Kultura a umění Kultura

Co stojí mléko a med

Milk and Honey_I_foto_nakladatelství wo-men Milk and Honey_II_foto_nakladatelství wo-men Milk and Honey_III_foto_nakladatelství wo-men

Nad knihou Milk and Honey výtvarnice, performerky a vedoucí Ateliéru nových médií II na pražské Akademii výtvarných umění, Kateřiny Olivové.

Píšu tento článek, zatímco žena, soudě podle zvuků z kuchyně, uklízí, chystá oběd a dohlíží na naše dvě ratolesti vzájemně se týrající v dětském pokoji. Za stěnou přede automatická pračka, kterou moje milá hned ráno automaticky naplnila. Zavírám aspoň dveře, aby mě hluk domácího provozu tolik nerušil. Tak nějak by mohla začínat kritická recenze knihy Milk and Honey, knihy ve výstředně měkoučké růžové vazbě, s rozmarnými třpytivými „skvrnami“ parciálního laminování vnitřních stránek, které však současně sugerují politý vlhnoucí papír. Kniha je hra a tato otevřená radostná hravost se ukazuje jako dobře zvolené médium pro téma společenské determinace mateřstvím či rodičovstvím.

Jenže je to (ne)samozřejmě trochu jinak – myslím ten úvod. Moje žena Marta i já jsme vystudovali Fakultu výtvarných umění v Brně. Marta sice po rodičovské nastoupila zpátky na Masarykovu univerzitu jen na částečný úvazek, protože jsme se přestěhovali do vzdálené vsi, ale po celou dobu hraje ve své kapele, vede a režíruje divadelní představení v místním ochotnickém spolku, zpívá ve sboru, je zapojena do aktivit proti výstavbě hlubinného úložiště na Vysočině a něco natáčí, teď třeba aktivistický dokument o celosvětové uhlíkové dani, která má zachránit světové klima. Zatímco píšu tuto recenzi, pracuje vedle na svém počítači, v dohledu a hraní s dětmi se střídáme a oběd jako obvykle vaří babička, která nám také děti pohlídá, až budeme odpoledne domlouvat masopustní divadelní „demonstraci“ s přáteli ze spolku, který jsme tu založili. Hynek i Meda s námi v kojeneckém období absolvovali Martiny koncertní šňůry, se mnou v bekstejdži nebo v kočárku nočních měst, když bylo v klubu moc nahuleno, v šátcích a mandukách v publiku na letních festivalech.

Milk and honey je kniha rozhovorů s lidmi (ženami i muži) z oblasti umění či občanského aktivismu. Jsou to tedy lidé aktivní, s touhou něco měnit nebo utvářet. Předmětem rozhovorů je mateřství (rodičovství), tedy něco, co se stále často klade do sporu (protikladu) s aktivním společenským životem a osobní kariérou. Vůbec tu nejde o tlak již tradičně úzkostně prožívaný konzervativně smýšlejícími lidmi, že žena nemá být matkou, nebo že matku-ženu by měl zcela rovnocenně zastoupit muž. Nerelativizují se tu silné a důležité zážitky, pouta a proměny ženy při těhotenství a po porodu, naopak kniha je jimi (a smyslem mateřství) prosycena, je jim tu otevřeně věnována péče a pozornost jako jinde ne. Kateřina Olivová se snaží o to, aby situace, které vytlačují matku (rodiče) ze společenského dění na okraj, se dostaly do středu pozornosti, a potenciálně tedy vedly ke změně – těhotenství není nemoc a dítě není postižení. A tedy sama demonstrativně volí mateřství jako své umělecké téma. Logicky také v rozhovorech jde o tázání po kreativním vlivu prožívané rodičovské péče na profesní seberealizaci, případně po zcela konkrétním zapojení dětí.

To, že nazíráme práci (myšleno výkon v zaměstnání s pracovní smlouvou) jako hlavní hodnotu, která určuje status člověka ve společnosti, je bezesporu jednou z příčin nerovného postavení mužů a žen. Jen muž přeci může dělat práci naplno, žena bude nepochybně roky absentovat kvůli dětem. Ovšem běda, rozhodne-li se žena neabsentovat, tedy dát přednost kariéře před dětmi (děti nejsou práce). Tato nerovnost není chiméra ale jen pozvolna se napravující fakt, na kterém nic nemění ani naše úcta k ženám veřejně vyjadřovaná MDŽ nebo svátkem matek, a dokonce ani požadavkem pevného procentuálního zastoupení žen v různých profesích. Svobodné rozhodnutí ženy nestát se matkou je stále spojováno s jakýmsi sobectvím (osobní pohodlností a nezdravou touhou po kariéře – samozřejmě i to může hrát roli), místo aby zřetelně ukázalo na tuto disproporci a společenský tlak. Sdílení zkušenosti, že to může být jinak, že není nutné volit mezi aktivním životem a mateřstvím, aniž by se vztah mezi rodičem a dítětem oslaboval, může být společensky formativnější.

Zároveň si nemůžeme myslet, že je tato zkušenost teď hned automaticky přenositelná pro každého a na všechny situace. Klíčová je spolupráce partnerů, ale co matky samoživitelky? Rozhoduje ekonomické zajištění, prostředí, druh práce i otevřenost či respekt institucí. Anebo také již v úvodu zmiňované zázemí širší rodiny. Vícegenerační soužití samozřejmě nepřináší jen a pouze výhody, občas něco zaskřípe nebo narazí, což může být místy nepohodlné, ale nutně pohledově bohatší. Ani tady nelze generalizovat, záleží na konkrétních vztazích, a také o tyto vztahy je nutné pečovat. Pokud ale vztahy fungují, tak prarodiče alespoň částečně přijímají pečovatelskou roli a ulevují tak rodičům zatíženým aktivitami. A je to zcela přirozené. Tato péče je obousměrná, což je společenský aspekt, na který se v naší individualizované společnosti často zapomíná. Také v knize Kateřiny Olivové je akcentovaná spolupéče o děti a domácnost, ale téměř výhradně partnery, muži s feministickou gloriolou, nebo komunitou přátel. Souvisí to s proměnou pojetí rodiny, které jsme od někdejšího kooperujícího „kmene“ posunuli ke třem čtyřem osobám na pár let sdílejícím jeden prostor (byť se na druhou stranu vědomě rozšiřuje opět i směrem nepokrevním. To jsou ovšem v současné době opravdu výjimky). Je proto pochopitelné, že člověk v anonymní neblízké společnosti, hledá řešení ve staronových „alternativně“ rodinných komunitách a v začlenění přítomnosti dítěte a jeho výchovy do pracovního (tvůrčího) života, z nějž bylo kdysi kvůli větší a specializované péči (i emancipaci ženy) vyňato. Také pro naše děti jsou, i přes péči prarodičů, v okolí samé tety a sem tam na děti všech tet dohlíží nějaký strejda.

Rozhovor je vstřícná forma, a takto sdílená zkušenost třiceti pěti osobností je rozhodně inspirativním zážitkem, ať už se jako čtenář se skupinou umělecko-aktivistických respondentů ztotožníte, nebo jsou pro vás exotickou sociální bublinou.

Kateřina Olivová, Milk and Honey, Akademie výtvarných umění v Praze v koedici s nakladatelstvím wo-men, Praha, 2020.