KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… Prvních pět částí eseje naleznete zde, zde, zde, zde a zde.

Problematická tlaková nádoba

Jednoho dne neúnavný Walther Soyka zjistil, že úředník na Ministerstvu pro výstavbu a techniku, který je kompetentní pro povolení, má pochybnosti o konstrukci tlakové nádoby reaktoru. Spojil mě s jedním mladým fyzikem materiálů Wolfgangem Krompem a navštívili jsme spolu Bruno Eislera v jeho úřadu, v němž bylo možné obdivovat malou sbírku fragmentů explodovaných tlakových kotlů. Eisler nám vysvětlil, že dostává hromadně podklady ke všem tlakovým nádobám, které mají být schváleny, ale o té nejnebezpečnější, pro atomovou elektrárnu Zwentendorf, téměř žádný datový materiál ke svému hněvu nedostal. Na základě křivky, kterou pečlivě zobrazil z hlediska stáří a tlakového zatížení mnoha explodovaných parních kotlů, nám demonstroval, že tlakový kotel atomové elektrárny Zwentendorf by mohl po 25 letech provozu explodovat. Sarkasticky k tomu poznamenal, že ještě nemůže říci, jestli hořlavé prvky také vyletí, nebo zůstanou. To může vědět teprve, když dostane detailní plány. Od Wolfganga jsem se tehdy naučil, že žádný materiál není tak bezpečný, jak by to vyžadovala jaderná technika a že tlakové zatížení jakož i chemická koroze v souhře s „křehkostí záření“, zvlášť s faktorem času není dostatečně předvídatelný. Eisler se rozzlobil, když mu někdo s odkazem na americký ASME-Code (pozn. red. Standard Americké společnosti strojních inženýrů, který reguluje konstrukci a konstrukci kotlů a tlakových nádob) vysvětloval, že Rakouská vyhláška ve věci parních kotlů není aplikovatelná, že se to ale prokázalo jako falešná informace. Na spodním konci tlakové nádoby je na jednom místě, pro něhož je podle Rakouské vyhlášky ve věci parních kotlů předepsán minimální poloměr zakřivení, jedna hrana se svarem, na kterém dochází k vysokým ohybovým napětím. Když Bruno Eisler odmítl kotel povolit, vyřešil se problém „rakousky“. Eisler šel do penze a jeho poddajný následovník v úřadu udělil povolení, jak bylo požadováno.

Nebezpečí zemětřesení

Muselo to být v roce 1972, když ve Vídni proběhlo silné zemětřesení. Můj přítel a kolega Steiner v Institutu zoologie Zemědělské univerzity (BOKU) byl toho mínění, že je docela důležité uspořádat tiskovou konferenci o nebezpečí zemětřesení ve Zwentendorfu. Walther Soyka, který měl v těchto věcech zkušenost, nebyl ve Vídni, a tak ta záležitost zůstala k mé nelibosti na mně. Martin nepřipustil žádné mé výmluvy a předložil mi několik dat k zemětřesení v tomto regionu v posledních stoletích. Tak mi nezbylo nic jiného než svolat tiskovou konferenci a vydat tiskové prohlášení. Už bylo po 17. hodině a hned potom jsem šel domů. Příští ráno jsem šel vesele si pískaje nic netušíc do Institutu, kde mě ředitel úřadu Dr. Friedrich Weiss okamžitě vztekle zavolal a ptal se mě, jak jsem k tomu přišel, abych jeho jménem šířil tisková hlášení, za které je potom on kárán. Rektor Kar ho právě předtím „sjel“. Co se přihodilo? Dopoledne předchozího dne ohlásil Dr. Friedrich Weiss škodu způsobenou zemětřesením na správní budově. Když Rakouská tisková agentura APA po mém tiskovém prohlášení potom navečer rutinně zavolala zpět, dostala k telefonu vrátného BOKU, který na otázku, jestli hlášení o zemětřesení přišlo od Dr. Weiße, odpověděl: „Ano, od Dr. Weisse“, neboť otázku vztáhl na poškození budovy. Když se toto nedorozumění vysvětlilo, ukázal se Fritz Weiss jako smířený a vyprávěl mi, co proběhlo v televizi: V pořadu Zeit im Bild (Čas v obraze) vytvořili krásný příspěvek. Ukázali mapu s označenými epicentry otřesů a celému dali titul: „Vysoká škola zemědělská (BOKU) vyjadřuje pochyby o stanovišti reaktoru.“ Zavolal jsem rektora a nesměle jsem se zeptal, jestli si přeje se mnou mluvit, což rozhodně potvrdil. Dalo se pomyslet, že mi nebylo dobře od žaludku, když jsem vykročil k rektorovi. K mému štěstí si už svůj vztek vylil na dr. Friedrichovi Weissovi, s nímž měl beztak napjatý vztah. Podařilo se mi přesvědčit ho o tom, že jsem podal zprávu svým jménem a že jsem pouze jako služební adresu uvedl BOKU. Během mé přítomnosti v kanceláři rektora stále zvonil telefon a on musel uklidňovat rozhořčené „vysoké pány“, kteří mu vytýkali televizní příspěvek. Rektor Kar se ukázal jako férový a chápavý a ta věc neměla žádnou dohru.

Systémová analýza zdravotnictví v Rakousku

Bylo to v roce 1973, když ještě byl asistentem na BOKU, kdy mě jeden kolega z Institutu potravinářské technologie získal ke spolupráci na jednom skutečně pozoruhodném projektu. Dr. Dieter Knorr patřil ke skupině mladých angažovaných vědců, kteří měli požadavek od Úřadu spolkového kancléře vypracovat interdisciplinárním způsobem systémovou analýzu zdravotnictví v Rakousku. Přitom se jednalo o společensko-kritickou analýzu, šlo o sociální otázky, o finanční otázky, ale také o problematiku, jak je zdraví různým způsobem poškozováno, například stravou nebo také faktory životního prostředí. To byl důvod, proč mě kolega Knorr oslovil, neboť věděl, že jsem se otázkami životního prostředí zabýval, a dotázal se mě, jestli bych byl ochoten v rámci této studie zpracovat poškození zdraví faktory životního prostředí. Tehdy jsem mu vysvětlil, že pracuji společně se svým přítelem a kolegou Edi Gruberem na vědecké příručce s titulem „Radioaktivität und Umwelt“ („Radioaktivita a životní prostředí“) pro vydavatelství Gustav-Fischer-Verlag Stuttgart, a že jsem touto činností naprosto vytížený. Ovšem nabídl jsem, že radioaktivitu exemplárně vyložím jako faktor nemoci. Pozvali mne, abych tu myšlenku vysvětlil před projektovým týmem a návrh se shledal se všeobecným souhlasem. Tak jsem se dal s Edi Gruberem do díla pojednávajícím téma Radioaktivität als Krankheitsfaktor, gesellschaftliche Probleme einer expandierten Kernenergieproduktion (Radioaktivita jako faktor nemoci, společenské problémy expandující produkce jaderné energie). U ostatních kolegů podílejících se na projektu se jednalo veskrze o tzv. „levé“, počínaje Petrem Fleissnerem, který vědecky zpracovával souvislost systému, přes Petera Kreiskyho, byl při tom i sociolog Silvio Lehmann.
Zadáním pro naši práci bylo, že by měla být systémově a společensko-kritická, a to si zvlášť Edi Gruber nenechával říkat dvakrát. Měl vždy sklon ke sžíravým poznámkám. Tak jsme ve své práci nešetřili kritickými komentáři k vládnoucím poměrům. Například jsme se následovně postavili k zákonu na ochranu proti záření, proti zákonu, který byl vždy s hrdostí Ministerstvem zdravotnictví udáván jako příkladný. Napsali jsme: „Co před účinností zákona na ochranu před zářením bylo zakázáno, totiž ozařovat lidi z nemedicínských účelů, je od té doby dovoleno. Aby se tato okolnost vzala v úvahu v názvu zákona, byl by k přejmenování ze zákona proti záření na zákon proti ochraně ozáření.“ Nešetřili jsme také kritickými poznámkami k rakouskému energetickému hospodářství a ve své práci jsme měli také téměř žalovatelné pasáže, např. jsme mluvili o takřka kriminálních metodách propagace jaderných elektráren a vysvětlovali jsme to také na příkladech. Omezovali jsme se ovšem, ne snad z právnického hlediska, ale spíše z věci samé.

Byla tam také řada pasáží, v nichž jsme se kriticky stavěli k vyjádřením tehdejší ministryně zdravotnictví Ingrid Leodorterové a zodpovědného sekčního šéfa Dr. Herberta Pindura. Tak např. Ingrid Leodorterová dokumentovala v jednom veřejném vystoupení velmi příznačnou formou přednost energetického hospodářství před zajištěním zdraví. Při jedné akci na začátku její činnosti v úřadu, bylo to patrně v roce 1972, která se konala pod názvem „Umweltschutz heißt Überleben“ („Ochrana životního prostředí znamená přežití“), jsem paní ministryni položil následující otázku: „Jak lze zodpovědět, že ozáření obyvatelstva je zákonem přípustné, když se přece ví, že už nízké dávky mohou vyvolat rakovinu, leukémii a dědičné poruchy, a to jedině za účelem, aby se mohly stavět a provozovat jaderné elektrárny?“ Odpověď paní ministryně byla jasná a jednoduchá: „Je skutečností, že se spotřeba energie každých deset let zdvojnásobuje a podle toho se musíme řídit.“ Také situaci v souvislosti se schválením jaderné elektrárny jsme komentovali kriticky a zčásti také sžíravě. Mezi zadavateli, zástupci Společnosti jaderné elektrárny Tullnerfeld, s. r. o. a úředníky na ministerstvu panoval přátelský poměr. Naše práce byla hotova a včas odevzdána jako výzkumná zpráva. Když jsme dokončili naši kapitolu „Radioaktivität als Krankheitfaktor“ („Radioaktivita jako faktor nemoci“), poslali jsme ji ostatním účastníkům projektu a při závěrečném rokování se také o všech příspěvcích diskutovalo. Pro mne a pro Ediho byla zásadní zkušenost, když jsme zpozorovali, jak angažovaně ostatní mladí vědci našemu stanovisku nejen rozumějí, ale také ho sdílejí, a jak hned se svou sociologickou „levou“ elokvencí naši kritiku dále šířili svými vlastními slovy. Při této příležitosti jsem se poprvé setkal se Silviem Lehmannem. Znal jsem ho jen z televize v souvislosti se studentským hnutím v roce 1968 a mně, jako zprvu naprosto konzervativnímu mladému vědci, připadal kvůli svému pohrdání vůči univerzitním profesorům, naprosto nepříjemný. Když se ale naše společné nepřátele, mocné z atomového a energetického hospodářství jedovatě a výřečně namočil v bahně, zahřálo mě to u srdce. Silvio Lehmann mi byl naráz sympatický. Poprvé mi bylo jasné, jak je důležité táhnout za jeden provaz a že to společné velmi pomůže překonat nedorozumění nebo dokonce zapomenout na agresi. Naučit se lépe poznat ty, kteří jinak uvažují, rozšiřuje ve většině případů naše uvědomění. Tento způsob procesů učení byl v následující době zvlášť důležitý v Rakousku a státní mocí často uměle prohlubované příkopy mezi „levými“ a „konzervativními“ atd., byly v základním hnutí ve společném postupu proti hrozbám úspěšně překonány.

A nyní zpátky k „Radioaktivität als Krankheitsfaktor“ („Radioaktivita jako faktor nemoci“). Spolkový kancléř obdržel studii včas. Byla, takový je osud všech takových studií, nejprve odložena do zásuvky. Edimu a mně to nebylo vůbec vhod, neboť za touto kapitolou vězelo mnoho práce a za druhé jsme neviděli za tu práci ani šilink, neboť když nás získali ke spolupráci, byl už koláč rozdělen mezi ostatními. Tehdy jsme prohlásili, že náš příspěvek vytvoříme bezplatně. Nechtěli jsme jen, aby naše práce byla v nějaké zásuvce pokryta prachem, a na vedoucím projektu jsme si vyžádali souhlas, abychom samostatně podle potřeby směli s naší kapitolou vyjít na veřejnost.

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

DOC. DR. PETER WEISH

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.
Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.