Popeleční středa
O tom, co se mění a co zůstává.
“Ještě před čtvrt rokem byly obchody otevřené a továrny zavřené – dnes je to obráceně; lidi nosili vlastnoručně ušité roušky – dnes nosí čím dál dražší respirátory; byli ostříhaní – zatímco dnes i muži nosí ve vlasech sponky; dávali si dárky přímo – dnes si je ti, co chtějí dodržet regule, posílají po kladkostroji; lidi se na plných ulicích nezdravili – ale dnes se mě jediní dva chodci, které jsem ve špičce potkal ve městě, v lockdownové potřebě jakéhokoli sociálního kontaktu zbůhdarma zeptali, kolikátého je a jak naši včera hráli hokej; firma Johnson & Johnson a Jean Reno byli obecně známí jako výrobce šampónu Head & Shoulders a francouzský akční herec – zatímco dnes je první dalším korporátním koncernem, který nabízí na trh novou vakcínu, a druhý je po svém vzkazu nemicnici na Homolce českým národním hrdinou.“ Taky ještě žili v tisku nejmenovaný muž, který se minulý čtvrtek zastřelil před pražským ministerstvem zdravotnictví, a právník s diagnózou maniodepresivity Václav D. který v pondělí v Brně podlehl sebeupálení, za které obvinil ministerstvo práce a sociálních věcí, jež kvůli banální chybě potopilo sociální podnik, kde našel svůj domov. Jejich vrahem byl vlastně taky koronavirus – zabil je režim lockdownu v naší asociální zemi, který kromě zrychlené výroby bezdomovců už zase začal vyrábět i nové Palachy...“
(zápis z autorova deníku ze 17. března 2021)
Jako člověk, který byl do lockdownu uvržen už před pandemií, v lednu 2020 (ve chvíli, kdy můj bývalý zaměstnavatel, Biskupství královéhradecké, optimalizovalo stav své knihovny) a pandemický stav na trhu práce mě v něm udržel dodnes, vycházím někdy ze své klauzury do světa ohromen tím, jak se svět za dobu, co jsem v něm nebyl, zase změnil. Když jsem tu před čtvrt rokem referoval o své návštěvě na sociálním úřadu, popisoval jsem přecpané chodby plné nervózních zarouškovaných čekatelů a kanceláře plné nervózních zarouškovaných úřednic. Když jsem včera hodinu před koncem úřední doby (abych se vyhnul očekávaným davům) přišel tamtéž, chodby byly úplně prázdné a povinných dvacet minut čekání po obdržení návštěvního čísla mi zpestřila jen dvojice zmatených žadatelů, která hledala, kam úřad přemístil papírkovací stroj. Po dvaceti minutách si mě k sobě elektronickou výzvou přizvala nervózní paní úřednice, která mě seznámila s tím, že všech jedenáct úřednic s mojí agendou je v karanténě, a ony tu zůstaly jen čtyři, které zaskakují z jiných oddělení. V kadenci stále dokola opakovaných vět se nad mými papíry neustále zlobila, že jsem přišel tak pozdě, když ona je tu cizí a těžko se tu v tom vyzná. Z jejích slov ale čišela upřímná snaha mi pomoci, a tak jsem posílen hodinovou meditací, kterou jsem absolvoval předtím, vysvětlil, že kdybych to věděl, přišel bych jindy – a pak do každé další kadence smutně opakoval: „Prosím, nenadávejte mi.“ Jako esenciální cholerik jsem v této situaci skoro hmotně cítil Boží pomoc. Po několika opakováních se paní zvedla, došla do jiné kanceláře pro metodičku, které se doptala na potřebný mechanismus, který pak už mými odpověďmi a dokumenty nakrmila docela klidně, přestože mezitím na dveře zaklepali dva další lidé, kteří jí přišli dodat chybějící dokumenty. Já jsem vyvázl jen s jedním, které mám příští úterý (kdy bude mít další směnu) přinést přímo jí, a to bude vše. Oproti minulému čtvrtletí, kdy jsem strávil několik dnů běháním mezi úřady, abych sehnal požadované papíry, to byl zázrak, zakončený navíc tím, že jsme si s paní H. (!) sdělili i to, jak se jmenujeme, jak žijí naši rodinní příslušníci, proč jsme se sešli tady a jak se srovnáváme s nebývalou situací, která nás tu svedla.
S překvapením z té změny a bez obvyklé nervózy, že jdu pozdě, jsem odcházel do nedalekého kostela, kde už byla v běhu popeleční mše. Při nedělním kázání se o tomto přelomu z období rozverného masopustu do usebraného půstu mluvilo, a já jsem se rozhodl, že se popelem ze zelených ratolestí loňských Velikonoc konečně nechám taky pomazat. Věděl jsem, že letos se to dělá jinak – oproti obvyklému potření místa mezi očima (kam východní asijská tradice umisťuje šestou čakru, na niž přimalovává symbolické třetí oko) se popel bude sypat na hlavu, což prý je z hlediska pandemie „méně riskantní“. Svůj popelec, který má obdrževšímu připomenout myšlenku „Prach jsi a v prach se obrátíš“ jsem ale neočekávaně dostal ještě předtím – ve chvíli, kdy při mši probíhá chvíle přímluvy duchovního za ty, kteří odešli…
Věděl jsem, že lidé z mého okolí v této době odcházejí rychleji než v předchozích časech – vždyť s každým z nich se tu snažím rozloučit. V posledních týdnech v požehaném věku odešli mí učitelé, které jsem osobně znal: antropolog Jiří Štyrský, kulturolog Antonín Jaroslav Liehm, režisér František Filip, ale oproti nim i o generaci mladší historik Ivan Matějka, básník Jan Vodňanský, Tomáš Dusil, který nás během střední školy učil, jak se dělá film, ba i moje vrstevnice a spolužačka ze základní i střední školy Šárka Kaňkovská. Teď ale padlo jméno někoho, u koho jsme diagnózu věděli najisto…
Byl to kněz, kterého jsem v době, kdy jsem pracoval v naší městské noclehárně pro lidi bez domova, měl jako jednoho z „nadřízených“, protože měl náš útulek, který byl zčásti církevní, na starosti – pravidelně do něj přicházel vykonat mši a naši klienti, kteří byli věřící, se mu chodili zpovídat. Vzhledem k tomu, že povinnost mlčenlivosti o jejich hříších jsem tehdy měl ve smlouvě i já, chodili i za mnou, a tak jsem chápal, proč k nim náš „podnikový kněz“ při mších na kapli v noclehárně mluvil jako k dětem. (Když jsem měl – trochu jako v Haškovi – co profous na starosti klientstvo při mši a během farářových slov: „Musíte se mít přece trochu rádi, neokrádat se, pomáhat si v té těžké zkušenosti!“, se vedle mě probudil romský klient pan M., který se do volně přístupné kaple uchýlil, aby se dostal z opice a říká: „Rádi! Přesně to mi včera říkal tady pan asistent /prst namířený na mě/: ´Máme vás rádi, pane M., ale máte už zase čtyři promile, tak musíte za plot…´“) Někdy jsem si ze svého „výše postaveného kolegy“ (kterého mi lidsky přibližovala pověst, která se za ním nesla, že kdysi pracoval na biskupství, ale byl z něj – stejně jako později já z mnohem méně příjemných důvodů – vyhozen pro příliš vřelý vztah s jednou z tamních úřednic) dělal i legraci: to když jsem ve svém fejetonu popsal, jak neprakticky připravuje na křest jednu naši klientku, která toho v oblasti šestého přikázání už prožila mnoho, ale v terminální fázi Parkinsonovy choroby už se na nic z toho nemůže pamatovat.
Jednou jsem ho ale vyhledal sám: to když jsem měl letadlem z Prahy do Dallasu přeletět Atlantský oceán a strašně se toho bál. Nalil mi něco ostřejšího a vyprávěl o tom, jak před lety prožil podobný let, kdy ho na svou půdu pozvala jistá farnost v Bostonu. Vyprávěl mi, jak klidný let měl on, technicky mi popsal, jak často se mám jít projít a kdy sedět, v kterých místech letu stojí za to najít okénko, u něhož ten, kdo u něj sedí, nestáhnul plastikovou roletu (díky němu jsem pak sice jen z letadla ale zato na vlastní oči viděl Grónsko!), v jakých situacích se modlit a jak se pojistit proti tomu, abych nepřestal věřit v pravdu, kterou mě kdysi učila už moje prababička: „Bez vůle boží člověku ani vlas z hlavy nespadne.“ Jeho hlava v oblacích se přitom trochu zasnila a ušlechtile kněžská tvář (taková, co ji dnes člověk s jistotou uvidí jen na Šalounově soše Jana Husa) dostala odlesk věčnosti, kterou má opět dnes, po měsíci pobytu na pandemickém oddělení ARO…
Popelec mi včera jeho kolega na hlavu nasypal už opravdu jen symbolicky: do myšlenky „prach jsi a v prach se obrátíš“ mě zasvětil už tím, že v modlitbě vyřkl jméno svého zemřelého kolegy, jemuž bylo jen lehce přes šedesát a o jehož hospitalizaci jsme po celou dobu věděli a snažili se na něj vzpomínat ve svých modlitbách. Doplatil paradoxně na svůj profesionální styk s těmi, kterých v likvidačních časech lockdownu přibývá, kteří jsou i v nejhorších zimách pro míru alkoholu ve své krvi (jak už naznačila příhoda z kázání v kapli) nuceni zůstat za plotem (!) a nechráněni se ohřívat v hloučcích u svého ohniště za naší městskou noclehárnou. Snad pro jejich kněze bude i tentokrát přelet na druhou stranu provázen dobrým počasím bez turbulencí. Stejně jako pro nás ostatní, kteří s popelem na čele stojíme pod informační tabulí, na níž se dřív nebo později ukáže i náš vlastní let. My, kterým nějaký laskavý pastýř popsal, jaký asi bude a že na nás na druhé straně moře budou určitě čekat, už se ho tolik neobáváme. Zvlášť když víme, že jedním z těch, co na nás budou čekat, je i on sám.