Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Sherlock Holmes a největší vypravěč filmů (a jejich česká zkušenost)

Christopher Plummer a Jean-Claude Carrière. Jiří Vokovec a Ch. P. ve filmu Vítr přes Everglades (1958), Richard Chamberlain a Ch. P. v seriálu Ptáci v trní (1983). Sherlock Holmes kanadského herce Christophera Plummera ve filmu Vražda na úrovni (1976) a Sherlock Holmes českého grafika Marcela Steckera v komiksu Čtyřlístek (80. léta). Miloš Forman a Jean-Claude Carrière v 60. letech.

Za hercem Christopherem Plummerem (1929–2021) a scenáristou Jean-Claudem Carrièrem (1931–2021).

5. ÚNORA: CHRISTOPHER PLUMMER – KRESLENÝ SHERLOCK HOLMES MÉHO DĚTSTVÍ

K dnes zemřelému Christopheru Plummerovi se mi sešly v ruce dvě fotky, které jsou si navlas podobné (viz. druhý ilustrační obrázek), ačkoli je dělí čtvrt století, na obou herec v téže pozici naslouchá partnerovi a má u toho charakteristický intrikánský pohled: na prvním obrázku z roku 1958 (za který děkuji Ondřeji Suchému ze Šemanovic a Vladimíru Trčkovi z Kanady) je jeho partnerem Jiří Voskovec ve filmu Vítr přes Everglades o pytlácích ptáků, a druhý kupodivu pochází opět z díla „o ptácích, kteří jsou chytáni a chyceni“: seriálu Ptáci v trní (1983), jehož sledování nás v době těsně po revoluci, kdy se náš táta víc než rok toulal po nemocnicích, pojilo s mámou a sestrou. Dílo, které pro nás bylo exotické i tím, že bylo nadabováno slovensky, byl příběh o lásce venkovského kněze, která musí být celý život tajena, a byla to jedna z prvních otevřených tematizací problému celibátu katolických kněží. Plummerova role arcibiskupa, který hlavního hrdinu, jehož vidíme s Plummerem na obrázku (Richarda Chamberlaina) od rodinného života odkloní a spoutá pokušením vyšší církevní kariéry (nakonec se stane kardinálem a své děti pod přísným inkognitem vychovává děti jen jako podivný flanďák, který jim co chvíli mluví do života) sedí jak k roli ptáčníka z prvního zmíněného ptačího filmu, tak k roli izraelského okupačního vládcem Héróda Antipy (toho, který dal dle Bible na přání Salomé stít Jana Křtitele, a po vyslechnutí Krista ho předal římské jurisdikci a Pilátovi), jehož ztvárnil ve známém velkofilmu Ježíš Nazaretský. Zajímavé je, že ač ho Christophera Plummera proslavil americký Hollywood, neměl s USA nic společného ani svým zrodem (narodil se v Torontu jako pravnuk kanadského premiéra Johna Abbotta), ani svými rolemi: Héródes Antipas byl židovským tetrarchou (vládcem jedné části země, kterou římská okupační správa rozdělila na čtvrtiny) v Ježíšově rodné Galileji a Pereji, na Broadwayi naopak herec ovšem úspěšně sehrál římské okupanty Judeje, Shakespearova Marka Antonia a Shawova Julia Caesara, tamtéž věren svým kořenům i keltského Krále Leara – a seriál, v němž jsem Ch. P. viděl poprvé, se zase odehrával mezi australským venkovem a Itálií, napsala ho australská spisovatelka irsko-maorského původu Colleen McCulloughová. Christopher Plummer v něm hrál Itala.

Největší úspěch ovšem tento irský Kanaďan sklízel v rolích Angličanů, od polního maršála Wellingtona v Bondarčukově sovětsko-americko-italském (ano, koprodukce s Hollywoodem, které tehdy Sověti československému filmu zakázali, si sami dovolit mohli…) velkofilmu Waterloo (1970), přes divadelního Jindřicha V. (1981) po Sherlocka Holmese z filmu Vražda na úrovni (1979). Napadlo mě, že Plummera jako Holmese jsem nikdy neviděl (za což jsem ale viděl polovinu českých Holmesů, kterými byli postupně Martin Frič – v adaptaci dědečka Václava Havla Hugo Vavrečky Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa – ale i Eman Fiala, Radoslav Brzobohatý, Radovan Lukavský, Jiří Holý, Viktor Preiss, Radim Kalvoda, Vojtěch Dyk), ale pak jsem maně došel ke knihovně, abych se podíval na svého nejmilejšího Holmese – ze čtyřlístkového komiksového seriálu Rudolfa Čechury a Marcela Steckera. Teprve při pohledu na něj mi došlo, že (tak jako Ladův Švejk byl inspirovaný Karlem Nollem, který ho hrál na divadle i ve filmu) Steckerův komiksový Holmes je očividně inspirovaný právě Plummerovým filmovým Holmesem. (Viz. třetí ilustrační obrázek)

Paradox: ze všech podob živého herce se mi nakonec nejvíc vryl jeho neživý obraz s bublinkami dialogů…

8. ÚNORA: DNES ZEMŘELÝ CÍSAŘ SCENÁRISTIKY JEAN-CLAUDE CARRIÈRE A JEHO ZPRÁVA O ČESKÉ KULTUŘE

Hlásil jsem se celkem třikrát na FAMU a třikrát na DAMU, vždycky na dramaturgii, na zkoušky nás měly osobnosti, jako byli Jiří Křižan, Vladimír Just, Petr Jarchovský, Jan Císař nebo Miroslav Krobot, a ti všichni nám říkali, že největší scenárista všech dob se jmenuje Jean-Claude Carrière, napsal filmy Plechový bubínek nebo Mahábharáta a největší učebnicí scenáristiky všech dob je jeho kniha Vyprávět příběh. Pro Čechy je ale ještě jedna důležitá kniha, kterou napsal. Jmenuje se Léta utopie 1968–1969 a pojednává o tom, jak se scenárista, kterého chtěli všichni, vymanil Luisi Buñuelovi, s nímž psal jeho film Mléčná dráha, aby s přítelem Milošem Formanem (který se francouzsky naučil na jazykovém gymnáziu v Poděbradech a po FAMU začínal jako asistent koprodukčních filmů s Francií, takže bylo logické, že když pak jeho filmy začaly okupovat světové festivaly, byl vysílán zejména na ty francouzsky mluvící) prožil zázrak těchto let mezi Paříží, Prahou a New Yorkem, když spolu pracovali na scénářích Formanových pozdějších filmů Taking off a Vlasy (později spolu napsali ještě Valmonta a Goyovy přízraky a s Milanem Kunderou Nesnesitelnou lehkost bytí). Léta utopie jsou pozoruhodným záznamem let celosvětového miráklu (jak jim říkal Josef Škvorecký) a jeho rychlého konce. Kromě jiného popisují, jak se 21. srpna 1968 ráno s Milošem Formanem probudili v bytě Jeana-Pierra Rassama, producenta, který byl také uprchlík (z křesťanského Libanonu), a Forman se od svého „domácího“ telefonem dozvěděl, že bude ve Francii muset zůstat… Rassam a Formanův anděl strážný Claude Berri (jehož rodiče byli také uprchlíci, před pogromy; matka z Rumunska, otec z Polska, a který zorganizoval sbírku, v níž se francouzští filmaři složili a zaplatili Formanovi polovinu filmu Hoří, má panenko, kterou s odůvodněním, že film je proti dělnické třídě, odmítl zaplatit ten, kdo si původně film objednal, manžel Sophie Lorenové, italský producent Carlo Ponti) obratem zorganizovali druhou záchrannou akci: půjčili si od režiséra Françoise Truffauta (také přeživšího holocaustu) prostorný Citroën a s ním jeli do Prahy pro Formanovu manželku Věru se syny Petrem a Matějem. Na území ČSSR proti nim postupovaly kolony „bratrských“ vojsk, které byly plné nejistoty jak z nezvykle úzkých silnic, tak z reakcí „kontrarevolučních“ domorodců, o jejichž pohnutkách nevěděli absolutně nic (většina ze 130 obětí okupace byly právě oběti podobných silničních srážek). Berrimu se během jízdy, kdy v protisměru postupovala sovětská armádní kolona, chtělo na záchod, ale Rassam odmítl zastavit, a tak Berri v hrůze z reakce druhé největší armády světa močil za jízdy ven ze staženého okénka. Sympatie pro československé uprchlíky, kteří zažívali stejné dějinné neštěstí, jaké západoevropské země se stejnou kulturou zažily ve 20. století několikrát, byly obrovské. Pro Formana, i když byl bez prostředků, sehnali francouzští přátelé okamžitě byt, kde kromě jeho rodiny postupně bydleli i další čeští uprchlíci: Ivan Passer, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Jan Němec a Josef Škvorecký (více zde). Kniha – stejně jako Carrièrovy filmy – je plná postřehů o věcech, které ač jsou spjaty s určitým časem, jsou věčné:

„Jednou jsme si mezi přáteli v New Yorku pokládali otázku, co je v jednotlivých národech hlavním konverzačním námětem. Odpověděl jsem, že ve Francii jsou na prvním místě filmy, a to dokonce i před jídlem, což tenkrát byla pravda. Bylo nemožné si představit si večeři ve městě, která by se nezakončila – někdy i dost živě – diskuzí o posledních novinkách uváděných na plátnech.

Jedna Američanka řekla, že podle ní ve Spojených státech vede droga: Co nového je na trhu? Zkusili jste tohle. A tamto už neberete? Jeden Mexičan tvrdil, že se v jeho zemi udržuje zvláštní tradice. Když se sejde skupinka mladých Mexičanů, začnou hned mluvit o střelných zbraních a taky o zločinech, zvláště těch bezdůvodných, matanzas.

Když přišla řeč na nejčastější téma konverzace Čechů, Miloš bez zaváhání odpověděl: ‚Rusové‘…“