Fejeton Kultura

Teta Maňa v Rakousku

Foto Tomáš Koloc.

Z moravsko-rakúského pomezí

„Svatý Cyrilku a Metúde, oroduj za nás,“ šeptávala tiše za záclonků teta Maňa, když se strýc Fanoš nevracel v hluboké noci z vinohradů. Stála tam tiše, při uhaslém světle, aby sousedi neviděli, co já jsem viděl. Rozněžnělého strýce, jak objímá a pusinkuje tetu. „Sousedka Tonka, pomáda jedna, podegra, by ju roznesla po celéj dědině,“ pomyslela si v tu opojnou chvíli rozpýřená teta. Strýc se vracíval v rozjařené, ale vždy dobré náladě. Pil jemně, s rozvahou, ne jak súsed Lojza, tomu se aj Buchlov při pití zakaloval. Strýc zpíval jak o dušu a byl aj nejlepší v kartách. Ve vsi měl výsostné postavení. Měl zastřený, podmanivý hlas a dokonale ovládal harmoniku heligonku. Při odchodu z vinic vždycky odcházel vzpřímeně, jako vítěz od Slavkova. Měl pro to jednoduché vysvětlení, sděloval mně důvěrně: „Synku, my chlapé z karpatského oblúku sme takový zvláštní druh. My totiž nemáme játra.“ Naši stařenka ale tvrdili, že Fanoš je sice faň chlap, ale když se napije, je platný jak Lenin ve velehradském kostele.

Umřel pěkně, tajak žil. Odešel do vinohradu, do búdy, lehl si na prašťák a už se neprobudil. Ovdovělá teta neostala sama. Z Rakouska přijel Wilík. Strýc mu prý kdysi zachránil život. Jistý čas trávili se strýcem v koncentráku. Wilík byl poloviční žid. Strýc kdysi za protektorátu v hospodě zpíval prastarou píseň Na horách na dolách, cosi sa tam bělá, ale upravil si text na „už tam bratia Rusi ležá“. Za píseň ho obvinili ze spolupráce s partyzány, a tak se v lágru poznal s Wilíkem.

Wilík pravidelně dvakrát ročně po válce za Fanošem dojížděl. Svým tichým, zadumaným způsobem ho asi obdivovat. Bylo to nerovné přátelství. Fanoš, který byl všude centrem pozornosti, vesnický bohém a nenápadný, mírný Willi. Fanoš však na Wilíka nedal dopustit. Poslední píseň před spaním, za letních večerů, patřila často jemu a tetě Mani. Wilík nejednou chtěl, aby zajeli i k němu do Rakouska, do míst, které spolu dobře znali, ale Fanoš to odmítal. Ne, že by měl pro to nějaký závažný důvod, ale vedl pravidelný život. Práce, vinohrad, písničky a teta. Od války byl nejdál v Hradišťu.

Po smrti Fanoša Wilík tetu odvezl na týden do Rakouska, kdesi k Badenu. Aby nebyla sama a trochu se podívala po té jejich rakouské dědině, přišla na jiné myšlenky. Líbilo se jí tam. Vesnice byla čistá, upravená, barvy tam byly jakési jasnější, lidé usměvavější, nikdo nikam nespěchal, tráva byla pokosená, pole obdělané. Jako u nás za první republiky. Nebyla tam žádná zpovykaná sousedka a Fanoš tam byl vlastně s ní. Wilík měl také vinohrad a stejně dobrá vína jako její Fanoš. Teta chodila po vsi, tak jak byla zvyklá z domu. V šorcoch, kacabaji a vyšívaném šátku, ještě po stařence. S jazykem neměla problémy. Přišla do obchodu, vystrčila ukazováček příslušným směrem, podívala se z očí do očí, aby bylo možno odezírat a důrazně pravila: „Chléebaa, sůůl, kva-snice, mlééko.“ Teta se nikdy nenaučila německy, šak také na co, když během roku většina dědiny rozuměla česky.

Na Moravě však dům chátral, vinohrad zarůstal, víno upadalo. Teta začala tesknit po domově. Sousedka už nebyla taková potvora, Mira přes potok vůbec nehulákal, ale docela pěkně zpíval, Ferda přece nechlastá, jenom se občas zapomene. Baby už neječíja jak pohanské vdovy, ale vesele si rozpráví. A tady je už všecko naučila. Připomněla jim i „původní“ rakousko-uherskou řeč. A tak šmakovali štrúdl, štryclu a šnytlich. Sousedka je fešná rašple, Wolf bude brzy cugrunt, protože je flamendr. Wilík má velké haksny a tudíž i fusakle, i v létě nosí jégrovky. Piglovali, rajzovali, špuntovali, luftovali, šlajfovali, štelovali, hicovali, koštovali, huntovali, drancovali, krachovali a dělali cucfleky. Rakušáci se výrazům smáli, ale nacházeli v nich občas i jejich německý význam.

Smutek po domově však sílil. „Svatý Cyrilku a Metúde, pomož!“ Wilíkovi nezbylo nic jiného než tesknící tetu odvézt domů na Moravu.

Neuplynul ani měsíc a před tetiným domem zastavilo auto s rakouskou značkou. Přijel Wilík. I s přívěsem. Vyložil si nádobíčko, především vinařské nářadí. Tetě přivezl nové firhaňky a odešel koštovat Fanošovo wein. Víno po příjezdu Williho začalo mít opět správnou chuť. Zmizel plevel, před domem se zazelenal pěkný trávník, búda byla opět čistě vybílená, modrá podrovnávka zářila do kraje. Wilík trávil většinu času ve vinohradě.

Jednou navečer se teta za ním do vinohradu vypravila. Nakonec, byl to její vinohrad. Chlapi seděli kolem Wilíka a s uznáním koštovali. Byl to první sběr – Irsai, odrůda přivezená z Francie. Wilík pokoušel nesměle heligonku. Docela mu to už šlo. U Hradyšta na tráfnycku, Ej od Buklofa fetr feje. Chlapi se znělými hlasy připojovali. Zpívali s chutí, jak za dob strýca Fanoša.

Hradišťu, Hradišťu, na vodě na blatě, nemožu, šohajku zapomenút na tě. To teta přidala tu svou.

Slovníček
šorce, kacabaja – součást lidového oděvu
šlajfovat – brzdit
jégrovky – teplé prádlo
prašťák – proutěné přenosné lůžko
štrycla – bochník chleba