Kultura a umění Kultura

Odpovědnost umělce X.

Radostná zodpovědnost. Foto.adadafoto.webzdarma.cz

„Pocit viny, který se k pocitu odpovědnosti může lehce přidat, když to, za co jsme zodpovědní nedokážeme pozitivně ovlivnit nebo to dokonce svou činností zhoršujeme, není zrovna konstruktivní silou.“ Celoroční seriál úvah o odpovědnosti umělce zakončuje reflexivní text výtvarné teoretičky, kurátorky a ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Kariny Kottové.

Tenhle článek píšu v Nairobi a úplně se bojím dát nějaké fotky na sociální sítě, aby neprovokovaly komentáře o tom, jak se můžu zasazovat o udržitelný chod uměleckých institucí a zároveň si létat přes půlku světa. Je dostatečnou omluvou, že tu mám tátu, kterého jsem dlouho neviděla? Je nehorázné vzít svého tříletého syna na safari, protože si to nejspíš ani nebude pamatovat? A co kdybychom s Piotrem pozvali nějaké místní umělkyně do Prahy na rezidenci, nebo zkusili vytvořit dlouhodobější vazby na východoafrickou uměleckou scénu? Stojí cokoli z toho za tu neskutečnou uhlíkovou stopu, nehledě na křehkost (nebo rovnou nepatřičnost) všech podniknutých kroků, pokud o nich uvažujeme v rámci postkoloniálního diskurzu?

Nevím, jestli umělkyně, kurátorky a další aktérky uměleckého světa cítí menší nebo větší odpovědnost než ostatní obyvatelky této planety, ale vnímám to téma v posledních letech v „našich“ kruzích hodně intenzivně. Někdy skoro příliš. Protože máme možnost se skrze svou práci vyjadřovat téměř k jakýmkoli problémům kdekoli na světě, neseme za ně zároveň odpovědnost? Jsme (spolu)zodpovědné za všechno, o čem píšeme, o čem děláme umění, na čem participujeme, co sledujeme?

Myslím, že v době rostoucí obeznámenosti s aktuálním stavem planety, ať už environmentálním, politickým, nebo sociálním, je občas těžké nenechat se pocitem spoluzodpovědnosti úplně převálcovat, zvlášť když člověk žije a pracuje v alespoň trochu privilegovanějších končinách (jakkoli v uměleckých profesích zpravidla zrovna nevydělává miliony a občas sám tak trochu bojuje o přežití). Pocit viny, který se k pocitu odpovědnosti může lehce přidat, když to, za co jsme zodpovědní, nedokážeme pozitivně ovlivnit nebo to dokonce svou činností zhoršujeme, ale není zrovna konstruktivní silou. Raději bych k odpovědnosti přiřadila integritu než vinu, a ideálně také něco úplně jiného, v téhle kombinaci spíš nečekaného, něco jako radost, intuici nebo spontaneitu. Můžu cítit žal a vinu za každou plastovou láhev, kterou jsem si musela koupit, když jsem zapomněla doma skleněnou, a samozřejmě za všechny své dosavadní letecké cesty a mnoho dalších prohřešků. Můžu se utápět v lítosti, že jsem toho víc napsala, než skutečně změnila, stydět se za všechny své přešlapy a prohrané pokusy. Kam to ale vede? Samozřejmě že neseme odpovědnost za svá rozhodnutí, ale jejich následky můžeme jenom tušit nebo předpokládat. I proto na ně nelze aplikovat zcela černobílou logiku a jasnou polaritu dobře-špatně. Možná jsem se rozhodla špatně, a můj syn, co jel na safari, jednou ani ve střední Evropě nebude mít pořádně co pít. Anebo pro něj možnost vidět zvířata africké savany bez klecí bude formativní zkušeností a stane se jedním z těch, kteří dokážou žít v citlivějším vztahu se svým blízkým i dalekým okolím, než generace jeho mámy a babičky.

Možná že umělkyně, která letěla na rezidenci přes tři kontinenty, svou prací dokáže pozitivně ovlivnit desítky, stovky nebo dokonce tisíce divaček. A možná taky ne. Je těžké stanovit, jakým množstvím kultury vykompenzovat tunu oxidu uhličitého, jak správně balancovat mezi uměním a sociální nebo politickou odpovědností. Ano, měli bychom, musíme být zodpovědní, protože nám jde o všechno. Ale nemůžeme se cítit zodpovědní za všechno. Tím si jenom intenzivněji uvědomujeme svou malost v rámci celku. Pokud se v takovém případě slovo odpovědnost vymění za sounáležitost, najednou se člověku trochu lépe dýchá.

Umělecká scéna je v mnohém pečující a podpůrná, ale je také hyperkritická, někdy až do té míry, že se vzájemně tak trochu držíme v šachu. Nemůžu se ubránit pocitu, že by odpovědnosti svědčilo také trochu víc volnosti. Mám ráda termín joyful militancy (radostná bojovnost), který občas používá Silvia Federici. Když chceme něco opravdu dokázat, změnit svět, nebo ho alespoň udržet žitelným, nemůžeme pořád jen sledovat, kdo šlápl vedle a patřičně ho za to potrestat (alespoň ostrým komentářem). Mohli bychom si zkusit své malé i velké boje trochu víc užívat, spojit odpovědnost s radostí, s určitou lehkostí. Cítit se zodpovědní za své nejbližší okolí, které jsme schopni skutečně přímo ovlivnit, a zároveň vnímat planetární sounáležitost. Jistě, naše problémy se nevyřeší tím, že se jim budeme smát. Třeba nás ale při smíchu napadne nějaké docela konstruktivní řešení. Anebo se nám alespoň bude chvíli lépe dýchat.