KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Po první, druhé a třetí ze vzpomínek na legendárního kněze a písničkáře, přichází k čtvrtá, kázaní, které Sváťa Karásek přednesl v evangelickém salvátorském sboru v Praze dne 25. listopadu 2001. Ve svém archívu ho zachovala Dana Seidlová. Titulek a mezititulky doplnila redakce KN.

Biblické slovo, které bude dnes sytit naši touhu po poznání nepoznatelného Boha, je zapsáno v Pavlově dopise k Filipským, v první kapitole, ve verši 14., kde čteme: „a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána…“
*
Ó Pane, my se nechceme ve všem vyznat, my chceme pouze vyznat, že v Tobě skládáme veškerou naději. Amen.
*
Přátelé v Kristu,
ve svém posledním kázání o víře malých dětí-nemluvňat jsem v závěru vyčetl z jejich očí celobytostnou důvěru a úplné spolehnutí se, a právě to jsem doporučil naší dospělé, rozumem podporované i rozumem nahlodávané víře. Cele, ve všem, v nekonečné důvěře se spolehnout na Boha, je to vůbec možné? Je to vůbec správné? V mládí mě fascinovalo Kristovo slovo „nepečujte o to, čím se budete odívat, nepečujte o to, co budete jísti“. Jó, v mládí jsme spolu s mou ženou zakládali rodinu s jediným platem 510 Kčs měsíčně. Přihlášku k pojištění jsem vyplnil s takovou bravurou a s takovým vtipem, že mně odpověděli úředním dopisem, že to mám marné, že mě do smrti nepojistí. Co jsme se té pojišťovně nasmáli v dobré víře, že Bůh moc dobře ví, co všechno potřebujeme. Ale dnes, když už jsem starší, vyplňuji nové a nové pojišťovací smlouvy s vážností zasvěcence nejzazších mystérií či s vážností pracovníků pohřební služby.

Zde na Starém Městě můžeme potkat žebračky a žebráky. A co kdyby mně někdo z nich řekl: „Pane faráři, plně a ve všem jsem se spoleh na Boha a teď to mám, teď jsem splakal nad výdělkem, neboť žádný výdělek není“? Lze to, plně a ve všem, jako to nemluvně se spolehnout na Boha, nestarat se o zítřejší den, nedbat – nepečovat? Nepečovat o svůj chrup a když zubní kazy napadnou citlivé nervy, pak se začít modlit, aby nás Bůh zbavil té bolesti? Lze to, se spolehnout plně a ve všem na Boha?
Dá se na něj spolehnout – křesťané v římských arénách, šest miliónů našich židovských
spoluevropanů, další milióny nevinných v bolševickém souostroví zneužité moci. (Snad mě za tento výrok nikdo z vás neudá, kdyžtak skočte někdo za prezidentem.) Ty všechny, tak početné oběti, nesvědčí o tom, že se na Boha spolehnout nedá, že když se na něj plně spolehneš, tak On tak nějak uhne a Ty se řítíš do propasti s výkřikem zoufalství „Otče, proč jsi mne opustil.“ Ono se to hezky řekne – spolehnout se jako malé bejby cele na Boha, ale my již známe, co dovede bezbožný svět a mnozí došli k závěru: fakticky se můžeš spolehnout jen sám na sebe, je lépe se zbavit veškerých náboženských iluzí.

Jak to bylo na Poseidonu

Tímto tématem se zabýval kdysi dávno film s názvem „Zkáza Poseidonu“. Poseidon – zaoceánská loď – ztroskotal, mezi cestujícími propuká panika podobná jako na Titaniku. A v Poseidonu jsou náhodou přítomni dva duchovní. Po vzrušených debatách dojdou k závěru, že se každý z pasažérů musí sám rozhodnout – buď zůstane v podpalubí se starším katolickým knězem, kde se ti, co zůstanou, budou společně modlit a zpívat prosebné i děkovné žalmy, anebo se bude spolu s mladším protestantským pastorem snažit o záchranu. Menší skupinka se vydává na strastiplnou cestu. Kamera střídá záběry těch modlitebníků se záběry těch usilujících. Procházejí hořící strojovnou, plíží se potrubím plným kouře, podplavávají zatopené prostory, přepočítávají se a vracejí se solidárně zpět pro ty, co někde uvízli. Je to dramatické, ale nakonec se zachrání – ovšem jen ti, co bojovali o život, ovšem jen ti, co se odvážili/odvázali k jití; jen ti, na rozdíl od těch, co setrvali, zažili slávu vyjití a osvobození. V tom filmu nešlo o rozdíl mezi ateismem a náboženstvím, spíše o dva typy víry, dva různě věřící duchovní, dvě reakce na jednu konkrétní nouzi, dvě různá spolehnutí se. V tom filmu Bůh přispěl a pomohl těm usilujícím, byl silou jejich jití stejně jako byli kdysi Bůh silou jití Izraele strastmi pouště za Božím příslibem svobody. Ten film měl svou výpověď: odvážnému štěstí přeje, odvážnému přeje sám Bůh a přispěchá na pomoc, vnitřně ho vzpruží, dá mu moc Ducha v jeho urputném zápase.

Prapodivný paradox

Tak to bylo ve filmu, ale v reálu života jsou mučedníci. Je mnoho obětí, mnoho odvážných, kteří vyšli ve velikém úsilí, kteří se plně spolehli a přesto podlehli – byli zplynováni, zastřeleni a ukřižováni. Nebyli Bohem zachráněni. A já na ty všechny, kteří se spolehli, musím stále myslet, když například zpíváme společně píseň: „Pod ochranou Nejvyššího, rozvesel se duše má, strážné oko Tvůrce tvého, nespí ani nedřímá.“ To oko je vzhůru, vidí Tě, jsi pod jeho ochranou a divné je, že já skutečně věřím to, co ta píseň říká, i když vím o naší vydanosti na pospas ve světě násilí. Je to asi těžké popsat a vysvětlit, ale nějak to musí jít dohromady, když přesto přese všechno věřím a nejsem sám. Přesto přese všechno, bez všech iluzí, věříme. V arénách se žádný zázrak nestal, šelmy trhaly bezbranné, přesto víra nezemřela. Mistr Jan Hus skončil prachbídně, v plamenech, za ponižujícího posměchů věřících pomatenců, přesto jeho víra nás dodnes povzbuzuje. Ani sám Syn Boží nesestoupil z kříže, byl věrný tomu dřevu a svému Otci až do těch hořkých, až do těch sladkých konců. On v nás zažehl jiskru víry. Na jednu stranu je těžké se na Boha spolehnout cele, vždyť se prokázalo, že se na něj v mnoha situacích i v otázce života a smrti nedá plně spolehnout. Na druhé straně i při vědomí naší nezajištěnosti i při vědomí, že na světě budeme míti soužení, a že projdeme i smrtí, věříme – to jest plně důvěřujeme a spoléháme se na Boha, který je nám milujícím Otcem. Snažíme se řešit problém spolehnutí se na Boha. Přemýšlíme, jak se na něj můžeme plně spolehnout, v čem ano a v čem ne, rozlišujeme a kalkulujeme.

Listy z vězení

Na úsvitu křesťanství píše apoštol Pavel dopis do filipského sboru. Je to dopis z vězení. Vězení bylo a je místem největší lidské bídy. Dříve to muselo být ještě nelidštější než dnes – vězni byli přikováni ke kládě. Z toho domu největšího smutku píše Pavel radostně: „Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia … a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána.“ Zní to absurdně, jak mohou okovy někoho povzbudit ve víře, zní to absurdně, ale je to skutečný zázrak pravé víry. Pavlovy okovy povzbuzují spoluvěřící, aby se plně spolehli na Boha, je to prazvláštní lekce spolehnutí se. Království Boží roste a žije v tvrdém lidském světě a není vybaveno žádnou nadpřirozenou zázračnou mocí. Jediná nadpřirozenost a jediný zázrak je Boží láska v srdci trestance. Vše, co o Bohu víme, čerpáme z jeho zjevení v Ježíši Kristu. Z jeho činů, z jeho slov, z jeho smrti a života, z jeho ducha, který je svatý. A právě Ježíš nám to předžil a vyjevil, že jediná nadpřirozená moc je Boží láska v člověku, žádný jiný efekt není k mání – kříž a okovy povzbuzují a učí pravému spolehnutí. Padlé davy si žádaly zázrak: sestup z kříže a uvěříme. Ať Bůh prokáže na svém synu svou moc, pak uvěříme. Ale Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí; Otče, do Tvých rukou poroučím svého ducha – to je svědectví o srdci, které dovede milovat i v nejkrajnějším příkoří – o takovém Bohu nám svědčí Ježíš a žádného jiného si nemáme vytvářet ani stylizovat. Bůh sám trpí bezbožností a násilnictvím člověka. Svět a jeho dějiny jsou autonomním lidským dílem, do kterého Bůh intervenuje pouze svým slovem, svým Duchem, svou pravdou a láskou. To nám zjevilo Boží slovo, které se stalo tělem. Pavlův list z vězení svědčí o vnitřní spoluúčasti na Kristu a přítomnosti jeho ducha v tom vězení. Hle, to trápení je ku prospěchu Božího království, okovy učí plnému spolehnutí na Boha. List z vězení – Pavlův list, Husovy listy z Kostnice, Augustovy listy a písně z Křivoklátu, Dostojevského listy z domu smutku, Bonhoefferovy dopisy z vězení stejně jako dopisy Jaroslava Šimsy a jeho druhů, dopisy Václava Bendy a Dopisy Olze – to je literatura, která je oproštěna od iluzí a falešných nadějí. To je literatura prošlá lidským peklem, to je svědectví o Boží lásce v srdcích ohrožených lidí, to je svědectví o účasti na Božím utrpení ve světě v duchu Kristově.

Zázrak

Jediným zázrakem je Boží láska, v srdci člověka, v srdci, které vzdoruje podmínkám v domě smutku, podmínkám v údolí šeré smrti a důvěřuje jen a jen tomu, na kterého je spolehnutí, jen a jen Stvořiteli, z jehož ruky Ti nikdo nevyrve podíl Tvůj. O lásce, která nikdy nezanikne, svědčí Pavel, když nám píše: „mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána.“ Takové spolehnutí vyžaduje odvahu. Tak nevaž se a odvaž se. Amen.