Literární ukázka Kultura

Princezna Rozárka

Obrázek nebo fotografie#31446

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta, a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou R.

V království věčné tmy si lidé zvykli žít bez Slunce. Jediné světlo na nebi pro ně byl Měsíc a hvězdy, které se neustále točily na obloze a vnášely lidem alespoň trochu záře do očí. Děti, které se v tomto království narodily, byly na tmu tak zvyklé, že jim to vůbec nebránilo ve hře. Obzvláště princezna Rozárka byla velmi hravá. Když vyšel Měsíc, skotačila na zahradě, válela sudy, metala kotrmelce, pobíhala mezi keříčky nočních bylin, plašila můry sedící na pupalkách a od té doby, co se naučila hvězdu s nataženýma nohama, neviděli jste ji ujít víc jak deset metrů s chodidly dolů. Tak ubíhaly dny jejího temného, ale šťastného dětství až do okamžiku, kdy dospěla a královští rodiče se jí rozhodly zasnoubit. Tehdy se teprve snesl soumrak na její chmurné čelo.

Té noci měli na zámek přijet nápadníci z široka daleka a ucházet se o Rozárčinu ruku. Ona se však stále viděla jako skotačící holčička. Představa, že si ji jeden z nápadníků odvede a ona se navždy stane jeho ženou, byla tak děsivá, že se rozhodla ještě před východem Měsíce utéct ze zámku. Oblékla si šaty své služebné a své růžové šatičky i zlatou korunku skryla za kámen v zahradní zídce. Nikým neviděna opustila zámeckou zahradu a vydala se do světa.

Po cestě, po které právě přijížděly kočáry nápadníků kráčela v protisměru bosá a šťastná. Sem tam popoběhla a provedla dvě, tři krásné hvězdy pro pobavení kočích. Když to viděl princ Věroslav mířící na zámek, nechal zastavit kočár, aby se toho radostného děvčátka zeptal, jaká je jejich princezna.

„Tuze krásná,“ smála se Rozárka. „Oči jí září, pořád je v jednom kole, nikdy se nezastaví. Tak nevím, jestli ji chytnete. Myslím, že není k mání…“

Princ Věroslav se velice podivil prostořekosti té dívky, ale líbila se mu, a tak ji nekáral, dal jenom znamení kočímu, aby jel dál.

Po nějaké době Rozárce vyhládlo, a tak se rozhodla požádat o službu v první chalupě, ke které dojde. V té chaloupce nebydleli žádní bohatí lidé, a jak už to bývá, přivydělávali si předením nitě na kolovrátku. Hospodyně se nad Rozárkou smilovala, a že měla dva kolovrátky, vzala ji do služby. Princezna nebyla zvyklá na práci, ale předení ji bavilo. Roztáčela kolovrátek, jak nejrychleji to šlo, a tak po měsících dřiny a překonávání únavy dosáhla takového mistrovství, že i z nejhoršího přádla udělala jemnou nit, až bylo radost pohledět. Po roce služby v tomto domě se pověst o jejích šikovných rukou rozkřikla i stalo se, že hospodyně dostala velmi vzácnou zakázku. Měli upříst zlaté vlákno.

„A kdo vám ten vzácný materiál přivezl?“ ptala se Rozárka hospodyně.

„Princ Věroslav.“

Víc už nevyzvídala, roztočila kolovrátek a odvedla svou práci poctivě jako vždy. Když odevzdala krásné zlaté cívky, rozloučila se s hospodyní a vyrazila dál do světa. Za svou službu nic nechtěla. A jak tak kráčela, všimla si, že nad východním horizontem svítá. Ne, že by zahlédla kousek Slunce, ale celé nebe se rozsvítilo, a tak tomu teď už bylo každý den. Slunce sice nevycházelo, ale všem lidem v království o sobě dávalo ráno co ráno vědět tím, že rozzářilo celou oblohu.

Po nějaké době odešla Rozárka do městečka, kde si našla službu ve tkalcovně. Ani to nebyla lehká práce. Nohy klapaly a ruce prohazovaly člunek stavem ze strany na stranu a z tkalcovského stavu pomaličku lezla látka. Ze začátku to Rozárce moc nešlo, ale po roce už zase byla mistrem svého oboru. A tu jí opět přinesli zvláštní zakázku. Rozárka okamžitě poznala zlaté nitě, které sama upředla, a teď z nich měla utkat zlatou látku. Nedalo jí to a vyzvídala, kdo nitě přinesl.

„Princ Věroslav, už dva roky hledá ztracenou princeznu a z těch zlatých nití pro ni chce utkat zlatou látku na svatební šaty…“

V princezně hrklo, ale i tentokrát udělala svou práci, jak nejlépe uměla, radost pohledět. A pak se rozloučila, za svou službu si nic nevzala a pokračovala dál. Ráno poprvé ve svém životě zahlédla Slunce! Ukázalo se kousek nad obzorem. Jenom kousek Slunce plul nad lesy a čarovně osvítil krajinu. Od té doby už tomu tak bylo každičké ráno. Temné království opět po mnoha letech poznalo opravdovou záři Slunce. Lidé alespoň na chvíli zhášeli petrolejové lampy a vychutnávali si to jemné světlo z dáli.

Třetí službu našla Rozárka ve velikém městě v šicí dílně. Měli tam stroje, které bylo třeba roztočit a rozšlapat jako kolovrátek a jehla sama pak šila. To bylo trápení! Propíchaných prstů a zkažených kousků, než se to naučila. Ale i v tomto řemesle se po roce vyznala natolik, že se stala vyhlášenou švadlenou a přistála jí na stole zlatá látka. Byla to ta samá látka od prince Věroslava, ke které v minulosti předla vlákno, a kterou sama utkala. A nyní měla ušít svatební šaty. Nejzvláštnější na tom bylo, že princ nevěděl rozměr nevěsty, a tak Rozárka ty šaty ušila podle sebe. Když bylo vše hotové, odevzdala práci a opustila město tak, jak přišla. Slunce toho dne opustilo obzor a ukázalo se na obloze celé, krásné, kulaté a zářící. Stoupalo vzhůru, až nad hlavy užaslých obyvatel království.

Princezna už poznala dost ze světa a rozhodla se vrátit zpět ke svým rodičům, aby vyléčila jejich trápení. Prolezla tajně do zahrady, vyjmula své růžové šaty a korunku ze skrýše v zídce, ale když si chtěla ty dětské šatičky obléct, zjistila, že už se do nich nedostane. Její tělo zmohutnělo a bylo samý sval. Nezbylo jí než si nechat své potrhané a obnošené šaty služky. Nasadila si alespoň zlatou korunku. Prach z cest se blyštil ve Slunci na jejích starých šatech, když poklekla před svými rodiči a prosila za odpuštění.

Rodiče jí rádi odpustili, že šla do světa na zkušenou, ale neodpustili jí svatbu. Ze všech nápadníků, kteří před třemi roky přijeli, jediný princ Věroslav vytrval, a celé tři roky pátral po princezně. Tolik věřil v její nalezení, že pro ni dokonce nechal upříst, utkat a ušít zlaté šaty. A ty zlaté šaty padly princezně jako zázrakem přesně na tělo.

Tentokrát ani Rozárka nic nenamítala. A tak byla svatba, na kterou se ze své nebeské výšky přišlo podívat i samo Slunce.