Literární ukázka Kultura

Na druhé straně

Ludvík Vaculík a Lenka Procházková v 80. letech, foto archiv Lenky Procházkové.

Úryvek z rozepsaných pamětí – rok 1980 ("...Standa i Vlastička mi servírovali džus a projevovali ´svaté nadšení´ z toho, že propojím geny dvou géniů – Procházky a Vaculíka...“)

Večer teprve začínal, vestibulem pod Muzeem spěchali zkřehlí lidé domů, aby se rozehřáli u televizních obrazovek. Nás čekal lepší program. „Dáme si aperitiv, když jdeme do divadla!“ nabídla jsem a vyndala z kabelky maličkou placatku. Rumu tam bylo sotva půl deci. Vypili jsme to v anonymitě telefonního boxu. „Snad nemáš trému?“ zkoumavě mhouřil oči za brýlemi. „Proč? Jdeme k přátelům, ne do doupěte vlků. Tak ze mě nedělej morče.“ V parku nad schody už byla tma řídce prosvětlovaná jen bludičkami lamp. Před domem číslo 10 nikdo neokouněl. „Běž první,“ pobídl mě.

Přešla jsem vozovku, otevřela dveře, rozsvítila. Chodba působila tiše a bezpečně. Vyběhla jsem do posledního patra, vydýchala se, přetřela pusu rtěnkou, pak zaklepala a usmála se na kontrolující oko v průzoru. Standa Milota otevřel a vtáhl mě do předsíně. „Jak to vypadá dole?“ „Na chodníku dobře. Ale můžou hlídkovat mezi stromy v parku.“ Sundal mi kabát, zavěsil ho do skříně a odvedl mě do kuchyně. V malém prostoru tam postávalo několik natěšených lidí – diváků. Vlasta – jediná herečka bytového představení o Boženě Němcové – dokončovala v pootevřené koupelně svůj účes a nalíčení. Standa mi nalil sklenku vína a postupně mě představil hostům. S některými už jsem se znala, autor hry František Pavlíček byl kamarád táty, Sergej Machonin taky, stejně tak Saša Kliment. Přesunula jsem se k Josefovi Topolovi a Edě Kriseové. Po vydání dvou knih v samizdatu mě vnímali jako elévku – nadějnou posilu pro beznadějné časy.

Pak se ozvalo další klepání na bytové dveře a Standa otevřel Ludvíkovi. „Znáš Vaculíka, Lenko?“ „Ovšem, že zná,“ ozvala se nápověda z koupelny. „Slavili jsme společně silvestra v Prysku! Tenkrát přijela ještě s Třešňáčkem,“ dodala trochu poťouchle Vlastička (Boženka by si to odpustila. Ale kdo ví?). „Pan Vaculík byl jeden z těch, co nesli tátovu rakev. Na to se nezapomíná,“ pronesla jsem záštitnou repliku. Nálada v kuchyni zesmutněla. „Jak se má maminka?“ zeptal se pan Topol. „Jde to, sehnala práci v Aritmě jako bufetářka.“ „A vy? Co teď děláte vy kromě psaní?“ vnořil se do své pokrytecké role Ludvík. „Pořád uklízím v divadle. V Tylově,“ odpověděla jsem. „To je hrozné,“ povzdechl pan Topol. „Je to statečná holka,“ odmítl soucit Sergej Machonin „Znám ji od dětství,“ pěstounsky mě objal. Tím předehra skončila a Standa odešel nasvítit divadelní pokoj.

Vlastně to byly dva pokoje s otevřenými propojovacími dveřmi. Když jsme se usazovali do „hlediště“, vtiskl mi Ludvík kradmo do dlaně přeloženou malou obálku. „Napsal jsem ti dopis,“ šeptl. „Schovej to a přečti až doma.“ Tím mi zničil celou první půlku představení.
Vlastička byla skvělá dramatická umělkyně, ale aktuální drama se skrývalo v mé kabelce. Čtení až na doma? To nevydržím. O přestávce, když hosté přešli do kuchyně sdělit si dojmy a dolít víno, jsem se zamkla v koupelně. Dopis byl psaný na stroji, ale netypicky. Musel to vyrábět celé hodiny. Řádkování mělo velké mezery, ale když dokončil první stránku, kde důrazně připomínal náš věkový rozdíl a další odsudky nevhodného vztahu, nasadil popsaný list do válce obráceně a do mezer eskamotérsky vepsal „vzhůru nohama“ emotivní důvody, proč zabředl. Rozhodnutí o tom, kterou stranu „kauzy“ budu obhajovat, nechal na mně. Samozřejmě. Tak se to dělá. Kvůli budoucímu alibi.

Seděla jsem na kraji vany, na dveře koupelny někdo bušil, a tak jsem roztočila kohoutek umyvadla a v azylu tekoucí vody zrychleně četla dvojznačný dopis znovu. Pak jsem jej schovala zpět do kabelky a vyšla do předsíně. U dveří vyčítavě vartovala Vlastička, potřebovala se před druhým dějstvím přepudrovat.

Když představení skončilo a potlesk dozněl, vypnul Standa kameru a Vlastička se z heroiny převtělila na bufetářku. Servírovala nám pohoštění. Policie toho večera nezasáhla.

K poslednímu metru trasy A na stanici Muzeum mě Ludvík doprovázel. Cestou jsme zástupně probírali scénář hry a obsazení. „Je to trochu moc patetické,“ mínil. „To je účel,“ namítla jsem. „Situace se opakují. Jako smyčka.“ Pak jsem si pro odlehčení vzpomněla na slogan z tátovy Přestřelky. Agitku na zdi vesnické knihovny: USEDNI KE STOLU S ALOISEM JIRÁSKEM. ULEHNI S BOŽENOU NĚMCOVOU. Teprve na peróně se odhodlal. „Až si ten dopis doma přečteš, zavolej mi. Nebo nezavolej.“ „Už jsem to četla. V koupelně. Ta druhá strana je míň patetická, takže mě zaujala víc.“ Tunelem se blížil vlak. „Na jak dlouho?“ zeptal se chvatně. UKONČETE NÁSTUP, DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ! Odpověděl mu hlas z reproduktoru. V posledním zlomku vteřiny naskočil do vagónu za mnou.

Z konečné (tehdy byla na „Kulaťáku“) jsme šli na Hanspaulku pěšky. V jedné hospodě se ještě svítilo, ale židle už byly na stolech nohama vzhůru a pingl vytíral podlahu. Doma jsem rozehnala zimnici horkou sprchou a nařídila budíka na šest. V Tylově divadle se uklízelo od sedmi.

Bytové divadlo Standy Miloty a Vlasty Chramostové zaniklo téhož roku, ale návštěvy v domě číslo 10 v Čelakovského sadech pokračovaly a na té příští už jsem měla těhotenské šaty, takže vykání s Ludvíkem nebylo nutné. Standa i Vlastička mi servírovali džus a projevovali „svaté nadšení“ z toho, že propojím geny dvou géniů – Procházky a Vaculíka. Ale nikdy se nedověděli, že jejich koupelna mi poskytla útočiště pro osudové rozhodnutí.