Poezie Kultura

Mimesis

Giovanni Giudici. Foto Interno Poesia

Co je opravdu naše a co jen nápodoba, táže se ve své básni Giovanni Giudici.

Dej pozor, zůstane ti to, jde anděl!
napomínali, když jsem hrál
němotu, šilhal, křivil ústa
jak idiot s kanícím rtem
pajdal, napodobuje…
A zatím nic,
měl něco jiného na práci nežli jít kolem
– a bylo opravdu škoda a hřích,
že se mi nepodařilo obrátit víčka:
anděla nepotkal bych.

Tak jsem klidně napodobil kdekoho:
dědu jak píská, na ulici
obličej vzhůru, svírá pěsti, ve vzduchu
třímá hrst špaget
a poroučí: dolů
do hrnce! – Sklíčené přihrbení
otcovo, jak si vedl
u stolu, jak balil
salám, když sám si vzal a nezeptal se nás…

Co se mé děti nasmály té hře.

Už ne tak z hry, pro vlastní prospěch časem
potlačiv úsměv, zvládnuv mimiku tváře,
myšlenky druhých napodoboval jsem:
ovšemže s trochou ironie –
ale tak skryté, že míjela cíl –

mluvil jsem o pořádku s reakcionářem,
o burze s bohatým,
s fandou o fotbale – málokdy
jsem našel sebe, jaký jsem byl
pod chválami pod nářky.
Hořkého ostnu pravdy jsem se bál
– ne přetvářky.

Něco života jsem vyplýtval
na převleky a žertování,
jist, že za každou maskou
ten druhý, jímž jsem byl, je dál
a trpělivě čeká:
na vhodnou chvíli uprostřed své doby,
aby škubl tělem této
a vynořil se z hloubi…

Mám podagru nebo co housera vždyť mi to ukroutí krk?
Ale kdo řekl ta slova, jež říkám?
S některým ze svých úsměšků že bych měl žít?
Cožpak už není co skrývat?
Jenom sám sebe napodobit?

Giovanni Giudici (1924–2011) byl italský spisovatel. Pracoval jako redaktor novin L'Umanità a Paese Sera, přeložil do italštiny Evžena Oněgina. Označoval se za levicového katolíka a angažoval se v Italské socialistické straně proletářské jednoty. Báseň Mimésis vyšla ve Světové literatuře 3/1968 v překladu Vladimíra Mikeše.