Literární ukázka Kultura

Cyril

Obrázek nebo fotografie#31113

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou C.

Pekař Cyril nebyl stále jen u svých díží s těstem. Pekl právě jen tolik, že to stačilo sousedům a jemu samému na obživu. Vstával brzy a šel péct. A tak si všichni u něj mohli koupit bochník chleba a křupavé dalamánky cestou do práce. Cyril měl ale také malé políčko, a každý rok na něm vysel žito a pšenici; chtěl mít i vlastní mouku.

Dva roky po sobě se mu však stala divná věc. Vždy, když přišel čas sklizně, a obilí bylo nádherně zralé, přes noc mu zmizelo. Jako mávnutím čarovného proutku. Cyril přišel ráno s kosou ke svému políčku a nebylo co žnout!

Proto se letos rozhodl, že si v noci počká a toho, kdo mu bere jeho sklizeň, lapí. Den předtím upekl dvojnásob chleba, aby měli sousedé dost, a nemusel jednu noc péci. Zároveň všem tak jako každý rok řekl, že se chystá sklízet. Počítal, že se to rozkřikne a ten lump se dozví, že musí přijít teď, nebo nikdy.

Pekaři jsou zvyklí v noci nespat, tak pro Cyrila nebyl žádný problém sedět na kraji svého políčka a tiše číhat. Měsíc slabě svítil v ostrém srpku, jako zaháknutý za černé nebe. Popojížděl po obloze a k ránu, když už byl těsně nad zemí, se najednou z jeho svitu oddělila zářící postava. Byla to krásná dívka upředená z měsíčních paprsků, s dlouhými stříbrně světélkujícími vlasy. Také na čele se jí blyštila hvězda. Sestoupila z oblohy a hned začala žnout obilí stříbrným srpem vypadajícím jako malý Měsíc. Podobalo se to tanci, při každém kroku lehoučkým mávnutím ve výšce břicha usekla právě jen klasy a ty stoupaly vzhůru k Měsíci, jako by ztratily veškerou váhu. Šlo jí to, a jak kosila, byla k Cyrilovi stále blíž a blíž, až stála úplně u něj, a jemu stačilo jen natáhnout ruku:

„A mám tě! Tak to ty mi každý rok sklízíš pole!“

Měsíční dívka v úleku upustila srp a provinile hleděla na Cyrila. Ten však měl měkké srdce a navíc se mu děvče na první pohled líbilo. Jejich oči o sebe narazily jako dva černé křemínky a ty buližníkové jiskry už v nich zůstaly.

„Pustím tě, když mi slíbíš, že se mnou zůstaneš a budeš mou ženou.”

Měsíčnici se Cyril také líbil, a tak se mu svěřila: „Na Zemi bych žila ráda. Mám jedenáct sester a každá z nás svítí jeden měsíc v roce z noční oblohy sem dolů. Celý rok se těším, kdy už bude řada na mně a uvidím zase Zem…“

„Ale na co potřebuješ mé obilí?“ nechápal Cyril.

„Z tvého žita a pšenice melu tu nejjemnější mouku, kterou přidávám do měsíčního svitu a rozhazuji po světě. Měsíční světlo je pak husté jak mléko. A také mé tělo bys neviděl, nebýt té zářivě bílé mouky.”

„Jsi moc krásná!“ řekl upřímně Cyril. „Klidně si tu trochu obilí vezmi, mně neubude, a jestli ti pomáhá svítit lidem v noci, proč ne? Ale když chceš žít na Zemi, pojď ke mně do pekárny, tam je v povětří mouky, že bys z ní mohla mít svatební šaty!“

Když to Měsíčnice slyšela, rozbušilo se v jejím světelném těle srdce a zdálo se, že v bílém svitu její prosvítající kůže cosi růžoví. I když už jí Cyril nedržel, stále zůstávala u něj, a po chvíli ticha pronesla: „Jestli chceš, abych byla tvou, musíš uhádnout tři hádanky.“

Cyril přikývl.

„Dnes ti dám první. Příští sklizeň mě tu opět čekej, a když na ni odpovíš správně, dostaneš další, a pak ještě jednu. Věnuj mi tyto tři sklizně a také pochopení mých hádanek a budu tvou!”

Cyril na nic nečekal a hned si vyžádal první.

„Dobře poslouchej! Má modrou krev, ale není šlechtického rodu. Královskou korunu na noc sundává a spí v černých peřinách. Co je to?” řekla Měsíčnice a už se vznášela vzhůru k ostrému srpku Měsíce, který pomalu bledl ve vycházejícím dni.

Cyrilovi začaly těžké časy. Dnem a nocí si lámal hlavu. Přemýšlel jen o Měsíčnici a její hádance. Celou zimu na nic nepřišel.

Na jaře zoral políčko, nasypal zrní do šátku, kráčel brázdou a rozhazoval obilí do vlahé půdy. Jak tak kráčel a rozséval zrní, co krok, to hrst, najednou ho to trklo. Dokončil setbu, a pak už jen den co den s nadějí sledoval klíčící obilí. Až přišel čas sklizně a z nebe zase sestoupila Měsíčnice. Běžela rovnou k němu: „Znáš odpověď na mou hádanku?”

„Má modrou krev a nosí korunu Slunce, tu na noc odkládá a spí v černých peřinách noci. Je to nebe!” odpověděl Cyril.

„Správně!” vykřikla radostně Měsíčnice. A pak spolu kosou z měsíčních paprsků, ostrou jak břitva, sklidili celé políčko. Všechno to zrní samo stoupalo vzhůru k nebeské mlýnici. Než vyšlo Slunce, dozvěděl se Cyril ještě druhou hádanku: „Lehounké jak peříčko. Není to zem, není to voda ani vzduch a ohně se to bojí. Když se tě dotkne, zahyne. Co je to?“

Cyrilův podzim byl plný myšlenek. Jak listí létalo povětřím, létaly i jeho myšlenky od jedné odpovědi k druhé a stále nenalézal tu pravou. Až přišla zima a s ní sníh. Jednoho dne padal z nebe ten nejjemnější prašánek, snášel se z oblohy jak pohlazení a jak tak pokrýval Cyrilovi ruce a vlasy, najednou tu byla odpověď. Od toho okamžiku měl jasno. Na jaře zase rozséval obilí a myslel při tom na Měsíčnici s každým zrníčkem, které odlétalo do brázdy, až byla zástěra prázdná.

Přišel čas sklizně a z měsíčních paprsků se opět utkala postava dívky, sestoupila na Zem a promluvila s rozechvělým hlasem k Cyrilovi: „Už dva roky na mě čekáš a zaséváš jenom pro mě, ale pokud neznáš odpověď na mou hádanku, vše bylo marné. Rozplynu se v paprscích a už mě nikdy neuvidíš.“

„Neboj se má Měsíčnice i tentokrát si vím rady,“ řekl odvážně Cyril. „Ta, co se bojí ohně a zahyne lidským teplem, je přece sněhová vločka.“

„Uhádl jsi!“ zaradovala se Měsíčnice. I tentokrát spolu sklidili úrodu pro hustší měsíční záři a rozloučili se třetí hádankou: „Z hvězdné oblohy spadla do mořských hlubin. Krása zrozená z bolesti.“

Slunce již vycházelo, když se Měsíčnice rozplynula a Cyril opouštěl místo jejich setkávání smutnější než jindy. Tato hádanka se zdála mnohem těžší než ty předchozí. A skutečně. Minul podzim, minula zima, Cyril visel obilí, ale ani tehdy nepřišla odpověď. Zrno již klíčilo, vyhnalo své dlouhé duté stvoly a nic!

Čekal v noci, až přijde Měsíčnice, ale jinak než dříve – bez radosti.

A k ránu se skutečné měsíční paprsky zosnovaly do postavy krásné dívky, ještě krásnější, než dříve. Přicházela nejistě, jako by už něco tušila:

„Znáš odpověď na třetí hádanku?“

„Neznám, Měsíčnice. Lámal jsem si hlavu celý rok, vysel jsem políčko, obilí vzrostlo, ale já stále nevím, co ti mám říci.“

Když to Měsíčnice slyšela, celé to její zářící tělo jako by uvnitř pohaslo nesmírnou lítostí a bolestí zároveň a oči tolik jiskřící od prvního setkání s Cyrilem najednou zvlhly a po bledých tvářích jí začaly stékat slzy jako šňůry perel, jedna za druhou. Cyril to pozoroval neschopen slova, a když viděl slzavé praménky vplétající se do měsíčních paprsků jejího těla, najednou pochopil a vykřikl:

„Perla! Je to perla, zrozená v hlubinách moře z bolesti perlorodky!“

„Ano, uhádl jsi!” Slzy bolesti se rázem proměnily v slzy štěstí. Malé zářící perly.

A tak si Cyril toho rána odváděl Měsíčnici konečně domů. Byla veliká svatba, na kterou přišlo i jedenáct sester Měsíčnice.

„Bude nám po tobě smutno, sestřičko, ale přejeme ti to štěstí, a abys ho měla ještě více, poradíme ti, jak získat lidské tělo, neboť jenom tak můžeš mít také lidské děti,“ pravily sestry a vyndaly z ubrousku chléb upečený z mouky od Cyrila. Nožem ostrým jako břitva, který se podobal měsíčnímu paprsku, odkrojily krajíc a podaly ho Měsíčnici. Ta jedla a s každým soustem houstla a houstla, její tělo ožilo krví. Přestávalo sice svítit, ale začínalo hřát…

Když se jim narodilo děťátko, byl slyšet dvojí pláč. Tam nahoře na Měsíci také slavili křtiny. Rok má dvanáct měsíců, a tak potřebovali novou holčičku místo té, která se stala Cyrilovou ženou.