Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Merta: renesanční duch a postmoderní duše nepokojná

Vladimír Merta - foto Jiří Plocek 2013

Písničkář, spisovatel a filmový režisér Vladimír Merta se letos 20. ledna dožil 75 let. Z původního záměru autora tohoto textu napsat zdravici z nejrůznějších důvodů sešlo a tak se zpožděním zveřejňujeme revidovanou verzi textu, publikovaného 20. 1. 2011 u příležitosti Mertových 65. narozenin a dnes již nedostupného. Současně připomínáme, že po loňském obsáhlém Popelnicovém románu (Galén) vydal oslavenec letos u stejného vydavatele archivní trojdiskový komplet Vykopávky z Korintu, jímž znovu dokazuje svou jedinečnost v českém prostředí.

 

Je mi těžko psát o člověku, kterého jsem vždy obdivoval. Upadnout do nekritiky je pak tak snadné… Ale nejde nepsat. Aspoň pár střípků.

Začátek osmdesátých let, nebo ještě konec sedmdesátých? Klub Charbulova narvaný k prasknutí, na pódiu dva nenápadní chlapíci v tričkách, jeden sedí na židli, střídá kytary a flétnu, před sebou na stoličce hromadu papírů s texty. Druhý sedí se zkříženýma nohama na zemi, chvíli se sitárem v klíně, pak zas s elektrickou kytarou. Vladimír Merta a Emil Pospíšil. V sále je vzduch těžký jako rosol, a přitom s vlastnostmi vakua: Sebemenší signál, narážka na panující poměry rezonují v duši publika snad ještě dříve, než jsou vysloveny… A to publikum je vděčné, velmi vděčné. Že by jen infantilní účinek zakázaného? Ne, zázračné doteky svobody. Odvaha říct, co je nebezpečné, odvaha odvážit se výstižných metafor. A není to pouhý "kalkul" nebo akce chronických rebelů. To by nehráli tak dobře! Mertova kytara byla tehdy nedostižná. Stejně tak jako poetika jeho textů. Pospíšilův sitár také. Podobně by také nemohl Vladimír vést své posluchače krajinou svých písní intuitivně, s mírnou nejistotou, rozhoduje se o dalším postupu až v pauze před další písní podle neviditelného kompasu svého srdce.

Nechápal jsem tehdy, jak Merta na tu kytaru hraje, a nechápal jsem to dlouho, ani když jsme spolu hráli ve vzrušených dnech konce roku 1989 v natřískané hale Rondo. Smysly napnuté k prasknutí, lovil jsem každý další takt nebo dobu navíc, které Vladimír, nespoutaný improvizátor, ze sebe sypal tak přirozeně. Pro spoluhráče však téměř vražedně. Myslím, že toto hudební dobrodružství potvrdí každý, kdo s ním absolvoval koncert… Ale všichni jsme přežili a nepřestali jej mít rádi.

Pamatuju si, jak na vyhlášení cen časopisu Melodie koncem osmdesátých let, kde se v uvolňujícím se klimatu nějakým zázrakem ocitl, za mnou přišel a řekl: "Při vyhlašování nechtěli, abych hrál Prahu magickou, jinak že nevystoupím. Zase jsem se po...l, a nehrál ji." To byl jeho momentální trauma, tento přímý střet o proslulou písničku. Jenže, cokoli zahrál, pro posluchače v tom bylo vše, bez ohledu na zvůli orgánů. Byl symbolem.

Vladimír tehdy oslovoval mnohé. A toužil, aby tomu tak bylo pořád. Jenomže vnímání jeho tvorby bylo umocněno sensitivitou doby. Obecným vnějším potlačením ducha, který tím více ze sebe sama si žádal potravu. Jeho texty jsou poezií, které v její šíři ne každý zcela rozuměl, spíše intuitivně vnímal její svobodu a prostory a která nic neztratila na svém obsahu a potenci ani později. Ale stejně jako tehdy je i dnes určena těm, kteří hledají - sebe sama a svobodu. A paradoxně nebo zákonitě jich dnes už asi tolik není. Nebo je to prostě dočasný stav omamného uvolnění, po němž přijde opět poznání, že hledat svou vlastní, nezmanipulovanou cestu je třeba stále a v každém systému.

V oněch listopadových a prosincových dnech roku 1989 se mezi nejčastěji zpívanými objevily i Mertovy písně, třeba tato:

Jsem špatný člověk, co slouží dobré věci.
Spasitel, který se o pár set let opozdil.
Pokorně sebevědomý jako bývávali světci, kecy, kecy, kecy …

A nebo tahle z roku 1978:

Málokdo má u sebe navíc, než kolik mu kdysi daly sudičky.
Na tlustě namazaný krajíc sedají padlé duše bludičky.
Je nás už na světě tolik, že jeden druhému krademe náladu.
Rozhlídni se kolem sebe, světec, narkoman, politik, terorista, alkoholik,
ti všichni na nás míří zezadu.

Boj s temnými silami v sobě, jak píseň Zezadu později Vladimír popsal. Jeho texty jsou zrcadlem světa i sebe samého. Zrcadlem nemilosrdným, ale přitom, co bych za to dal, kdybych takto uměl popsat křehkost touhy být:

Milenkou ptákům v letu být, sestrou kamenům v pádu, madonou v loučení.
Smutným vojáčkem z cínu být, ostrým bodlákem v ráně, okýnkem vězení.
Obláčkem vůní vlasům být, kalíškem vláhy v trávě, naivním uměním. 

Být…

Doufám, že budoucnost jednou docení Mertovo přemýšlení o písních a tvorbě vůbec. Jeho útlá knížečka Zpívaná poezie nemá u nás obdobu. Jeho úvahy o lidové písni překračují hranice současných etnologických stereotypů.

Určitě se už ani nezhodnotí jeho vlastní vydavatelská aktivita, do níž se odvážně pustil brzy po listopadu, chtěje vytěžit něco ze své minulosti. Jenže, a to je ten rozpor, pěstovat se dá jenom jedna věc: buď umění nebo peníze. O tom, jak se bude opravdové umění nakonec prodávat, nerozhoduje sebelepší plán. Pamatuju si, jak mi v jednom pražském baru dával Vladimír školení o problematice vydavatelské praxe. Bylo to v roce 1993 a chystal jsem se vydat svůj první titul. Fascinovaně jsem na něj zíral, jak má vše promyšleno, a dozvěděl jsem se, že nejdůležitější je dostat se za break-point. Pak už to všecko funguje. No, myslím, že pro oba z nás ten skutečný break-point zůstal mýtickým pojmem. Ale já toho nelituju.

Mohl bych ještě dlouho o Vladimírovi psát. Nemám samozřejmě na mysli pochvaly či drby o jeho slabinách, které jako každá výrazná osobnost nepostrádá. Uzavřu však svůj hold: Pro mne je jedním z nejinspirativnějších lidí, které jsem kdy potkal, a konče tento narozeninový příspěvek, pustím si písničku, která mne v roce 1982 doslova unesla do muzikantského vesmíru a unáší stále. Na slova Vladimíra Merty ji nahrála kapela Etc. A zas jako tehdy budou v tom dravém proudu slov a tónů téct i moje slzy…

Nahý strašák v trní
ilustrace těla
v slovníku anatomie

Smutný k popukání
postava k podpírání
statista lidské komedie

Jak fakír v levitaci
hráč karet v licitaci
vynáší trumf černé magie

Kolem míjejí vlaky
letím s tažnými ptáky
za odvrácenou stranu měsíce

Poslední výkřik módy
zmatení smyslů tajné kódy
výbuchy galaxií zatmění

Navzdory gravitaci
chci letět jako draci
v kabátu šaška šitém na míru

Svět světel křičí do tmy
vysílá morseovkou okny
S.O.S jiným vesmírům

Za zlato v Eldorádu
se platí chvílí pádu
házím hrst drobných na chodník

Kradu se zpátky časem
jak zloděj za svým hlasem
stokrát oklamaný podvodník

Za tečkou končí slova…
Zvedám se a jdu znova
na okraj za práh mlčení