Společnost a politika Věda

Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil za poznanou pravdu (3. část)

Obrázek nebo fotografie#31105

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… První dvě části eseje naleznete zde a zde.


Profesní změna

Tehdy jsem měl vyhlédnuté dva posty. V institutu hygieny mi nabídli místo asistenta a druhý institut pro zoologii na tehdejší Zemědělské vysoké škole u profesora Schuberta-Solderna, kterého jsem si velmi vážil. Volba s institutem hygieny se nemohla uskutečnit. Na Dnu světového zdraví jsem měl referát o zdravotních aspektech ionizujícího záření, v němž jsem zmínil i několik kritických slov o atomové energii. Další den mě zavolal docent A. z institutu hygieny, u něhož jsem měl výhled na místo asistenta, a řekl mi toto: Šéf hygienického institutu, profesor Flamm, se mne tento den ptal, jestli onen pan Weish, který tam měl referát, je týž, který by chtěl v institutu hygieny nastoupit na místo asistenta. Když to kolega A. potvrdil, uslyšel, že tento muž nepřichází jako asistent v úvahu, neboť nechce mít nic do činění s extremisty. Byl jsem touto informací docela překvapen, ale myslel jsem si také, že je pravděpodobně lepší u takového šéfa na asistentské místo vůbec nenastoupit. Tehdy jsem napsal dlouhý dopis profesoru F., který jsem nikdy neodeslal. Snad ho ještě jednou najdu, určitě není zcela nezajímavý. Univerzita BOKU (Zemědělská univerzita) mi byla beztak sympatičtější.


První článek: Kühnelt, Lötsch

Profesor Wilhelm Kühnelt byl předpokládaným vedoucím mé dizertace, a když jsem (1963) přišel do Seibersdorfu, abych zde pracoval na dizertaci, velmi se na mne zlobil. Jeho motivaci a averzi jsem se dozvěděl a pochopil teprve později. Se svou dizertací jsem potom měl problémy a prodělal mnoho skličujících hodin. Musel jsem si nechat od Kühnela posuzovat dizertaci a také učení na rigorózum bylo docela naplněno strachem, takže jsem se celé měsíce neodvážil přihlásit se ke zkoušce. Jednoho dne mne Kühnelt přivedl do své místnosti a vyptával se na Seibersdorf. Cením si toho, že v tomto rozhovoru nasadil smířlivé tóny: „Ta věc tehdy je zapomenuta…“ To mne povzbudilo k nástupu na rigorózum.

V roce 1969, když jsem byl ještě zaměstnán v reaktorovém centru, jsem jednou hovořil se svým bratrancem Peterem, který byl ambiciózním skautem, o svých zkušenostech v Seibersdorfu, a sdělil mu své obavy z jaderné energie. Bratranec mi na to odpověděl: „Napiš o tom přece článek do našeho skautského časopisu!“ A tak jsem napsal svůj první článek proti atomové elektrárně pod titulkem „Jaderná energie“. Až jsem si uvědomil, že název „Aufbruch“ („Průlom“) tohoto skautského časopisu byl příznačný pro mou následnou životní cestu. Tento článek jsem tehdy poslal svému bývalému učiteli, profesoru Kühneltovi, s věnováním: „Váš žák Peter Weish“. To bylo už tři roky po mé promoci. A potom jsem k tomu také připsal, „že by mě potěšilo, kdybych s ním mohl jednou o těchto otázkách mluvit“. Nato „zakopal válečnou sekeru“ a požádal mě, abych k němu přišel. Chtěl se při tom rozhovoru přesvědčit o tom, že jsem se neuchýlil do tábora atomových fetišistů, ale naopak jsem zůstal věrný biologické dráze. Tehdy mi, což jsem viděl jako velký důkaz důvěry, předložil kapitolu o záření ve své učebnici „Grundriss der Ökologie“ („Nástin ekologie“) a poprosil mě, abych ji přepracoval pro nové vydání. Od té doby jsem byl s profesorem Wilhelmem Kühneltem zase zadobře a doopravdy jsem se z tohoto dobrého vztahu těšil, neboť to byl velkolepý člověk. Celá léta jsem trpěl tím, že jsem ho zklamal, když jsem se jako nastupující dizertant do reaktorového centra změnil, a že jsme spolu měli tak špatný vztah.

Pak se profesor Kühnelt také přimlouval, abych měl na univerzitě k tématu jaderná energie veřejnou přednášku, a to v tak zvaném „Vyhnaném spolku“ (Vertreibungsverein), což je hanlivá přezdívka vídeňského Spolku pro šíření přírodovědeckých poznatků (Verein zur Verbreitung naturwissenschaftlicher Kenntnisse in Wien). (Pozn. red. Hříčka spočívá v podobnosti slov Verbreitung, šíření, a Vertreibung, vyhnání, které upomínalo na Bund der Vertriebenen, Spolek vyhnanců, spolek sdružující německojazyčné občany, kteří byli po 2. světové válce vyhnáni z východní Evropy do německy mluvících zemí – ve spojitosti s vědci ze spolku, kde se přednášeli ti, kteří byli dříve či později vyhnáni ze struktur atomového komplexu). V rámci něj jsem potom měl v roce 1970 přednášku s titulem „Atomenergie und Biosphäre“ („Atomová energie a biosféra“). Ještě si dobře vzpomínám, jak jsem byl před přednáškou vzrušený. Tehdy jsem byl před tou masou plachý a ostýchavý před publikem. Když jsem viděl mikrofon, také jeden zcela privátní, dokonce také mikrofon s magnetofonem, měl jsem okamžitě „knedlík“ v krku, a když jsem potom slyšel svůj vlastní hlas z mikrofonu, byl jsem nanejvýš nespokojen se svým neohrabaným způsobem řeči. Měl jsem tehdy velké zábrany před lidmi mluvit. Lze si tedy představit, co pro mne znamenalo muset obhajovat své teze před auditoriem, a k tomu ještě před velmi smíšeným a zčásti také velmi kritickým. Před touto přednáškou jsem potkal Bernda Lötsche, který krátce předtím v přednášce vystoupil v auditoriu maximu proti mostu přes Neziderské jezero. Byl jsem Berndem Lötschem, kterého jsem, znal už ze studia, hluboce nadšen. Z jeho slovní obratnosti, jeho rétoriky a jeho sebevědomí. Sdělil jsem mu, jak těžce mi ta přednáška o atomové energii leží v žaludku. Tehdy mě velmi mile podpořil a dodal mi odvahu. Přednáška potom proběhla docela dobře a Bernd mi také řekl, že ji vnímal jako velmi důležitou a nutnou. Tato přednáška měla následky. Byla otištěna ve výročních zprávách Spolku pro rozšíření přírodovědeckých poznatků a bylo pro mne velkým úspěchem na toto téma publikovat.

Profesor Kühnelt byl průkopníkem otázek životního prostředí na univerzitě, neboť zavedl seminář k problematice životního prostředí, v jehož rámci jsem měl příležitost referovat o atomové energii. Z účastníků semináře se vytvořila pracovní skupina, která brzy rozvinula účinnou veřejnou práci. Zejména v Dolním Rakousku organizovali tito studenti biologie informační akce k jaderné energii. Vedle informací zprostředkovávali motivaci k místnímu etablování občanských iniciativ, kterým obsahově a organizačně radili. Carl Manzano a Günter Pfaffenwimmer, kteří hráli v protiatomovém hnutí důležitou roli, začali se svými akcemi v této studentské skupině.


Atomová energie a ochrana životního prostředí

Do doby mého prvního protiatomového článku (1969) ve skautském časopise s názvem „Aufbruch“ („Zlom“), (nomen est omen… byl to také můj osobní zlom v otázce angažovanosti za životní prostředí) spadá také můj první kontakt s rakouským Spolkem na ochranu životního prostředí. Předseda zemské skupiny Dolní Rakousko, dvorní rada Dr. Erich Czwiertnia, mě pozval k rozhovoru a navrhl mi vytvořit pracovní skupinu jaderné energie uvnitř Spolku na ochranu životního prostředí. To bylo důležité proto, aby někteří prominentní ochránci životního prostředí, kteří oprávněně odmítli zničení cenných alpských údolí a toků krajiny výstavbami jaderné elektrárny, viděli v jaderné energii nadějnou alternativu. K těmto průkopníkům Spolku na ochranu životního prostředí patřil také prof. Gustav Wendelberg, a já si ještě vzpomínám na velmi prudký rozhovor mezi námi oběma na jakési akci, kdy ze své perspektivy ochrany životního prostředí nechtěl nechat připustit mé odmítnutí jaderné energie. Czwiertnia byl v té věci už trochu dále. Nebylo těžké vedle prof. Wendelberga přesvědčit také ostatní ochránce životního prostředí v Rakousku o tom, že jaderná energie není řešením, které by bylo možné akceptovat s lehkým srdcem. Koncept energetického hospodářství v Rakousku nezněl: „jaderná energie místo vodní energie“, nýbrž „jaderná energie a vodní energie“, neboť pro velkou jadernou elektrárnu je potřeba rezerv, a to jsou velké zásobníky v Alpách. Tak byla zamýšlena zásobárna malty pro Zwentendorf a pro druhou atomovou elektrárnu se plánoval zásobník ve vesnici. V roce 1970 jsem také napsal článek s kritikou atomu pro přírodovědný časopis „Wiener Naturschutznachrichten“ („Vídeňské zprávy o ochraně životního prostředí“). Zatímco se v roce 1973 v Rakousku Spolek na ochranu životního prostředí v otázce jaderné energie vyjádřil jasným NE, vypadaly věci v Německu jinak. Spolek na ochranu životního prostředí v Bavorsku pod svým předsedou Hubertem Weinzierlem tehdy zastával k jaderné energii ANO s podmínkou. Ještě si vzpomínám na různé rozhovory, při nichž jsem se pokusil svým německým přátelům objasnit, že jestliže k jaderné energii zastávají podmíněné ANO, potom se zříkám protiargumentů.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

Doc. Dr. Peter Weish

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.

Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.