Poezie Kultura

Výlet

Paul Cézanne: La vallée de Riaux près de l'Estaque

Báseň Artuše Černíka pro dny, kdy je obloha samá saze.

Našim očím se chtělo jednou smát,
beztak je obloha šedivá,
plno v domech zaťatých pěstí,
mezi zmrzlými astrami
na včerejšek uvadlo štěstí.

Naše rty byl tiché
a naše oči na zdech
našly nepopsané plochy,
květináč neskonale smutný
a udivené lidi
v prázdných oknech.

Co je světnice
než malé vyhnanství
na břehu, kam tě vysadili,
někdy dna počítáš
a měříš dálky, vlny
a myslíš,
jak by se žily
jinde dny mezi rozervanými skalami
a chalupami
a každý měsíc v neznámých zeměpisných šířkách,
kde by i hvězdy na obloze
ztratily starou tvář.

Naše oči, myšlenky a my celí
jsme tedy jeli
nabírati živé vody do dlaní
do úst i do očí.
Z vlaku
se na svět díváte jako z mraku,
letíte anebo stojíte,
máte sen, že už jste bohatí,
a bohatí že zůstali vzadu na trati.

Ale svaté jsou záhady noci.
Tygří oči na silnici pádí,
to poslední automobil před půlnocí,
pěší chodci, kteří tesají
malý pomník svojí době,
skládají slova a písně
jako hvězdy, jež jednou byly zavěšeny na nebesa
a snad ani nikdy nespadnou,
aby na světě nebylo více slz
opuštěných sklepnic
a postřelených vojáků.

Malíři a básníci a ženy v noci
jsou jako lavina,
která padá do černé ulice
přístavního městečka,
veselého nebo smutného,
to jak tě život zkrušil nebo vzmužil
a jak se na věci díváš.
Našim očím se chtělo jednou smát,
beztak je obloha samá saze;
parník pískal,
na břehu byla budova jako z cukru,
to byl cukrovar.
Prapor roztrhaný větrem
dříve, než dějinami vlaje,
básník děkuje, že viděl cizí kraje,
děkuje za nový dar.

„Zapomínaný příslušník avantgardy“ Artuš Černík (1900–1953) byl členem Devětsilu, redaktorem brněnské Rovnosti, překladatelem B. Travena do češtiny a filmovým dramaturgem. Napsal jedinou básnickou sbírku Severní záře, jejíž styl je označován za literární podobu kubismu a která vyšla až v roce 2001 v nakladatelství Protis.