádek jako Jaroslav Pospíšil či Martin Finger jako pater Štulc, který byl (ovšem i díky scénáři seriálu) mnohdy hlubší než Otakar Brousek starší z Horoucího srdce nebo Jiří Adamíra z Veroniky. Z ženského obsazení byla bezprecedentní Eva Josefíková v roli Antonie Reissové (Bohuslavy Rajské), jejíž láska k Boženě Němcové i umírání byly na úrovni starých mistrovských hereček, které jsem jmenoval výše. Problém byl s Karlem Havlíčkem Borovským, do jehož role, ačkoli méně frekventované (kterou v minulosti ztvárnili takoví mistři jako Jiří Holý, Boris Rösner, ale nově i David Švehlík) byl obsazen nezkušený (a oproti Havlíčkovu reálnému věku o 10 let mladší) nevýrazný Václav Matějovský, a totéž co Havlíčkovi se bohužel stalo i rolím dalších osobností Karla Jaromíra Erbena, Václava Bolemíra Nebeského a Hanuše Jurenky (Vladimír Škultéty, Jan Nedbal a Adam Joura). V jinak dobrém obsazení zkušenými herci jako Vladimír Javorský (Pankl), Martin Myšička (Staněk), Ondřej Malý (Čelakovský), při objevení nové hvězdy (Lukáš Melník v roli Josefa Čejky!) to byla zbytečná chyba.

Díky dlouhodobému styku s tvůrci, pracujícími pro české televize, vím, že mnoho z vypsaných chyb dělá v českých poměrech chronicky nízký rozpočet, který ale en bloc tvůrci Boženy co do konečného produktu uválčili na jedničku – ačkoli na rozdíl třeba od filmu Horoucí srdce, kde tvůrci dali ono nájemné v Národním technickém muzeu, aby jeho diváci viděli lokomotivu a vagóny z poloviny 19. století, nepozorní diváci seriálu Božena si mohou myslet, že jejich hrdinka na své delší cesty jezdila jen dostavníkem. Tvůrkyně Boženy tento handicap napravily alespoň tím, že Jan Helcelet se v dialogu zmínil, že u Boženy Němcové musí přespat, protože byt je blízko nádraží a on jede na Moravu domů vlakem. Čímž se dostáváme k chronické chorobě dnešních děl, které mají přitáhnout diváky: přesexovanosti, jíž se bohužel nevyhnula ani Božena. Ten, kdo zná korespondenci Boženy Němcové ví, že vše, co se v Boženě o sexu říká, je pravda, a myslím, že některé erotické scény (scéna svatební noci, během níž se explicitně vyvrátí pomluvy ratibořických, že Němec si nebere pannu, scéna, kde se ukázal způsob jejich soužití po svatbě, anebo scéna, v níž Němcová hledá u Jurenky lásku ještě v době pokročilé nemoci a krvácení a také pár stručných výjevů z milostného poměru s Nebeským a Helceletem) byly pro příběh nezbytné, ale takový nadbytek explicitního sexu, jaký byl do seriálu nakonec vepsán, jej zbytečně umístily na hranu erotického díla a možná i pornodíla…

Závěrem = osobně

Co závěrem? Přestože jsem postupně získal až fanouškovský obdiv k seriálu České století, které přerámovává zásadní dlouhodobé i režimní (míněno dnešního režimu) historické stereotypy, Božena dokázala ještě víc a víc se mi zaryla pod kůži. Nejen tím, že se jí skutečně povedlo v očích národa aktualizovat a rehabilitovat „nudné“ věci jako je jedna autorka povinné četby, boj za národní jazyk a kulturu a sociální práva a že přerámovala manichejistický pohled na osobnosti našeho národního obrození – ale i tím, že jsem při jejím sledování nejen intenzivně přemýšlel nad archetypy žen, jako byla Božena Němcová, ve svém životě, ale cítil i sugestivní blízkost hlavní hrdinky seriálu ke své vlastní povaze (niterná úzkost – při nesmiřitelné autoritativnosti v prosazování ideálů, snaha o svobodu všech – při občasné přílišné osobní tvrdosti /“Tohle sníš – nic jiného nemáme !“/, disciplína v tom, co člověk považuje za to nejvlastnější – při bohémském přístupu ke všemu ostatnímu, schopnost dát v určitých okamžicích vše – ale zároveň očekávání, že za to vše dostanu: a zejména jedna láska, která v obou případech obou našich povah neměla a nemá dna – bezmezná láska ke všemu, co přestavuje či evokuje naše ztracené dětství…)

Božena Němcová, ačkoli se doložitelně nenarodila ani roku 1820 ani 1821, doloženě napsala větu: „Kdybych mohla volit, chtěla bych se znovu narodit asi tak za dvě stě let. Do té doby asi nebude svět takový, aby byla radost v něm žít.“ Chtěl bych Boženě Němcové vzkázat: Svět se od Vašich dob zase tolik nezměnil, a ženy jako byla Tereza Spencerová nebo je Lenka Procházková jako české spisovatelky nebyly a nejsou od vašeho někdejšího údělu příliš vzdáleny. Radost žít ovšem musíme hledat vždy – a vy jste nám v tom ukázala cestu, kterou nám autorky seriálu o vás nově otevřely.

Božena. Česká televize 2021, scénář: Martina Komárková a Hana Wlodarczyková, režie: Lenka Wimmerová, 4 x 80 minut.