Kultura a umění Osobnosti

Niccolò Paganini v Praze, část první: Čistota

Achille Ciro Alessandro Paganini (syn).

Příběh největšího světového houslisty všech dob a našeho hlavního města, navazující na seriál o jeho návštěvě našich nejznámějších lázní, Karlových Varů.

Po zklamaných nadějích na zotavení v lázních a marné snaze o vyléčení bolestivých zánětů v ústní dutině se Niccolo Paganini rozhodl 3. října 1828 pobyt v Karlových Varech ukončit a odjet do Prahy, aby se představil českému publiku. Ještě před tím se ale (na radu karlovarských lékařů) objednal k ošetření u pražských zubních specialistů, od nichž si sliboval úlevu.

Dodnes je až zarážející, jak Paganiniho příjezd Praha ignorovala. Zatímco tento geniální houslista a originální hudební skladatel dobyl rodnou Itálii a coby slavná osobnost kulturní scény exceloval ve Vídni, v Praze se o jeho příjezdu zmínili jednou větou, v jediných novinách (Prager Zeitung), přesněji s jednodenním zpožděním až v jejich nedělní příloze: „C. k. komorní virtuos Nikolo Paganini přijel do Prahy z Karlových Varů v sobotu 4. října 1828 a ubytoval se U Černého koně.“

Ostatní pražské listy o jeho příjezdu mlčely.

Paganiniho návštěvu Čech předcházely oslavné ódy na jeho vídeňská vystoupení, což Pražany popouzelo. Řeknu-li to velmi zjednodušeně, v té době kulturní pražská obec upřednostňovala klasiku před modernou, ale především už zavrhovala vše italské. Domácí autoři se usilovně snažili o česky svébytný výtvor, jímž by se vyrovnali s pokračujícím světovým vývojem. Paganini, se svou originální a dosud nevídanou technikou hry a svými nadčasovými skladbami, nemohl v Praze uspět. Byl až příliš pokrokový, příliš moderní, příliš „svůj“. Geniální samouk a inovátor například používal prodloužený smyčec a (podobně jako sto let před ním Tartini) při hře využíval alikvotních (flažoletových) tónů. Díky částečně zploštěné kobylce mohl hrát současně na více než dvou strunách, plynulou hru smyčcem doplňoval pizzicatem (brnkáním na struny palcem levé ruky), případně střídal tóny takovou rychlostí, až splývaly a vytvářely dojem, že hraje více houslí současně… Mistrnou technikou hry dosahoval tak plného zvuku, že někdy lidé v hledišti vstávali a hledali za oponou ukryté další hráče.

Tisk se rovněž nezmínil o přítomnosti Niccolova syna Achilleho, který – kdykoli to bylo jen trochu možné, otce vždy doprovázel. Je doloženo mnohým svědectvím, že i v Praze s ním byl. Paganini se nikdy neoženil, ale z několikaletého partnerského vztahu s Antonií Bianchi měl syna. Antonie se brzy projevila jako panovačná, nevěrná a prolhaná žena, žárlící na partnerovu popularitu, a ztěžovala mu život, jakkoli mohla. O dítě navíc nejevila zájem, nevěnovala mu patřičnou péči, syn jí sloužil především jako prostředek, jak svého partnera vydírat. Ponižovala Paganiniho na veřejnosti (například ho několikrát ve společnosti uhodila), pokusila se rozbít jeho vzácné housle, ale především škodila jeho kariéře. Před příjezdem do Vídně se až nevkusně pokusila zhatit všechna jeho domluvená vystoupení. Oboustranná nespokojenost vyvrcholila právě ve Vídni, kde se partneři s konečnou platností rozešli. Paganini vyhrál soud, jímž mu byl (tehdy tříletý) Achille trvale svěřen do výchovy. Na rozdíl od Antonie, která roli matky zanedbávala, Niccolo svého syna miloval a dojemně o něj pečoval. Antonia se spokojila s doživotní rentou, kterou jí Niccolo připsal z vlastního rozhodnutí, a syna mu doslova prodala za 2000 tolarů. Poté kamsi odjela s novým milencem a již o ní veřejnost neslyšela.

Plánovaný chirurgický zákrok v Praze podstoupil Paganini 10. října. Nutno připomenout, že první pokusy s lokální anestezií, konkrétně s vdechováním éteru při zubních operacích, se objevily až téměř 20 let poté (roku 1847 experimentoval s éterem např. člen řádu Milosrdných bratří, pražský ranhojič Celestýn Opitz).

Paganini se v dopise příteli Luigimu Guglielmovi Germimu o zákroku zmiňuje: „…Zvolil jsem tři nejvyhlášenější profesory, kteří mne, nehybně sedícího na židli jako socha, společně operovali vyzbrojeni velkou jehlou, nožíky a nůžkami. Moje neohroženost je překvapila. (…) Doufám, že nakažená kost se buď sama oddělí, nebo že ji vyjmou, abych se rychle zotavil, neboť zdejší obyvatelstvo dychtí slyšet mé housle a já doufám, že uspořádám koncerty koncem listopadu…“

Avšak podobně jako ve Varech, ani léčba v Praze nepřinesla zlepšení. Naopak musel podstoupit ještě další operaci, kdy mu byly vyňaty čtyři zuby a za oběť padla i část nakažené kosti v dolní čelisti. Jeho zdravotní stav se poté silně zhoršil následnou infekcí, jež se rozšířila natolik, že dostal otravu krve. V průběhu zotavování přijal krátkodobě nabídku na soukromé ubytování, brzy se však vrátil do hotelu, kde – jak později popsal Julius M. Schottky, doslova bojoval o život.

Mezitím se Prahou šířily pomluvy a stupňovala zášť, aniž by se kdo zajímal o skutečný důvod, proč umělec své koncerty odkládá. Rozzlobení Pražané měli za to, že namyšlený a drzý génius schválně své vystoupení protahuje, aby se udělal vzácnějším, a považovali to za projev neúcty a povýšenosti. Nenašel se jediný reportér či svědek, který by se pokusil zjistit pravý stav věcí, a pokud existovali lidé, kteří o jeho nemoci věděli, mlčeli.

Niccolò Paganini byl člověk čistého charakteru, věřil v boha, navíc byl skromný a přející. Jak už to bývá, někdy mu pomluvy pomohly částečně k zaplnění sálu zvědavci, ale většinu obecenstva vždy tvořili lidé, milující hudbu a obdivující jeho virtuosní techniku. Ovšem Praha ho nepřijala, navíc naplno předvedla, jak obrovskou moc mají média, v té době především noviny. Nejrůznější listy dokázaly šířit informace nejen velmi rychle, ale i efektivně. Psané slovo v oblíbených a „ctěných“ novinách bylo povýšeno nad všechny zákony. Kdykoli i později chtěl Niccolò dementovat podobné lži, odbyli ho redaktoři slibem, který nesplnili (text mu neotiskli), případně zkreslili obsah v jeho neprospěch, a později mu šéfredaktor zde nejmenovaných zahraničních novin otevřeně přiznal:

„Pochopte, špatné zprávy se lépe prodávají.“

Stejně hloupé a nespravedlivé byly i pověsti, jak je zhýčkaný, náročný a lakomý. Kdekoli vystupoval, vždy pamatoval na chudé, postižené povodněmi, nemocné cholerou (ty dokonce v nemocnici osobně navštívil) a další nešťastníky, jimž vždy věnoval celý výtěžek jednoho z koncertů. Přestože míval vysoké vstupné, nic si nenechával pro sebe. Peníze střádal výhradně pro svého syna, aby byl jednou zabezpečen lépe než on, jenž v dětství tolik strádal. Štědře pamatoval také na své přátele, rodinu, lásky… Jeho dobročinnost přesahovala meze průměrnosti jako téměř vše, co se jeho osobnosti týkalo. Uvedu zde jen jedinou příhodu z mnoha podobných: jako posluchač v pařížském sále byl hudbou Hectora Berlioze natolik okouzlen, že ho po koncertu vyhledal a vkleče, se slzami v očích, mu daroval 20 tisíc zlatých, aby mu v jeho finanční nouzi přilepšil a umožnil mu tak dokončit rozpracovanou symfonii. Aniž bych zde podrobně uváděla přepočet tehdejší měny, jen pro představu: Berlioz i se svou manželkou z tohoto daru pohodlně žil téměř dva roky, takže nemusel pracovat a věnoval se pouze hudbě. Nutno dodat, že ještě před tím právě i Berlioz, který se nedokázal uživit hudbou, veřejně v tisku Paganiniho očerňoval, aniž by ho kdy slyšel hrát. Přivydělával si totiž jako hudební kritik v pařížském Journal des débats. Po obdržení velkorysého finančního obnosu pak dárci veřejně poděkoval a svou kritiku vzal zpět. Ovšem i tento šlechetný dar byl tehdejším tiskem zesměšněn a znevážen s odůvodněním, že Paganini je jen dobrý herec a jeho přehnané gesto je důkazem nikoli štědrosti, ale potřeby napravit si pověst.

Jak skromný, ale i nezáludný a důvěřivý člověk byl mistr houslí, dokazuje např. svědectví Josefa Hübsche, hoteliéra U Černého koně, kde se Paganini se svým synkem v Praze ubytoval. Všechny cenné věci jako peníze, prsteny, řády i vzácné housle se prý volně povalovaly po pokoji, a když musel host odejít, uzamkl pouze venkovní dveře. Zatímco synka zahrnoval láskou a pozornostmi, hračkami a vybranými lahůdkami, on sám jedl velmi málo a jednoduše. Dlouho spal, byl velmi tichým hostem. Ke služebnictvu prý byl vždy ohleduplný a štědrý. Ve známost vešla také historka s obnošeným, mnohokrát zašívaným trikotem, který se nosíval pod oblek. Na otázku, proč si Mistr nepořídí nový, když už se tento na něm téměř rozpadá, odpověděl: „Dokud mi slouží, nebudu ho vyhazovat. To je jako zbavit se dobrého přítele.“

Pražští vyznavači české klasické skladby a vlastenecké hudby považovali Paganiniho za komedianta, šaška či blázna, a to i ti, kdo ho nikdy hrát neslyšeli a neviděli. Jeho výjimečnou techniku hry nazývali levnými efekty, které zvládne i děcko. Zde si neodpustím poznámku, že Paganiniho hudební díla z původních notových záznamů, tak jak je hrál on sám, až do dnešního dne nikdy nikdo zahrát nedokázal. Vše, co slýcháme v podání nejlepších houslových virtuosů, kteří přišli po něm, byly a dosud jsou již skladby odborně upravené tak, aby byly hratelné. Přitom ale sám Paganini, jehož umění si mnozí nedovedli vysvětlit jinak než „spolkem s ďáblem“, tvrdil po celý život, že co umí on, může naučit i kteréhokoli jiného dobrého houslistu. Přál si a plánoval založit houslovou školu, kde by svou techniku hry předával dál. Dokazuje to i jeho vyznání v dalším dopise příteli Germimu: „Nikdy jsem se na nikoho nezlobil a nezáviděl – naopak, když cítím, jak dohořívám, byl bych rád, kdyby někdo další pokračoval v mém umění.“ K tomu přiložil i náčrt jedné z drobných „výukových“ skladeb, kde údajně představil tajemství své hry. Skladba Motto Perpetuo je k poslechu zde.

Díly pojednávající o pobytu Niccolò Paganiniho v Karlových Varech najdete v předcházejících vydáních Kulturních novin.