Literární ukázka Kultura

Kníže Jiří

Obrázek nebo fotografie#31321

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou J.

Hluboko v lesích bylo slavné knížectví. Přesto, že bylo obklopeno lesy, mnoho mocných urozených a bohatých hostů sem nalézalo cestu. Kníže Jiří totiž často pořádal bály, turnaje a hlavně hubertský hon na jelena. Jiří byl mladý, radostný a lehkomyslný. Až do jednoho dne.

Na slavný hubertský hon se sjížděli lovci z široka daleka. Lesy dlouho zněly lesními rohy a štěkotem psů. Vše živé a divoké se několik dnů třáslo hrůzou. Po honech návštěvy odjížděly obtěžkány zvěřinou a les oněměl. Tak se stalo, že časem zůstali v lesích jen veverky. Jelena bys pohledal. Návštěv ubývalo a nakonec na hubertský lov vyjížděl kníže Jiří jen se svou družinou. Skákali na koních přes hloží, veselili se, a když objevili něco živého, hned to pronásledovali a zasypali šípy. Nikdo by se nenadál, že se ještě objeví jelen.

A přece! Na kraji lesa nedaleko knížecího zámku rostl rozložitý jasan. Větve mohutné koruny toho stromu vypadaly jako paroží. Sotva se ozvalo první zatroubení lesního rohu, se stromem se cosi stalo. Celý se zachvěl a ožil, jako by se chtěl vyrvat z kořenů a poskočit si. Zůstal sice stát pevně v zemi, ale z jeho kmene skutečně vyskočil mohutný dvanácterák, až se vrásčitá kůra rozletěla. V paroží jasanové lístečky, kopyta jak kořeny. Ještě když běžel do lesa v radostných pětimetrových skocích, kůra z něj odletovala na všechny strany. Jakmile ho lovci spatřili, v úžasu se pustili za ním. Jelen s neuvěřitelnou lehkostí přeskakoval, co mu stálo v cestě. Jezdci na koních se ho pokoušeli napodobit. Vše se ladně vznášelo nad kmeny padlých stromů, nad hložím a pařezy. Bylo to jako by lesem prolétalo hejno volavek kličkující mezi stromy a jen občas se dotýkající dlouhýma nohama země. Když se jelen nerozvážně pustil přes mýtinu, jezdci zastavili, namířili své kuše a začali pálit. Přestože mnoho šípů zasáhlo svůj cíl, jelen běžel dál. Kníže Jiří vyslal mistrnou střelu přímo do srdce, šíp se zabodl, zadunělo to jako dřevo, jelen přeskočil pramínek, který mu stál v cestě a běžel dál, jako by se nic nestalo. Zmizel v houštinách a nenechal ani krvavou stopu.

Lovcům to vzalo dech a také chuť pronásledovat nesmrtelné zvíře. Jen kníže Jiří nepozbyl nic ze své lovecké touhy. Došel k pramínku, u kterého se ten jelení démon ztratil. Sklonil se nad hladinu, aby uhasil žízeň. Dříve však než jeho ruce zčeřily vodu, spatřil v ní svou tvář a ve své tváři oči, které nebyly jeho! Zahleděl se do těch oči a najednou věděl, že jsou to oči jelena. Ulekl se, ale necouvl. Hleděl hloub, a teprve to, co spatřil, se stalo jeho pravým úlovkem. V zorničkách těch velikých očí byla krásná dívka tančící kolem pramene. Byla tak nádherná, že ji kníže Jiří nemohl dostat ze své hlavy ani ze svého srdce. Rázem se do ní zamiloval. Nepomohlo nic, ani to, když ho všichni upozorňovali, že je to jen přízrak.

Celý rok chodil jako bez ducha. Přátelé o něj měli strach a doufali, že se trochu rozveselí na dalším hubertském honu. Jaké bylo jejich překvapení, když poprvé v historii knížectví, kníže Jiří rozhodl, že žádný hon nebude. Místo toho, se ve stejný čas oblékl a šel k prameni v lese. Táhlo jej srdce a tajemné tušení. Schoval se zde a čekal.

Z obřího jasanu opět vyskočilo zvíře. Běželo lesem. Letělo mezi stromy. Skákalo, jako kdyby mělo neviditelná křídla, až přišlo k prameni a zde se proměnilo v krásnou dívku, kterou kdysi viděl kníže Jiří. Byla nahá a překrásná. Chtěla se napít, dříve však než stihla nabrat vodu do dlaní, spatřila na hladině obraz Jiřího.

“Konečně jsem tě ulovil krásný přízraku a teď už tě nepustím, dokud se nestaneš mou ženou!”

Krásná dívka chtěla sice utéct, ale Jiří ji pevně svíral v náruči. Musela slíbit, že si ho vezme za muže.

“Mám však jednu podmínku. Budu tvou ženou, když se mnou o svatebním veselí udržíš krok a nebudeš chtít přestat tančit dříve než já.”

Kníže Jiří věděl, že v tanci mu není rovno, a také už se moc těšil, až se zase vrátí ke svému veselému životu, jak ho žil dříve. Nepochyboval, že tuto podmínku splní.

Svatba byla brzy. Sešlo se mnoho hostí, jak za starých časů. Taneční sál měl pět rohů a v každém byl jeden orchestr, aby nikdy nepřestávaly hrát. Jelení dívka tančila se svým knížetem a zdála se k neutahání. Celou noc byli oba v kole, vznášeli se mezi ostatními tanečníky, jako by na ně neplatila zemská tíže a k ránu, když už všichni zavadali, jelení tanečnici bylo nejvíce do skoku. Jiří už nemohl a chtěl si odpočinout. Měl rád tanec, ale toto už bylo i na něj mnoho.

Slunce proměnilo poslední noční stíny v hejno černých ptáků odlétajících na západ, Jiří a jelení dívka dotančili na balkónek, kde byla hudba tišší, kníže z posledních sil zaprosil, aby si šli odpočinout a sám si sedl na lavičku. To však neměl dělat. Ten, kdo by v tu chvíli stál pod zámkem, mohl vidět, jak se z balkónku ladným skokem vznesl mohutný jelen, dopadl na všechny čtyři a běžel dál, k lesu.

Jiří se hned vzpamatoval. Osedlal koně a s nejlepším z loveckých psů vyrazil po stopě své milé, s níž se právě zasnoubil. Na konec se dostal až k mohutnému jasanu, u něhož stopa mizela. Ten strom ho okamžitě přitáhl svou korunou připomínající paroží. A když přišel blíž, viděl, že v kmeni stromu jsou zabodnuté šípy. Hned pochopil, že jsou to šípy, které jeho družina vystřelila na jelena. A nejníže, nejblíže kořenům, hluboko v dřevě vězel jeho vlastní šíp. Jiří se přitisknul ke kmeni, na jehož obejmutí by potřeboval ještě alespoň dvě další knížata. Dlouho, předlouho tak stál, než pochopil, že nesplnil jedinou podmínku, kterou si jelení dívka dala. V tu chvíli začal jemný déšť, který stékal z listu na list, šumněl celou korunou a do kapotu kapek se ozvalo jemné cinkání zlatého prstenu kutálejícího se z nejvyšších větviček až dolů ke knížeti…