Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Niccolò Paganini v Praze, část druhá, závěrečná: Moji Pražané mi nerozumějí

Obrázek nebo fotografie#31441 Obrázek nebo fotografie#31442

Příběh největšího světového houslisty všech dob a našeho hlavního města, navazující na seriál o jeho návštěvě našich nejznámějších lázní, Karlových Varů.

V polovině listopadu 1828 se nenadále zdravotní stav Paganiniho natolik zlepšil, že se už chystal na první koncert. Bohužel, zlepšení bylo jen krátkodobé. Ale v době, kdy se zotavoval z těžké nemoci a těšil se na den, kdy se představí pražským posluchačům, po Praze už kolovaly pomluvy o něm i jeho smyšlených činech, v nichž nebyl ani náznak pravdy.

Poprvé tedy stanul na jevišti Stavovského divadla až 1. prosince 1828 (domluvený termín 29. listopadu byl z nejasných důvodů zrušen). Program koncertů zaznamenal archivář strahovských premonstrátů Jan Nepomuk Gerlak Strniště. Vystoupení se skládala vždy ze tří částí, přičemž v každé se nejprve hrály dvě skladby jiných autorů a třetí patřila pouze výkonu Paganiniho. Na tomto prvním koncertu byl sál divadla téměř zcela zaplněn, navzdory pětinásobnému vstupnému. Po předehře k Mozartově opeře Kouzelná flétna a Mercadanteově árii v podání sopranistky Ernstové (jejíž nespolehlivosti se přisuzuje i odklad termínu tohoto představení), zahrál Paganini svůj celý Koncert h moll. V druhé části se představil Vojenskou sonátou na struně G a třetí část uzavřel skladbou Larghetto cantabille e variazioni, tedy vlastní variací na rondo z Rossiniho zpěvohry Cenerentola.

Domácí listy se o tomto prvním koncertu nezmínily vůbec, zato vyšel až 17. ledna článek od pražského dopisovatele v L‘Osservatore triestino (Terstský pozorovatel): „…Divadlo bylo plné, ale nikoliv přeplněné. Snad pro vysoké ceny míst. (…) (Počáteční) potlesk, který se hledištěm rozléhal, nevyvolal umělce na jeviště. (…) Od následující Vojenské sonáty na čtvrté struně rozohňoval koncertista klidné Čechy téměř k nadšení a zaujal je způsoben na této scéně řídkým, takže ho dvakrát bouřlivě vyvolali…“

Předtím místní noviny vykonaly své: očernily a zesměšnily Paganiniho nejen jako člověka, ale i jako hudebníka, což byla kritika zcela neodborná a zaujatá, navíc u potupných článků vždy chyběl podpis. Slovo v tisku tedy dostali i anonymní vtipálci, kteří kritizovali nejen jeho houslovou hru jako „skřípání a kvičení na strunách“, ale také se objevily karikatury, zesměšňující jeho vychrtlou postavu, nezvyklé držení těla, zkrátka jeho vzezření, které on sám nemohl nijak ovlivnit. A jak už to bývá, podobné zprávy se šíří vždy velkou rychlostí, takže se brzy dostaly i do dalších evropských zemí, kde se měl Paganini teprve představit.

Jak napsal Michal Bystrov: Právě to bylo na tehdejší kampani nejzákeřnější: leckomu se totiž povedlo vsugerovat, že Paganiniho zdánlivě bravurní hra vlastně není žádná věda. Přesně v duchu Jiránkova vtipu: Naučil se to Einstein, naučíte se to i vy!

Až senzačně dnes působí fakt, že reakce Pražanů natolik vylekala Fryderyka Chopina, že v srpnu 1829 během svého pobytu v Praze tam odmítl koncertovat. V dopise svým rodičům o tom psal: „Nechci pošpinit, čeho jsem dosáhl ve Vídni, když zde tak špatně přijali i přejemného Paganiniho…“

V den druhého koncertu, 4. prosince ráno, četli Pražané v Prager Zeitung inzerát na klobouky s podobiznou Paganiniho, o večerním koncertu nepadla zmínka.
Toho večera byl už sál Stavovského divadla zaplněn jen z poloviny. To Paganini nikdy před tím, ale ani později v celém svém životě nezažil. Častokrát naopak nechával otevřít vchody do sálu, aby i lidé v tlačenici venku, na něž se vstupenky nedostaly, si mohli užít trochu z jeho umění. Ovšem ti Pražané, kteří se nenechali odradit předchozí posměšnou kritikou a na jeho druhý koncert přišli, svým potleskem a nadšenými ovacemi převážili nepříjemný dojem z potupně prázdných sedadel.

Po tomto druhém koncertu vyšly dva články. Autorem prvního byl anonymní dopisovatel listu Abendzeitung (Večerní list) a vysvětloval rozčarování Pražanů vysokým vstupným, protože ve Vídni hrál Paganini za cenu výrazně nižší, a dále, jak zvěsti o jeho vídeňském úspěchu a slávě Pražany rozčilovaly. Článek končil zhruba takto: „…Jestliže se nestal ještě skvělejším a jestliže svou hrou vzrušoval Pražany k nadšení teprve zvolna, je to následek předcházející přehnané chvály, která je, jak ukazuje tento příklad, ke škodě i největším hrdinům světa umění.“

Druhá zpráva byla mnohem obsáhlejší a vyšla pro Pražany 9. prosince v Unterhaltungsblätter (Zábavné listy). Autor textu byl tentokrát plným jménem podepsán: Antonín Müller, profesor estetiky na pražské univerzitě. V článku mj. zkritizoval mlčení pražských znalců a ctitelů umění, kteří Paganiniho příjezd i vystoupení ignorovali. V dalších větách plných superlativů pak vyslovil nesmírný obdiv k houslovému umění, jež se zcela vymyká všemu, co si běžně člověk dovede představit, a zprávu uzavřel osobním vyznáním: „…Fantazie někoho jiného může snad jíti dále než moje, ale nemohu si od té chvíle, co jsem Paganiniho slyšel, myslet žádného většího virtuosa nad něho. Ať potřásá jakkoli několik mistříčků hlavami, povede smyčec anebo mu dá tančit na strunách a bude při tom v sále hrobové ticho, nanejvýše že by rozhořčené ‚pst‘ přinutilo k mlčení čenichavého sudílka, který si šušká se sousedem.“

Téhož dne večer, tedy 9. prosince, se konal třetí Paganiniho koncert. Tentokrát byl celý výtěžek věnován chudinskému ústavu hlavního města Prahy. Vzhledem k tomu, jak se rozšířily klepy o Paganiniho soukromém životě i jeho „neumění“, bylo pro něj riskantní dodržet již zavedenou výši vstupenek, protože při nízké návštěvnosti by veškeré výdaje šly na jeho účet, a navíc by chudinský ústav získal do své pokladny jen málo prostředků. Proto tedy bylo vstupné výrazně sníženo a program večera byl částečně uzpůsoben pražskému vkusu. Noviny poté pochválily „vyzkoušenou štědrost“ Pražanů, především pak české šlechty, protože ústav pro chudé získal z koncertu 1150 zlatých, jež byly rozděleny do dvou chudobinců.

Čtvrtý koncert se konal 13. prosince. Tehdy bylo hlediště Stavovského divadla obsazeno nejslaběji. Paganiniho výtěžek byl oproti výdajům žalostný. Po tomto koncertě znovu profesor Müller napsal do Unterhaltungsblätter: „…Paganini hrál neméně ohnivě…, překonával sebe sama, takže se vybrané, byť i ne tak četné – obecenstvo nemohlo dosti vydat z projevů uznání. (…) Zdá se, jako by (Paganini) používal dvou smyčců a hmatal deseti prsty…, ani nejzručnější se mu nevyrovná v těžkých hmatech a chodech čistotou tónů. Je na poli umění přednesového nejen vynálezcem, ale též vzorem provedení vysněného. Ale pojem hudebního přednesu zahrnuje více než jen technickou stránku provedení, neboť pak by přednes nebyl uměním, nýbrž řemeslem. (…) Též romantikové budou nuceni přiznat panu Paganinimu humor. Jenže humor nemá sídlo v mozku, nýbrž v srdci…“

V den pátého (a dle uzavřené smlouvy posledního) koncertu 16. prosince byl sál opět z poloviny prázdný, navzdory již nízkému vstupnému. Podle svědectví zúčastněných ale byl Paganini v ten večer v nejlepší kondici za celou dobu svého koncertování v Praze. List Unterhaltungsblätter opěvoval (v článku opět nepodepsaném) nejen Paganiniho „vysokou uměleckou zručnost, ale i cituplnou hloubku a vroucnost, jakou od něj ještě nikdy neslyšeli“. Přestože posluchačů v sále bylo stále poměrně málo (vzhledem ke kapacitě hlediště po úpravách v roce 1798), i tento nízký počet příznivců dokázal dát svému oblíbenému houslistovi dostatečně najevo, že v Praze přece jen našel „své“ posluchače. Byli natolik nadšeni, že vyhledali ředitele divadla Štěpánka a uprosili ho, aby uspořádal ještě další koncert, jenž nazvali „Koncertem na rozloučenou“. Paganini ochotně svolil, a tak se 20. prosince 1828 ještě znovu rozezněly jeho skladby, a to včetně kontroverzní Bouře, s níž většinou nikde výrazněji neuspěl, protože jeho tvůrčímu (a zřejmě i příliš odvážnému) záměru „malovat hudbou“ posluchači nerozuměli. Obrovský úspěch však sklidil s částí koncertu h moll, známou Campanellou, již si na konci ještě jednou jeho věrní Pražané vyžádali jako přídavek. Nabízím nahrávku z roku 2008, v níž tuto skladbu hraje Salvatore Accardo na skutečné Paganiniho housle Guarneri del Gesù, zapůjčené z muzea:

Přestože Paganini tedy v Praze nakonec jako umělec uspěl, celkový dojem byl pro něj zdrcujícím zklamáním. Nechápal zášť a nepřátelství Pražanů. Příteli Germimu se svěřil v dopise: „Jestli zvíš, kolik nepřátel vznítilo proti mně odpor, neuvěříš. Nikdy jsem se na nikoho špatně nedíval, ale kdo mne nepoznal, líčí mne jako člověka, který je spíše lakomým zloduchem a proklatcem…, ale já se bráním pomstě a raději rozdám v ostatní Evropě vstupenky do svých akademií.“

Julius Maximilian Schottky, rakouský žurnalista, historik a spisovatel, jako jeden z mála nesnesl nespravedlivá nařčení i ostudný přístup Pražanů k Paganinimu a rozhodl se ho veřejně v tisku hájit, zejména vyvrátit nesmyslná tvrzení o vraždě milenky, pobytu v žaláři a další výmysly. Ani písemné dementi však Pražanům nestačilo. Paganini byl zděšen, jak rychle se rozšířily pomluvy také mezi lidi v ulicích, takže nakonec svolil k sepsání vlastní autobiografie, která prostřednictvím Schottkyho později vyšla knižně. O Vánocích i na Nový rok 1829 byli spolu nepřetržitě. Poté, co prodiskutovali téma „vražda a žalář“, shodli se na tom, že Paganini je zvěční i hudebně. Napsal krátkou skladbu pro kytaru, nazval ji Scala obliqua e contraria per chitarra, což byla vlastně stupnice C dur, zharmonizovaná „šikmo a opačně“. Po hudební stránce bylo toto miniaturní dílo naprosto výjimečné a podobná modulace se začala v hudbě častěji používat teprve ve dvacátém století. Pouhých 13 taktů se tak stalo Paganiniho nejlepším vysvědčením: „Tento náčrt, uložený v hudebním archivu Národního muzea v Praze, zůstal v Čechách jako němá výčitka, že ho zde přijali s nezaslouženým chladem,“ uvedl mnohem později Jaroslav Čeleda ve své knize Paganini a Praha (1940).

Ráda bych v této souvislosti připomněla, že Niccolò Paganini byl nejen houslový virtuos, ale stejně mistrně ovládal i kytaru. Avšak z osobních a pravděpodobně i citových důvodů na ni veřejně nikdy nehrál. Jeho romantické kytarové skladby jsou plné něhy. Domněnka, že po dobu pěti let, v nichž byl nezvěstný (1800–1805), žil v soukromí pod ochranou ženy, které se přezdívalo „Dida“ (pravděpodobně Emilia di Negro) a jež sama na kytaru hrála, zůstane nejspíš pouhou domněnkou už navždy. On sám o tomto období svého života říká pouze to, že „zahradničil a věnoval se hře na kytaru“. Jako ukázku nabízím jednu z jeho mnoha sonát pro sólovou kytaru.

Rovněž ředitel Stavovského divadla Jan N. Štěpánek (Pozn. red. Mimochodem děd herce Zdeňka Štěpánka a praděd herců Jany, Martina a Petra Štěpánkových) reagoval na pomlouvačnou kampaň vůči Paganinimu a napsal Schottkymu svou osobní zkušenost (uvádím výňatek dopisu z 12. ledna 1829): „…Prohlašuji s potěšením a po pravdě, že jsem ho poznal při všech svých pokladních stycích… ne jinak než jako pozorného muže, který mne poctil nejvyšší důvěrou a vší přátelskou otevřeností, vzdálena každé malicherné hrabivosti. Vzpomínka na něho mi navždy zůstane cenná a přinese mi vpravdě radost i zadostiučinění, přispěje-li též můj hlas k tomu, aby byl pan rytíř Paganini uznán ctihodným obchodníkem, s nímž naprosto není těžké vyjít vpravdě přátelsky, jak se tu a tam, já nevím z jakého důvodu, za to má.“

Paganini se svým synem opustili Prahu v pondělí 12. ledna 1829. Schottky, Štěpánek a Gordigiani (hudebník z Florencie), kteří mu pomáhali balit zavazadla, byli jediní, kdo mu v ten den naposledy stiskli ruce. Žurnalisté už od Vánoc nepovažovali za nutné se umělcem jakkoli zabývat. Teprve tři dny nato se objevila v příloze Prager Zeitung (Pražských novin) v rubrice Odešlí stručná zpráva, že 12. ledna rytíř Paganini a šlechtic Longfellon odjeli do Drážďan. Ostatním pražským listům ani toto nejstručnější zjištění nestálo za sazbu. Paganiniho více než devadesátidenní pobyt v Praze byl minulostí.

Poznámka autorky

Odkazování na zdroj uvedených dokumentů je v tomto případě vždy problém. Když totiž jdu po stopě dál, zjistím, že autor, z jehož díla čerpám, uvádí jako zdroj jiného autora jiné knihy, který zas čerpal od dalšího autora… Takže nakonec se v 90 % případů dopracuji k tomu, že většina důkazních materiálů (ne-li všechny) pochází z jediného zdroje, jímž je kniha Paganini Intimo (Arturo Codignola, 1935). Tato kniha dnes není v ČR dostupná v žádné z registrovaných knihoven či archivů…