Kultura a umění Domov,Kultura

Smutek našeho (nejen) filmového Českého lva

Obrázek nebo fotografie#31450

Na okraj vyznamenaných děl Marie Terezie II, Šarlatán, Havel, Modelář a Krajina ve stínu, a tak trochu i celého dnešního českého filmu.

Z oceněných filmů jsem viděl druhou řadu Marie Terezie (která je podle mě solidnám populárně-historickým dílem, lepším, než první řada - mou recenzi najdete zde), Šarlatána, Havla, Modeláře a Krajinu ve stínu. Dost podobně jsou na tom filmy Šarlatán a Havel. Co do fimu Šarlatán: pro starší lidi, kteří znají dějiny, je sice paradoxní, že existoval léčitel, který za minulého režimu díky prezidentu Zápotockému udržel své podnikání až do roku 1957 a teprve pak byl krutě zlikvidován – je to s podivem o to víc, že byl homosexuál, o němž se to vědělo. To, co ale mohlo být hlubší linií filmu; dvě hrdinovy tváře (léčitelsko-spasitelská a sadisticko-věrolomná) je ve filmu jen naznačeno, ale rychle se od toho uteče směrem k akčním pornoscénám. Velice podobně vyznívá Havel, u něhož milostné eskapády hlavního hrdiny dnes už každý Čech zná sdostatek, ale předstírat, že člověk, o němž už v 1. polovině 70. let jeho spoludisidenti Egon Bondy a Ivan Jirous řekli, že jeho dílo je jemná partie k uchopení moci, byl všude dostrkán jen náhodou a svými milenkami, je neinformované a plytké. Nepochybuji ale, že obě díla by mohla mít úspěch na Oscarech – pakliže se jim tedy dle tamních nových přijímacích regulí odpustí, že v nich nehrají herci černé pleti a Václav Havel za své zásluhy bude osvobozen od obvinění metoo.

Zajímavější je už film Modelář, který Čechům otevírá mnohé průhledy do světů, které neznají: svět terorismu v Izraeli a svět novodobých Čapkových inženýrů Prokopů, kteří se snaží prorazit ze svých laboratoří v kůlnách na předměstí. Scenárista Zelenka do svého filmu, který i režíroval, vepsal věty, které dobře popisují dnešní Českou republiku: „Blíží se doba, kdy v týhle společnosti půjde jenom vo prachy a já se na ní chci svojí platební kartou taky podílet“, „nemluvit vo ničem s novinama, včetně těch ‚seriózních‘“ a zejména dnes velmi aktuální (ač vytvořeno ještě před pandemií!): „farmacie je dobrá, to je poslední vodvětví, kde maj dneska ještě lidi skutečný placený zaměstnání“. Vyznění bohužel změkčuje stálé blouznění hlavních aktérů o „starých dobrých časech…“ (míněny jsou časy před vládou Babiše – ale které? Za Vítka Bárty, Topolánka, nebo staršího Klause?)

A pak tu máme Krajinu ve stínu, po Herzově Habermannově mlýně další snahu o vyrovnání se se sudetskou problematikou. Bohdan Sláma, režisér takových filmů jako Divoké včely nebo Venkovský učitel, vstoupil do nezahojených ran sice o něco lépe, než Juraj Herz (v jeho díle alespoň nejsou hrubé historické nesmysly typu jak německý starosta v Habermannově mlýně po záboru Sudet Hitlerem cvičí v – tehdy ve skutečnosti už dávno zakázaném – českém Sokole), ale… Hlubší myšlenka, která mohla dílo nést (lidé z kraje, kde nikdy nebylo co do huby, půjdou za kus chleba s jakýmkoli režimem a není to jejich vina) je opět utopena v nekonečném počtu souloží a střeleb, nevysvětlených scén (proč je uprostřed filmu Petra Špalková balena do plátna?) i jemných historických nesmyslů (zůstala-li vesnice v Protektorátě, jak je naznačeno scénou nezájmu německých okupačních vojáků o okupaci v roce 1938, proč je na místo obrazu Edvarda Beneše věšen jen Hitler a neobjeví se taky Hácha?) až ideologických objednávek (po osvobození na úřadě stojí busty Stalina a Lenina, ačkoli ve skutečnosti předpis přikazoval zobrazení Stalina a Beneše; revoluční gardisté, partyzáni a Svobodovi vojáci jsou popisováni jako jedna a ta samá soldateska, ačkoli Svobodovi vojáci byli jednak disciplinovaná pravidelná armáda a jednak z velké části také německy mluvící – byla původně postavena na židovských komunistech a uprchlících zejména ze Sudet do SSSR, které Svobodovi důstojníci zachránili po vypuknutí války z gulagů, zverbovali je do svých řad a s nimi pak doslova došli z Buzuluku až do Prahy - když předtím ve Volyni nabrali velkou číst mužské populace tamních volyňských Čechů).

Nejtrapnější ale je, že se tvůrci uchýlili k zařazení archetypální postavy, která je v dnešních historických filmech z druhé světové války stejně nezbytná, jako byla za minulého režimu postava zlého továrníka. Ukazuje se, že nejzápornější postavou filmu o nacismu je komunista, který strávil tři roky v koncentračním táboře. Přestože závěr syžetu na něj naklade všechnu vinu, na začátku filmu je líčen jen jako neškodný blbec-agitátor podobný Juliu Fučíkovi v syžetu seriálu Bohéma. Přestože byl jako manžel Židovky ohrožen dvakrát, odboj dělal tak ledabyle, že si za své zatčení mohl sám (v profízlované vesnici ho „nikdo neudal“), z lágru se vrátil v doprovodu krajana z obce, kriminálníka, který tam byl odsouzený pro krádež a pokus o znásilnění – a navrch se ukázalo, že v lágru kolaboroval. Jeho špatný charakter neopomněli tvůrci pro jistotu naznačit už na začátku, kdy pouštěl stalinský film Čapajev, kde se mluvilo o pacifikaci volyňských Čechů za polsko-ruské války 1919–20, a v posledních minutách filmu dotvrdit tím, že ho nechali poradit svému kriminálnímu kumpánovi, aby se dal zverbovat do StB. Tvůrci si zřejmě neuvědomili, že tím, že hlavního zlosyna udělají z komunisty, který od začátku bojoval proti nacismu, plivnou do očí onomu skoro milionu členů komunisticko-sociálnědemokratického hnutí, který pro své přesvědčení spolu s Židy, Romy, jehovisty, zednáři, homosexuály a odbojáři z řad liberálů a antifašistických kněží zahynuli v nacistických lágrech dřív, než se jejich východoevropské strany doma spojily k uchopení totální moci – a tím, že celý děj (v němž přímé scény utrpení zobrazují jen oběti poválečné, nikoli válečné) ukončí rokem 1952 a komunistou, který je za vše vinen, shodně se svými stalinskými nepřáteli ideologicky zametou i popel stovek těch komunistů-obětí stalinských procesů, kteří v právě onom roce 1952 často zaplatily životem to, že se obětí čistek (i proto, že sami byli často Židé) zastávali. Inspektor, který před únorovým pučem přišel masakr vyšetřovat, je zato ve filmu stoprocentní demokrat, který se už v roce 1947 ostentativně štítí oslovení „soudruhu“, což tehdy, před uchopením moci komunisty ve skutečnosti nedělali ani ti největší antikomunisti. (Jak skutečně vypadaly vztahy mezi komunisty a nekomunisty v tomto období tzv. třetí republiky je mimo jiné dobře ztvárněno ve filmu Toman či ve vzpomínkové knize Pavla Tigrida Mně se nestýskalo – která vypráví o tom, že i budoucí vůdce antikomunistického exilu se tehdy stýkal se svým bratrancem, čelným kulturtrégrem Gottwaldovy strany Ivanem Olbrachtem, a na ministerstvu zahraničí dělal zástupce čelnému komunistovi a budoucímu Gottwaldovu ministrovi zahraničí Vlado Clementisovi a z přátelství mu na služební cestě do Londýna nakupoval košile.)

To vše je podepřeno hudbou vypůjčenou z protektorátních filmových hitů zpívaných podle vládnoucího režimu tu německy, tu česky, scéna se sedláckou rodinou, pro kterou si přijedou ve žních autem přímo na pole, je vypůjčená z Jasného Všech dobrých rodáků (1968), a scéna s vdovou, žádající o povolení k pohřbení manžela, je (včetně designu jejího kostýmu) zase ze Sirového Smuteční slavnosti (1969). Marek Pospíchal, který rekvíruje zabavený majetek, je zase vypůjčený ze seriálu Bohéma (2017) – tam ho ale zabavoval na Barrandově jako Elmar Klos. Pokus o průkres či snad vývoj charakterů hrdinů veškerý žádný, jde o ustálené figury jako z komedie dell‘arte: z Jiřího Černého v roli podruha-zločince, a nakonec národního gardisty-vraha odporná úlisnost přímo ukapává, takže to, že se nakonec stane vrahem, je jasné od začátku. Jestli se pokusu o zmapování dějin jedné sudetské vesnice v letech 1938–1952 něco opravdu povedlo, tak fakt, že oproti jiným podobným filmům, kde se vyskytují v každé minutě dvakrát, jsem v celé filmu zaregistroval jen dvě jazykové chyby („Dřít bídu“ namísto správného „Třít“, a „Heims in Reich“ namísto „Heim ins Reich“.) Za takovou jazykovou čistotu může jazykový poradce filmu Bernhard Riepl, u něhož je Kulturním novinám ctí, že jde zároveň o jejich družstevníka. Suma sumárum je ale třeba říci, že Krajina ve stínu je z uměleckého i historicko-popularizačního hlediska nadbytečný film, protože vše, co chtěl říct, bylo už daleko lépe a hlouběji (protože v sugestivním psychologickém náznaku) odvyprávěno v Kachyňově Kočáru do Vídně (1966), Vláčilově Adelheid (1969) a Bočanově Zdivočelé zemi (1997).   

Krajinu ve stínu jsem viděl dnes, zatímco včera jsem poprvé po dvaceti letech viděl Gedeonův film Návrat idiota (1999). Jaký rozdíl mezi hloubkou a uměleckou úrovní Návratu idiota oceněnými v aktuálních Českých lvech – kromě zmíněného Hynka Bočana, jenž svou cenu za celoživotní dílo dostal za díla jako Soukromá vichřice, Čest a sláva, Smích se lepí na paty nebo Přítelkyně z domu smutku, která by už dnes nikdo z těch, kdo s ním stáli na společném pódiu, nedokázal natočit. Není divu, že Sašovi Gedeonovi, o němž se svého času mluvilo jako o jediném tvůrci, který je schopen vzkřísit tradici uměleckého filmu československé nové vlny, 22 let od Návratu idiota nebylo dopřáno natočit celovečerní film. Doby nové vlny, která se do jisté míry stala naším největším národním přínosem světové kultuře, ale třeba i doby mistrů-filmařů jako byl scenárista Jiří Hubač, nenávratně skončily. Hubač už pár let po pádu minulého režimu – například v dílech Hřbitov pro cizince, 1991, a Zámek v Čechách, 1993 – dokázal ostrost 40. a 50. let vystihnout o to ostřeji, že pro to nepotřeboval dýmovnice, ale náznak, a přitom všechny jeho postavy byly charakterově plastické bez jednoznačných znamének plus a minus, typických pro westernové vidění. Doby nové vlny, Hubačů a Gedeonů jsou už bohužel pryč. V českých filmech to dnes zkrátka musí být jako v Hollywoodu: hlavně hodně souložit a střílet!

 

Šarlatán. Česko, Irsko, Slovensko, Polsko 2020, scénář: Marek Epstein, režie: Agniszka Hollandová, 118 minut.

Havel. Česko 2020, scénář: Slávek Horák a Rudolf Suchánek, režie: Slávek Horák, 100 minut.

Modelář, Česko 2020, scénář a režie: Petr Zelenka, 110 minut.

Krajina ve stínu, Česko 2020, scénář: Ivan Arseněv, režie: Bohdan Sláma, 135 minut.