Kultura a umění Kultura

Deník Jany Písaříkové, 1. 3. – 14. 3. 2021

Jana Písaříková s hlavou Medusy. Foto archiv autorky Jana Písaříková s Jiřím Valochem Foto archiv autorky Pohled do instalace výstavy Tady a teď! Foto Polina Davydenko

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Jana Písaříková (1984) je kurátorka, teoretička a autorka recenzí výtvarného umění a poezie. Jako kurátorka pracuje v Moravské galerii v Brně a v Galerii města Blanska. V Moravské galerii v Brně se kurátorsky podílela na vzniku stálé expozice Art is Here: Nové umění po roce 1945 (společně s Ondřejem Chrobákem a Petrem Ingerlem). Ve své teoretické a kurátorské praxi se soustředí na oblast konceptuálního umění od 70. let 20. století po současnost, dále na problematiku dokumentace a výstavní prezentace akčního umění. Aktuálně připravila (spolu s Marikou Svobodovou) pro Dům umění města Brna výstavu Tady a teď ke 110. výročí od jeho založení a během psaní tohoto deníku se jí narodil syn Dobroslav.

1. 3. 2021

Vést si deník, skvělá nabídka v nevhodný čas.

Jano, nepřidávej si další práci, dýchej do břicha, méně mysli, víc prožívej, máš přece brzy rodit!

Ano, Petře, tak já do toho jdu, budu si vést deník.

Zase jsem se nachytala na vlastní chtivost, že bych náhodou u něčeho zajímavého chyběla.

2. 3. 2021

Hlava Medúsy si užívá svůj comeback na scénu. Při jejím posledním nedávném výletu do Kunsthistorische muzea ve Vídni se potvrdilo, že ona je ta první. Je namalovaná na dřevěné desce a obsahuje více podmaleb než její vídeňská kolegyně. Po dlouhou dobu ovšem nikdo nevěřil, že by mohla být skutečně autorizovaná Rubensem. Snad i z toho důvodu, že je tady v Brně. Stojím v uzavřené budově Místodržitelského paláce a sleduji, jak ji právě zavěsili na stěnu. Zdá se mi, že dnes protáčí oči navrch hlavy trochu víc než obvykle… A nejhorší vizuál, který tu kdy byl, byla hlava Medúsy. Takový nesmysl, dát na banner k expozici příšeru, která svým pohledem oslepuje,“ konstatoval kdysi jeden z mých kolegů kurátorů starého umění. Po letech je na banneru opět. Na značně poničené fasádě Místodržitelského paláce působí enigmaticky a společně s názvem expozice Brno předměstí Vídně tvoří zvláštně ironickou, ovšem silnou dvojici.

Měla by kolem ní vzniknout nějaká místní legenda. Třeba by mohla vyvolávat porody, to by se mi teď hodilo. Už vidím ty každodenní zástupy nastávajících matek a loužičky plodové vody v chodbách barokního paláce.

3. 3. 2021

Na kontrolu do nemocnice přicházím omylem o den dříve. Je to zlé, jaterní testy mizerný, žluč stoupá, ledviny přestávají pracovat. Dítě musí na svět.

4. 3. 2021

Whatsapp zpráva:
20:17 copak? Dneska na Vltavě jsem poslouchal rozhovor… byla tam zmínka o tom, že nějaká performerka Písaříková po porodu předala placentu nějakému slavnému kuchaři, který ji posléze připravil jako delikatesu pro rodičku a sezvané hosty a společně to sežrali… tos byla ty? Janice dávej na sebe pozor, raději se odevzdej do péče lékařů.

Whatsapp zpráva:
22:54: To musela být Karin Písaříková, mně se ze všech tkání a lidských šťáv zvedá žaludek, raději bych existovala zcela odhmotněná. Lékařů se bojím. Sotva se blížím k nemocnici, už mě bolí celé tělo. Jenže, asi se tomu nevyhnu, v pondělí mi chtějí uměle vyvolat porod, mám z toho hezký trauma… prý Dobroslav! Měl by se jmenovat Marat. Tak tolik, skřípnutá okolnostmi a zoufale zbabělá, tak se teď cítím, dobrou noc.

5. 3. 2021

Utíkám. Odpoledne trávím v archivu Jiřího Valocha v Brně. Tvářím se, že třídím dosud neroztříděný materiál a dokončuji poslední maličkosti před nástupem na mateřskou. Ve skutečnosti si prohlížím autorské knihy, kresby Mariana Pally, Valochovy koncepty. Je příjemné se v tom ztrácet, vysublimovat z vlastního života do příběhů, které se skrývají zde. Archiv a sbírka, kterou pomáhám zpracovávat už sedm let, má nade mnou zvláštní moc. Vstupuje mi do života a mění ho. Cítím zde dobrou energii.

6. 3. 2021

Strach už mě opustil. Odvážíme dceru k mým rodičům do Blanska. Před výpadovkou na Svitavy kousek za Královopolskou stojí policejní kordon.
Po cestě zpět zastavujeme ve Vranově. Výšlap na Babí Lom, diskuze nad budoucností ceny Jindřicha Chalupeckého, hlava se okysličuje, při výstupu do kopce sotva funím. Les je plný náctiletých studentů. Škola jim zjevně nechybí, popíjení pivka v parku už není bezpečný, tak se stáhli do lesů v okolí Brna. Děti opět inklinují k přírodě, aspoň něčemu dobrému Covid přispěl. Kolemjdoucí nás zastavují: „Tady a s takovým břichem? To víte, potřebuji si do pondělí vyvolat porod.“ Na hřebenu skalnatého kopce míjíme starou borovici. Vybavuji si fotografii mě a mého otce přesně na tomto místě více než 20 let zpátky. Jsem vděčná za to, že žiji s člověkem, se kterým můžu neustále hovořit o umění.

7. 3. 2021

Tentokrát v městské divočině. Šlapeme proti proudu řeky, od Milosrdných bratří směrem k Anthroposu. Na začátku cesty je nutné překonat jisté překážky, blátivý terén, psí hovna, opuštěné stanoviště bezdomovců. Pak civilizace řídne, jdeme těsně u koryta Svitavy, vlastně stále ve městě, a přitom bez lidí, pod svahem kamenné kolonie, není zde žádné umělé nábřeží, řeka se vine přirozeně, pění, vytváří záhyby naplavených větví, shluky kamenů a odpadu. Na každém kroku kousek umění, Mark Dion, Andy Goldsworthy, Richard Long, Miloš Šejn, Dáša Šubrtová, Marian Palla, František Skála a trochu Arte Povera.

Bavíme se o textu Šimona Kadlčáka, který se objevil na Artalku.cz. Šimon v něm popisuje svou subjektivní cestu k umění. Proč by měl někdo další mít zájem takový text číst? Co si z něho může odnést? Pro mě nejlepší text uplynulého týdne, snad právě díky tomu, že vybočuje z klasického žánrů recenzí, komentářů, vymaňuje se z akademického žargonu i mezinárodního newspeaku. Možná je nutné objevit nové způsoby, jak psát a hovořit o umění.

8. 3. 2021

Fakultní nemocnice Brno, Jihlavská 20, Brno, 625 00

Pacient: Písaříková Jana, 845118****

Datum a čas odběru: 8. 3. 2021, 7:15

ALT: výsledek: 6,78 ukat/l meze: 0,25 – 0,58

AST: výsledek: 5,46 ukat/l meze: 0,17 – 0,6

Žluč kys. Výsledek: 30, meze: 0–10

9. 3. 2021

9:20 Porod

22:10 Sestro, můžete mě zbavit té kapavky? Chichi, myslela jste kapačky? Ne, teď to nejde.

10. 3. 2021

Postelový hrob, měkká nemocniční matrace. Jen s obtížemi se zvedám k dítěti. Noc. Ženě, s níž sdílím pokoj, malý Oliver neustále řve. Nespíme.

11. 3. 2021

Nemocnice, včetně porodnic, jsou dokonale promyšlený systém. Ačkoliv mě jeho soukolí momentálně decimuje. Obdivuji se jeho přesnosti, rutině, i schopnosti zachovat si lidskost a soucit.

Stále nespíme.

12. 3. 2021

Jdeme domů, věci sbalené v tašce s potiskem Rubensovy Medúsy, nakonec mě přeci jen doprovodila. Jestli pak se tomu dotyčná osoba zasmála, když na ni v porodnici přišpendlila cedulku s mým jménem. Napadlo ji, co je to za obraz?

13. 3. 2021

Pomalu ožívám, i když stále neujdu víc než pět metrů. Začínám se těšit z nadcházejících věcí a událostí. Příprava výstavy Milana Kozelky v Chebu, stavba skleníku. Ondřej sedí u stolu a kreslí si skicu: sázení dubu na počest Josepha Beuyse. Uskutečníme to společně s Jirkou Valochem u nás na zahradě. Bude to společná oslava jara, umění i syna.

14. 3. 2021

Nejkrásnější na tom všem je, že děti nikomu nepatří. Objeví se a pak zase zmizí, stejně jako vlastní dětství. Možná je to dar, možná jen hřebík do rakve už i tak přelidněné planetě.

Každopádně jestli mě něco v životě bavilo, bylo to umění, děti a koně. Na pořadí nezáleží.