Literární ukázka Kultura

Jan Procházka: Spisovatel nemá psát pro svět, má psát pro svůj národ

Mahulena a Jan Procházkovi. Foto Karel Kachyňa.

Z díla Jana Procházky legendárního spisovatele (Politika pro každého) a scenáristy (Kočár do Vídně, Ucho, Na kometě, Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci) a v neposlední řadě filmového dramaturga a producenta, který svým přátelstvím s prezidentem Antonínem Novotným zaštítit existenci nejslavnějšího plodu 60. let v čs. kultuře: československé nové filmové vlny.

Nikdy nepočítám nepřátele, ztratil bych fůru času, raději nepočítám ani přátele, mohl bych ztratit daleko víc, snažím se počítat sám se sebou, když už něco ztratím, vím proč.

Spisovatel, je-li už spisovatelem, má všecko, nebo skoro všecko ve svých rukou. Má-li co říct, dokáže-li to vyslovit zajímavým hlasem, a má-li vytrvalost to dvacet let opakovat. Ze všeho nejnebezpečnější je módní úspěch, spisovatel nesmí věřit kritikům, je vždycky lepší považovat vítězství spíš za porážku, člověk pak skutečnou porážku snáz překoná. Porážky jsou pro spisovatele nezbytné. K psaní je odjakživa dobrá špetka zuřivosti, umělecká kritika je na světě proto, aby tvůrčí člověk ze zuřivosti nevycházel.

Spisovatel nemá být zamilovaný do svého díla, má jím spíš trochu pohrdat. Nesmí být mnoho vět, se kterými je spokojený. Ale musí mít v každé knížce tři nebo čtyři p o s v ě c e n é věty, jaké nikdo před ním nenapsal a nikdo po něm už nebude moct opakovat: nemá-li takové věty, udělá líp, když to pověsí na hřebík.

Nemá psát věci, které okamžitě, jakmile je sepíše, čas smaže jako křídový nápis na tabuli.

Spisovatel může mít málo štěstí, stane se, že má i málo peněz, bude se mu zdát, že má i malý úspěch, ale ze všeho nejméně, bere-li to vážně, bude mít nakonec č a s u. Musí psát denně, a celý život, má-li to něčím pohnout. Jedině při psaní ho totiž může napadnout, jak má psát. Když dopíše stránku, má si ji přečíst nahlas, nedá-li se to číst nahlas, měl by tu stránku zahodit a začít to psát úplně jinak.

Nemá psát pro s v ě t, má psát pro svůj národ, jenom, když je to prospěšné jeho společnosti, může to být užitečné i světu. Chci říct, že nemá být povýšen nad nic, čím jeho národ prochází; nemá být pozorovatelem, nechce-li, aby byl považován za zbabělce.

Má umět žít, ale asi má umět i umřít.

Ve svém díle má být obsažen bezprostředně: vším čím je, veškerou touhou po tom, čím by chtěl být.

Nevěřte, hlásat morálku není hloupé, ani to není konformní nebo konzervativní, jenom hloupé hlásání morálky je hloupé. Připomeňme si, že umění je od u m ě t i. Samozřejmě, vždy bude nejvíc povyku kolem neumětelů, ale ani nejhlasitější kokrhání není zpěv.

Spisovatel má tušit, že víc pohybu je v nehybnosti trávy než v burácející smršti. Ale i kdyby všechno věděl, nebude to nikdy ani zlomek toho, co mu navždy zůstane utajeno.

Má milovat.

Má mít ženu a má mít děti a k rodičům se má chovat tak, jak by sám chtěl, aby se jednou děti chovaly k němu.

Jestli skutečně miloval, pozná na konci, nikoliv na začátku života.