Niccolò Paganini v Karlových Varech, část třetí: Zánět
Příběh největšího světového houslisty všech dob a nejslavnějších českých lázní.
Paganini se v polovině srpna 1828 vydal z Vídně do Prahy, kde se chystal poprvé představit jako skladatel a houslový virtuos, ovšem kvůli nedobré zdravotní kondici Prahu minul a nejprve se rozhodl zotavit ve světoznámých lázních Karlovy Vary, což mu několik jeho příznivců v dobrém úmyslu doporučilo. Hned v prvních dnech po příjezdu uspořádal ve Varech dva koncerty s velkým úspěchem, ale potom se již věnoval pouze procedurám, v jejichž účinky vkládal velké naděje. Bohužel, namísto zotavení se ve Varech jeho zdraví prudce zhoršilo, a ačkoli se to může zdát podivné, tento nežádoucí efekt měl již v devatenáctém století logické vysvětlení.
Zánět kosti, vzniklý poraněním po nešikovně provedené extrakci stoličky ve Vídni, se v ústní dutině rozšířil a zasáhl také slinné žlázy a lymfatické uzliny. Paganiniho chrup byl v žalostném stavu již delší dobu, mimo jiné i proto, že v domnění, že jeho tuberkulóza hrtanu vykazovala nebo mohla být zaměněna za syfilis získanou v mládí, léčili ho samozvaní lékaři-šarlatáni „zázračným“ elixírem nazvaným Le Roy, jenž obsahoval zejména rtuť. Tím se stav chrupu i tělesných orgánů dále zhoršoval, navíc rtuť vytvářela vhodné podmínky k hnisavým procesům. Paganini, člověk ve všem důsledný, zodpovědný a svědomitý, navíc toužící po životě a zdraví, aby se mohl nadále aktivně věnovat hudbě, jež pro něj byla vším, nejen že poctivě elixír užíval, ale často se jím v dobré víře i předávkoval, takže trpěl chronickou otravou rtutí.
Zde si dovolím malou odbočku. Začátkem 21. století provedli britští experti rozbor vlasů Paganiniho, aby potvrdili jejich pravost. Byly to pod sklem zarámované kadeře, nabízené k prodeji v aukci (dle data na rámečku byly vlasy zarámované až po smrti Paganiniho). V období romantismu bylo zvykem darovat ústřižky vlasů jak z lásky, tak i jako upomínku či poděkování za přátelsky strávené chvíle. Vědecká expertiza potvrdila, že vlasy skutečně patřily Niccolò Paganinimu, ale kromě jiného v nich objevila i poměrně velké množství rtuti.
Paganini trpěl krutými bolestmi a nadále poctivě podstupoval lázeňské procedury, které ovšem v té době měly, oproti dnešku, až drastickou podobu: pití obrovského množství vřídelní vody a časté, dlouhé koupele. To vše často oslabovalo i zdravého člověka, natož pak zubožený organismus Paganiniho.
Zmiňuje se o tom i švýcarský lékař Jean de Carro (1770–1857), který se proslavil zejména očkováním proti pravým neštovicím, čímž zachránil miliony lidí. Zhruba 30 posledních let svého aktivního života věnoval právě Karlovým Varům, kam si sám původně přijel léčit dnu, a již zůstal nastálo. Napsal několik knih a také šestadvacet svazků (Almanac de Carlsbad) s místní tematikou. Rovněž se soustavně snažil o úpravu a vylepšení léčebných procedur, úrovně ubytování, diet a dalších podmínek pro lázeňské hosty. Ve Varech je i pohřben (Mozartovy sady, dříve Ondřejský hřbitov).
Po praktických pokusech, ve spolupráci s pražským dentistou S. L. Luxem, de Carro mj. uvádí:
…I když vřídelní voda neškodí zdravým zubům, dráždí a vyvolává někdy bolest u zubů zkažených, jejichž nerv je více či méně obnažen. (…) Viděl jsem několikrát i určitý stupeň zánětu slinných žláz, zvláště u osob, jejichž zuby byly povlečeny zubním kamenem…
Paganini trpěl od dětství určitou formou tuberkulózy, což bylo dalším důvodem pro to, aby mu karlovarská léčebná kúra spíš přitížila, než pomohla k upevnění zdraví.
De Carro k tomu říká: „…Domněnka, že mezi karlovarskými prameny je podstatný rozdíl, není jen vědeckým omylem, ale vede v praxi k nejvážnějším chybám a může mít truchlivé následky. Ti, kdo věří, že máme „slabé“ prameny, kterých lze užívat bez obav v případech, kdy tzv. „silné“ prameny by byly velmi nebezpečné, posílají nám často souchotináře, jejichž stav může užívání našich vod, a to kteréhokoli pramene, jen zhoršit…“
Je nasnadě, že pro Paganiniho snad žádná z existujících léčebných možností nemohla být hůře zvolena než právě léčba v Karlových Varech: „V Karlových Varech jsem byl nejnešťastnější…“, napsal později Niccolò svému příteli Germimu. „…Ani 48 obkladů, které jsem dostával dnem i nocí půldruhého měsíce, nedokázalo zánět odstranit…“
Dne 3. října odjel Paganini do Prahy, kde se měl podrobit další operaci čelisti, ale především se představit Pražanům jako hudebník. Ovšem jestliže ve Varech trpěl, pak v Praze málem zemřel.
O pokračování Paganiniho příběhu v Praze se dočtete v příštím čísle.