Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Prorok, který sto let lál své zemi

Lawrence Ferlinghetti na svém oblíbeném Staromák Square v tomto textu, který autorovi zveřejnil deník LN. Ferlinghettiho knihkupectví City Lights v centru San Francisca. Foto Tomáš Koloc. Interiér Ferlinghettiho knihkupectví City Lights: popisky na regálech jsou údajně šéfovým dílem. Foto Tomáš Koloc.

Za Lawrencem Ferlinghettim a autorovou návštěvou v jeho sanfranciském hájemství v roce 2012

V době, kdy na Barrandově začal filmovat Bruce Willis, a Praha byla polepena plakáty s upozorněním, že se hledají představitelé první porevoluční parodie na masovou americkou kulturu I Was a Teenage Intellectual – jsem takovým mladistvým intelektuálem byl. V raných 90. letech, kdy mí spolužáci sjížděli Ramba a Dallas a kdy první porevoluční firmy přestávaly mít ve svých názvech „První česká“ a přejmenovávaly se na „First Czech“ jsem si četl ve starých českých vydáních Kerouaca, Ginsberga, Bukowského a Corsa, a líbilo se mi na nich zejména to, že Amerika kterou představují, představuje úplný opak toho, co k nám z ní po listopadu 1989 začalo proudit. ZBITÍ BEATnici (které novinář Herb Caen v roce 1959 „neamericky“ pojmenoval „beatniks, jazzniks, bopniks, bugniks“ podle sovětské družice Sputnik) nechtěli „bojovat za demokracii“ se zbraní v ruce, nechtěli podnikat ve velkém, jejich hudební styl bebop byl všechno jen ne masově populární, mnozí se nechtěli ani prosazovat (Kerouac šest let odmítal vydání svého Na cestě, dokud nakladatelské jeskyňky nepřestaly otravovat: jen dva prstíčky tam strčíme, zkorigujeme, učešeme…), jejich mekkou nebyla dražební síň americké kultury, New York (duchovní pastýř a příležitostný textař Beatles Roger Gurudas Siegl mi o tom řekl: „chtěli jsme být od New Yorku co nejdál, tak jsme se postupně všichni sešli v San Franciscu“), ba popírali i vynášený model tavícího kotle monokulturní Ameriky tím, že si všichni vědomě udržovali kultury, ze kterých vzešli: Kerouac mateřskou francouzštinu, kterou mluvil a psal až do dvaceti let, Ginsberg jidiš, Bukowski němčinu rodného Porýní, Corso newyorskou italštinu…

Ten, který zůstal se zbitými

Největším frajerem z nich byl pro mě ale Lawrence Ferling, který italství svého otce celý život připomínal tím, že si ke svému jménu přidal italskou koncovku –hetti a matčiny kořeny pronesl do svého života celoživotním zájmem o židovskou kulturu – přestože ani jednoho z rodičů si příliš neužil (otec zemřel ještě před jeho narozením a matka následně skončila v psychiatrické léčebně…) Ačkoli začátek jeho života byl opravdu zbitý; vyrůstal po známých a jeden čas i v sirotčinci (což je horší než náš dětský domov) ve 20. letech 20. století (což bylo úplně nejhorší…), fakt, že nakonec vystudoval prestižní školu a stal se sledovaným autorem, z něj neudělal tvrdého asociála, jakými jsou nakonec skoro všichni selfmademani z tvrdých poměrů, ale naopak zůstal se zbitými – a pro ně došel proti větru nejdál. V době, kdy se Jack Kerouac vydal do Francie, aby tam zkoumal rodokmen svých předků z baronského rodu Le Bris (z něhož mimochodem pocházel i jiný „americký“ hrdina mé generace, představitel filmového Vinnetoua Pierre Brice), Ferlinghetti s Ginsbergem se vydali až za železnou oponu, kde kromě hledání svých kořenů šířili zvěst, že establishment je na celém světě stejný a je třeba se mu postavit. To, že se Allen Ginsberg v roce 1965 stal králem pražského Majáles, odnesli kratšími či delšími zákazy mj. herci Ladislav Mrkvička, Petr Čepek a Helga Čočková – a Lawrence Ferlinghetti se v zemi svého oblíbeného „Staromák Square“ na oplátku stal celoživotním přítelem překladatele Jana Zábrany a stál u zrodu oslňující (bohužel nám Čechům v zásadě neznámé) mezinárodní kariéry Miroslava Holuba, jenž se svého času stal jedním z nejznámějších světových představitelů slam poetry, který své básně západnímu publiku přednášel před nabitými fotbalovými stadiony.

Starozákonní prorok

V jedné věci byl ale Ferlinghetti už úplně sám: zatímco jiní autoři si svými umírněnými vlasteneckými postoji koledovali o Nobelovu cenu, kterou si často i vykoledovali, on, podoben předkům své matky, izraelským prorokům od Jozueho až po Jana Křtitele, stál na poušti a lál svému národu za jeho hříchy. Epochu mezi okamžikem, kdy se spisovatel John Steinbeck v roce 1940 poprvé v Oválné pracovně vyfotil s prezidentem Rooseveltem, a okamžikem, kdy básnířka Amanda Gormanová v roce 2021 na inauguraci Joe Bidena recitovala svou báseň Kopec na který stoupáme, strávil Ferlinghetti v Normandii, kde se vojáky své jednotky dobyl první metry evropské půdy, aby pak ve svém sanfranciském krámku lál Trumanovi (za Nagasaki, na jehož hrůzu se jel podívat jen pár týdnů po jeho bombardování), Eisenhowerovi (za mccarthismus a zákaz vydat Ginsbergovo Kvílení či Burroughsův Nahý oběd, které pak byly i na jeho nátlak vydány), Nixonovi (za válku ve Vietnamu), Jakešovi (za zavření členů Jazzové sekce), Bushovi (za Guantánamo), ale především samotné odvrácené straně amerického snu ("Jsem Američan / a Američani neumírají / Jsme dobyvatelé / Jsme noví římští císařové / My dobýváme svět / Budujeme neviditelné impérium / bodrého supího kapitalismu (…) to nové Impérium / daleko větší než všechna ta z dávných časů / jež elektronickými dálnicemi / roznáší po světě / svou korporátní monokulturu / a angličtinu jako latinu dneška (…) Litujte národ, jehož lidé ovcemi se stali / a jehož pastýři jej vedou na scestí / Litujte národ, jejž vedou lháři / jehož mudrcové jsou umlčeni / a jehož fanatici zamořují rádiové vlny / Litujte národ, který nepozvedne svůj hlas / ale chce vládnout světu / silou a mučením / a nezná / jiný jazyk než svůj vlastní / Litujte národ, který dýchá za peníze / a spí spánkem příliš dobře živených / Litujte národ, ó litujte lid vlasti mé…“, - Výlevy nářky smích, přel. Luboš Snížek)

„Kdo je Lawrence Ferlinghetti?“

V roce 2012 se stal zázrak a já jsem byl s dalšími čtyřmi kolegy na náklady nakladatelství Foundation For Inner Peace, pro kterou jsme do češtiny překládali meditační knihu Kurz zázraků (také jeden z plodů magických 60. let) pozvaný na čtyřdenní konferenční setkání překladatelů téhle knihy do sídla nakladatelství, městečka Tiburonu (v překladu Žraloka) u San Francisca. Bylo to fakticky setkání překladatelských beatniků z celého světa a duch 60. let se projevil už první den, kdy jsem během focení italského zmrzlináře vyzval místního pána, zda by mi ustoupil ze záběru – a po pár vyměněných slovech jsem zjistil, že je to Štěpán Gärtner, hlavní osnovatel Ginsbergovy návštěvy v Československu v roce 1965, který byl za svůj organizační podíl na ní tak šikanovaný, že byl krátce po ní donucený emigrovat – kam jinam než mezi své beatniky. Strávili jsme ve Žraloku za Zlatou zátokou, kterou přemosťuje most Golden Gate Bridge, krásné tři dny, během nichž jsem poprvé viděl fík rostoucí na stromě, joggujícího Američana, sekvoj, mořskou medúzu, a několik domácností našich amerických hostitelů, od ředitele nakladatelství, bývalého viceprezidenta Knihovny Kongresu (měl jen malý jednopatrový domek, ale zato na pilonech přímo nad Tichým oceánem, který je tu díky Kalifornskému proudu tak studený, že si do vody troufli jen Češi) po jeho generálního sponzora, exprezidenta globální ropné firmy (ten měl na ostrohu nad městem na soukromém, drátěnou ohradou obehnaném kopci u úpatí s vrátnicí – i menší palác se švýcarským služebnictvem, a vůbec se vším: kromě byť i jen jediné knihy – a věděl vůbec všechno: jen dle své odpovědi na mou otázku nikdy neslyšel jméno Lawrence Ferlinghetti…)

„Šéf mívá směnu v sobotu“

Teprve na poslední den setkání, v neděli, nás organizátoři pustili do samotného San Francisca. Přeplul jsem tam stejnou cestou, kterou v době horečky ve 40. letech 19. století používali místní zlatokopové, a opačnou cestou než Al Capone, který si mezipřistání na Alcatrazu prodloužil na čtyři roky. Konkrétně: trajektem, úplně sám, bez kamarádů, s úmyslem zažít tam úplně všechno. A zažil jsem. Zaoceánské lodi velké jako pražský Palác kultury, před nimiž na nábřeží jako malé mšice spěchají tramvaje vyrobené v Miláně s černošskými průvodčími, tahajícími za šňůru se zvoncem, molo 39 vyhrazené pro vyhřívající se lachtany, žonglující bezdomovce vybírající na deštné pralesy v Brazílii a na kampaň za zákaz geneticky modifikovaných potravin – a jejich impresária, který prodával předchůdce našeho Nového Prostoru, noviny Street Sheet, a měl na jedné klopě volební placku s Obamou a na druhé s Obamovou, mrakodrap Coit Tower na jehož vrcholu jsem se octl sám se dvěma starými manželi, kterých jsem se zeptal, odkud jsou („Z Maďarska – ale to nemůžete znát…“) dva turizující mladé „nové Rusy“, kteří se ke mně přidali na prahu Čínské čtvrti, na němž seděl starý indián, který ani za dolar nechtěl, abych ho fotil, redakci časopisu Penthouse i starý ruský pravoslavný chrám stojící proti zednářské modlitebně na rohu ulice Kryštofa Kolumba. Ze všeho nejvíc jsem se ale těšil do nakladatelského knihkupectví City Lights, nazvaného podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta, které tu Lawrence Ferlinghetti v roce 1953 založil jako první „provozovnu“ sanfranciského světového centra zbité generace a pozdějších dětí květin, od níž se začaly šířit vlny sociálního tepla. Šel jsem podle mapy a ve stínu pagod z čínské čtvrti jsem knihkupectví našel co by kamenem dohodil od ulice básníka beatnika Kennetha Rexrotha. Poctivě jsem prošmejdil celý krám, zdali v něm není sám Rexrothův kamarád, o němž se proslýchá, že tam občas i prodává. Pak jsem se zeptal i obsluhy. "Máte smůlu," řekl nedělní prodavač (fenomén, který by v takovém Texasu, kde jsme se stavili před San Franciscem, vůbec nepochopili). "Šéf mívá směnu v sobotu, a dneska už je neděle." Se zakoupenou knihou Haiku Jacka Kerouaca jsem odcházel jako omámený z poloprázdného krámku, jehož prohlídka mi moc času nevzala, protože je malý jako dlaň, a s jehož bohémskou pověstí (která je zde doma – vždyť městské noviny v S. F. se jmenují "Bohemian") příjemně kontrastovala upravenost ručně popsaných regálů – o kterých jsem se navíc dozvěděl, že nápisy na ně psal sám Šéf. Odcházel jsem ne zklamaný, ale s poznáním, že ten, který odmítl hrát globální hru na lezení do politického a obchodnického zadku, a o jehož Lunaparku v hlavě se přesto učí všichni světoví maturanti z angličtiny, tu ve svých devadesáti třech opravdu maká jako každý jiný, a ještě v sobotu…

Transformační vzorec

Když v pondělí ten, jehož heslo bylo „Jen mrtví se neangažují“ jedna (nejen moje) naděje skončila. Dnes jsem se ale dočetl, že Carl Gustav Jung v souvislosti s archetypem proroka řekl: "Nemohu vám dokázat, že Bůh existuje, ale moje práce empiricky prokázala, že v každém člověku existuje obrazec Boha a že tento obrazec má v jednotlivci k dispozici největší transformační energii, jaké je život schopen. Nalezněte tento obrazec ve svém individuálním já a život bude přetvořen." Lawrence Ferlinghetti (1919 – 2021) ten vzorec našel, a bylo mu požehnáno starozákonně dlouhým životem. Ačkoliv jsem se v San Franciscu minul s jeho tělem, mám ale novozákonní pocit, že jsem viděl víc než jeho tělo: že jsem ho po cestě do beatnického Jeruzaléma viděl vzkříšeného, že jsem nejen v jeho knihkupectví, ale v celém San Franciscu nakoukl do ducha čisté Tvorby a Péče, která nás požehnala tím, že s námi byla celé jedno století! Bratře Vavřinče, kéž nejen Tvůj národ, ale i nás všechny Bůh požehná tím, že nám pošle další jasnozřivé proroky, jako jsi byl Ty!

Tento text, který byl v původní podobě poprvé publikován na autorově facebookovém profilu, si vyžádaly Lidové noviny a ve zredigované podobě jej vydaly 27. 2.