Společnost a politika Osobnosti

Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil na poznanou pravdu (4. část)

Peter Weish

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… První tři části eseje naleznete zdezde a zde.

Embryonální pohyb

Když jsem v roce 1970 odešel z reaktorového centra, abych na Vysoké škole zemědělské zastával místo asistenta, měl jsem velmi rychle kontakt s tehdy ještě malým Protiatomovým hnutím ve Zwentendorfu. Ještě dobře si vzpomínám na malý shluk obyčejných lidí, kteří ještě před stavbou manifestovali na místě jaderné elektrárny Zwentendorf. Mezi nimi bylo především několik starých pánů, kteří si u této příležitosti museli vyslechnout: „Vždyť to jsou ti stejní lidé, kteří už protestovali proti železnici.“

Tehdy jsem byl s Edi Gruberem jeden z nejmladších v protiatomovém hnutí. Ještě si vzpomínám na otázku, která nám byla často pokládána: „Skutečně věříte, že můžete zabránit jaderné elektrárně?“ Má odpověď tehdy byla: „Spíš tomu nevěřím, ale když se nám nepodaří zabránit první atomové elektrárně, tak potom možná té druhé, a když ne druhé, tak té třetí.“

Tehdejší klima bylo z dnešního pohledu sotva uvěřitelné. Panovala mentalita poddaných a důvěra ve vrchnost a věřilo se pokroku, který by nám přinesl zlatý věk průmyslu. Sotva kdo se odvážil veřejně odporovat politikovi nebo nějakému vyššímu úředníkovi.

Uznávaní a samozvaní experti

Stále jsem zažíval, když jsem sděloval své názory a pohledy, že posluchači nevěřícně kroutili hlavami a mysleli si: „Jestli je pravda to, co tu říkáte, potom by to museli vědět i odpovědní nebo experti, a kdyby to tak bylo, tak by tak přece nečinili“. Nebylo tedy potřeba přivést jen „druhou stranu“ jaderné energie mezi lid, nýbrž také otřást vírou v pokrok a počáteční důvěrou. V této fázi rozprav o jaderné energii, a to také byla počáteční fáze ekologického hnutí, došlo na veřejná střetávání se s „uznávanými“ experty. To ale také nebyl lehký úkol. Tehdy se zvali experti ze zahraničí, neboť se přesně vědělo, že u zahraničních hostů přijde „bonus hosta“. Kritika zdvořile přijatého hosta působí skutečně vždy nezdvořile a nevhodně. Navíc od takzvaných „samozvaných“ odborníků, jak nás tehdy označovali atomoví lobbisté. Tehdy se stále proklamovalo, že ti, kteří tomu trochu rozumějí, jsou atomoví fyzici, atomoví inženýři atd. Naproti tomu jsou vlastně jen ti, kteří mají strach z nejistoty, a těm se to musí prostě vysvětlit.

Ještě dobře si vzpomínám na akci v Institutu na podporu hospodářství, muselo to být asi v roce 1971. Zvlášť v paměti mám referát prof. Otto Huga, mnichovského biologa záření, který byl pozván jako expert k průzkumu. Tehdy jsem už znal důležité práce Johna Gofmana a Arthura Tamplina, dvou vědců, kteří v rámci americké Atomové energetické komise (AEG) pracovali na jednom biomedicínském programu. Gofman a Tamplin shromáždili materiál, z něhož jasně vyplývalo, že pro vyvolání rakoviny zářením není akceptovatelná žádná prahová hodnota, to znamená, že by žádná dávka záření nebyla bez účinků. Gofman a Tamplin tehdy vypočítali, že jaderný průmysl, který vyčerpá nanejvýš přípustné dávky na obyvatelstvo (to je 170 miliremů za rok v celé populaci) by během času zvýšil riziko rakoviny o přibližně pět až deset procent. Tím by se v USA dalo očekávat za rok navíc 16.000 až 32.000 úmrtí na rakovinu.

Prof. Hug se ve svém vzhledem k jaderné energii přátelskému referátu odvolával na Gofmana a Tamplina a vysvětloval, že je sice někdy zcela legitimní z nalezených účinků při vyšších dávkách dělat extrapolace do nižšího rozsahu dávek, ale že se u Gofmana a Tamplina jedná o „extrapolatio ad absurdum“, a to se potom také stává při absurdních výsledcích. Hug potom uvedl, že kdyby měli Gofman a Tamplin pravdu, potom by ve Schwarzwaldu, kde se vyskytuje zvýšené přirozené záření, musela být četnost rakoviny znatelně vyšší než u průměru obyvatelstva. O přestávce jsem potom prof. Huga v této věci oslovil. Udělal na mne vážný a nanejvýš akademický dojem a já jsem tehdy ještě jako poslušný a konzervativní mladý vědec věřil autoritám. Tehdy jsem se prof. Huga zdvořile zeptal, jak skutečně vypadá četnost rakoviny ve Schwarzwaldu: „Existují průzkumy, které ukazují, že zde není větší výskyt rakoviny než kdekoliv jinde?“ Hug řekl: „Ne, takové průzkumy neexistují.“ Odpověděl jsem na to, že jestliže tyto průzkumy neexistují, potom je jeho argumentace, že se Gofman a Tamplin mýlí, neobhajitelná, protože jinak by byl výskyt rakoviny ve Schwarzwaldu zvýšen. Bez přesného výzkumu nelze přece něco takového říci, dodal jsem sarkasticky, že to přece nelze vnímat tak, že proto, že je tam přirozené záření, a tím i spontánní míra rakoviny o něco vyšší než jinde, se zemřelí na rakovinu povalují na ulici. Na to Hug nic neodpověděl. O to větší bylo moje rozhořčení, když na konci diskuze před publikem ještě jednou zopakoval svůj argument, který jsem o přestávce bohužel jen mezi čtyřma očima vyvrátil. Pro mne to tehdy byl druh „aha-efektu“, že mnozí experti, kteří na veřejnosti vyslovují tvrzení o nezávadnosti jaderné síly, pro ni nepoužívají argumenty proto, že jsou přesvědčeni o její správnosti, nýbrž o její účinnosti.

Situace odpůrců atomu byla tehdy těžká. Člověk musel zdola zveřejňovat auditoriu své kritické zprávy a nahoře na pódiu se prof. Hans Grümm pokoušel všechno komentovat s posměchem a sarkasmem a dovést až ad absurdum. Byla to, jak řečeno, velmi obtížná situace. Zooložka, paní prof. Gertrud Pleskot, starší, vážená paní, to celé velmi vyvrátila. Kromě toho byla výřečnou sociální demokratkou, a proto také věděla, jak se něčeho takového chopit. Tehdy vstoupila bez vyzvání na pódium a sdělila své protiprohlášení, které bylo opravdu působivé.

Tehdejším vedoucím Institutu reaktorové techniky v Rakouské studijní společnosti pro atomovou energii (SGAE, Reaktorové centrum Seibersdorf) byl prof. Hans Grümm. Byl to velmi výřečný muž a uměl velmi dobře ovlivňovat jiné lidi, a mne také. Měl jsem s ním při různých příležitostech podnětné rozhovory a považoval jsem ho za velmi zajímavou osobnost. Po mém odchodu z SGAE jsem ho poznal ze zcela jiné stránky. Grümm byl nanejvýš ambiciózním zastáncem jaderné energie a navíc jazykově obratným demagogem. Když na veřejnosti hovořil o odpůrcích atomové síly, pak říkal, že to jsou buď lidé, kteří nemají vůbec žádné povědomí, zkrachovalé existence nebo vědci, kteří měli nepříjemnost se svým šéfem, přičemž zjevně myslel mě.

Stranou veřejnosti se šířily jiné věci, takže např. v den po první informační akci ve Zwentendorfu, muselo to být snad v roce 1971, bylo povoláno několik prominentních expertů, kteří vystupovali zhruba do 23:00 hodin se svými pokrokově euforickými a bagatelizujícími přednáškami před publikem ve velké hale ve Zwentendorfu. Diskuzi vedl přísný starosta, ředitel základní školy a tvrdý zastánce jaderné elektrárny. Tehdy jsem za nepříliš příznivého předpokladu pro diskusi měl úmysl nemluvit dlouho, nýbrž spíš se vícekrát krátce a pregnantně přihlásit o slovo. To ale byla chyba, neboť už při druhém hlášení se o slovo mě starosta přeskočil slovy: „Už jste hovořil, nyní mají přijít ke slovu obyvatelé Zwentendorfu.“

Den po této akci mi zavolal jeden známý a řekl mi něco v tomto smyslu: „Představte si, co mi řekl úřední lékař z Tullnu. S odvoláním se na včerejší akci byl toho názoru, že odpůrci atomu jsou všichni dohromady šílenci a ignoranti. Když jsem mu namítl, že přece i Dr. Weish, biolog záření, byl mezi odpůrci, řekl: „Přestaňte s ním, ten byl přece kvůli podvodům propuštěn ze Seibersdorfu!“ Tak tedy pánové zacházejí s názorovými odpůrci! Přirozeně jsem zhodnotil toto nactiutrhání tak, jak bylo: Nedostatek argumentů! Ale přesto jsem se zlobil a často dostával hlášení tohoto druhu. Asi je lepší odpůrce hanobit za jeho zády, než diskutovat o jeho argumentech.

V únoru roku 1972 se Waltheru Soykovi podařilo pozvat amerického radiologa Johna W. Gofmana na přednášku do Vídně. V Americkém domě, kde byla přednáška nejdříve předpokládána, krátce předtím odřekl. Gofman zjevně kvůli svému kritickému postoji vůči atomové energii upadl v oficiální Americe v nemilost. Prof. Kühnelt zaskočil tím, že dal k dispozici posluchárnu zoologie na univerzitě. Gofman měl brilantní přednášku, dokonce se na ni dostavil pan Nishiwaki z institutu IAEA (International Atomic Energy Agency). Zvlášť na mne zapůsobil klidný, suverénní Gofmanův způsob, kterým odpovídal na provokativní Nishiwakiovy otázky. Zakrátko se podařilo uskutečnit rozhovor v úzkém kruhu mezi Gofmanem a Brunem Kreiskym. Kancléř americkému hostu pozorně naslouchal. Edi a já jsme využili krátkého času ve Vídni pro bohaté rozhovory a interviewy. Setkání s touto velkolepou osobností a vzájemná sympatie mi pro další práci dodaly sílu a naději.

Pohádka o Menzenschwandu

V diskuzi o jaderné energii tehdy hrálo hlavní roli to, co dnes rád nazývám „diskuze o miliremu“. Diskutovalo se o pozemním záření, které vychází z jaderného zařízení, a běžnou argumentací bylo, že asi 1 procento dodatečně působí v blízkosti jaderného průmyslu vedle přirozeně se vyskytujícího záření. Tedy jeden milirem prosti zhruba 100 miliremům průměrného přirozeného zatížení zářením. Běžná argumentace tehdy probíhala tak, že se řeklo, že existuje rozmezí kolísání přirozeného záření, a dokud jaderná energie zůstává v rozmezí kolísání, neměla by se proto považovat za závažnou. Aby se rozmezí kolísání přirozeného záření dalo zvlášť dobře ve velkém ukázat, byl tehdy opakovaně brán v potaz Menzenschwand, to je jedno místo ve Schwarzwaldu. Již německý biolog záření Otto Hug rok předtím ve WIFI (Pozn. red. WIrtschaftlicher und technologischer FortschrItt, školicí středisko pro Ekonomický a technologický pokrok) ve Vídni vysvětlil: „Kdyby měli Gofman a Tamplin pravdu, tak by muselo ve Schwarzwaldu existovat zvýšené riziko.“ Jak to souvisí se Schwarzwaldem a Menzenschwandem? Tehdy v roce 1972 jsem v Ročence atomového hospodářství také četl, že v Menzenschwandu tvoří průměrné onemocnění pohlavních žláz člověka přibližně dvacetinásobek průměru, to obnáší tedy 1.800 miliremů ročně. To by skutečně byla značná dávka. Ve Fischerhude u Brém v rámci našeho semináře biologie záření pro odpůrce atomu jsem v této věci oslovil Hanse Helmuta Wüstenhagena, předsedu Spolkového svazu občanských iniciativ ochrany životního prostředí, a zeptal se ho, jak to souvisí se Menzenschwandem. Co je to za zvláštní místo? Kolik tam žije lidí a proč tam může být zatížení zářením tak vysoké? Helmut Wüstenhagen mi tehdy řekl: „No jo, to je jedno malé lázeňské místo a poblíž odtud se v lese nachází stará uzavřená uranová štola.“ V tom jsem hned pochopil a myslel jsem si – a Edi Gruber si myslel totéž –, že se přece neměří u štoly? Pro nás to byla výzva ke zkoumání. Na jedné z našich cest po Německu v listopadu 1972 jsme s sebou vzali Geigerův měřicí přístroj a chtěli jsme fenoménu Menzenschwand přijít na kloub. A bylo to tak, jak jsme se domnívali. V místě Menzenschwand nebyla žádná řeč o dvacetinásobku normální hodnoty, nýbrž takové hodnoty lze naměřit pouze v lese vzdáleném půl hodiny pěšky od silnice, před uzavřenou uranovou štolou na odklizeném materiálu, který byl vytěžen na povrch. Později jsme sarkasticky napsali: „Kdyby někdo z Menzenschwandu vůbec chtěl tuto průměrnou dávku v gonádách uvedenou v ročence Atomového hospodářství získat, potom se by se musel na jeden rok posadit v lese na tento odklizený materiál.“ Tím jsme zaznamenali jednu ze lží atomového hospodářství.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

DOC. DR. PETER WEISH

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.
Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.