Fejeton Kultura

Jak jsem k narozeninám dostala covid

Foto: archiv Lenky Procházkové.

Rituály jsou jako patníky u náročné cesty.

Loni na jaře jsem o plnohodnotnou oslavu narozenin přišla kvůli nouzovému stavu, a tak jsem si to letos chtěla vynahradit. Jenže člověk míní a vyšší moc na to nedbá. Před čtrnácti dny jsem připustila, že i letošní narozeniny budu muset nechat projít a uspořádat dodatečnou oslavu jubilea až v létě. „Berme to z té lepší stránky,“ utěšovala mě dcera Cilka, „do léta si aspoň stihneš v klidu pořídit krásné narozeninové šatičky!“ A hned jsme na internetu začaly hledat vhodný model. V půl deváté večer už jsme jich měly v užším výběru pět. Dva byly ale z Číny, a tak jsme je vyloučily, protože kdyby velikost nepasovala, na výměnu by ani do léta nemusela časová rezerva stačit. Ve tři čtvrtě na devět přerušila naše finální rozhodování vnučka Izabelka a upozornila mě, že pokud u nich nechci přespat, měla bych už jít domů, aby mě nechytla pouliční hlídka. Pochválily jsme holčičku za ostražitost a místo šatů objednaly taxíka. Řidič mi furiantsky slíbil, že z Korunovační na Kostnické náměstí dojede za zbývajících dvanáct minut. Měl přesný odhad, protože znal skvělé zkratky a ještě mi stihl během „letu“ prázdnými tmavými ulicemi poskytnout svůj náhled na další vývoj naší země a na brzký konec světa.

Proč mi bez vyzvání svěřoval své chmurné vize? Doufal, že mu budu oponovat? Chtěl se hádat? Občas jsem ve zpětném zrcátku zahlédla jeho zkoumavé oči nad respirátorem. Připadal mi jako Mefisto.

O dva dny později mě náhle rozbolela hlava. Zapila jsem brufen čajem a přesunula se s notebookem do postele. Stihla jsem dát na FB povídku a připravenou fotografii k nastávajícímu svátku žen, ale pak mě přemohla malátnost. Vypnula jsem počítač a zhasla. Uprostřed noci mě probudila úporná bolest kloubů. Potom mě rozklepotala zimnice. „To může být covid, vem si okamžitě prášek!“ nabádal mě vnitřní hlásek. Ale bylo dost obtížné si sednout, rozsvítit lampičku, otevřít šuplík a najít krabičku s nápisem Isoprinosine. Vyloupla jsem z fólie tabletku, chutnala jako chinin. Tak zatím je to dobré, když cítím na jazyku tu hořkost, uklidnila jsem se. A pak jsem si připomněla prosincovou radu zkušené paní lékárnice: „Musíte to pořádně zapíjet, nebo to odnesou ledviny!“ Roztřeseně jsem vstala a vratce se dobelhala do kuchyně. Napustila jsem do pet láhve od vína vodu z kohoutku a vrátila se do postele. Hledala jsem polohu, v které by klouby a záda nebolely, ale taková neexistovala. Navíc zimnice nepřestávala, a tak jsem si z vedlejší půlky postele přitáhla druhou peřinu. Zimnici to ale nezahnalo. S posledním zbytečkem vůle jsem se přinutila obléct si ponožky a přes noční košili svetr.

K ránu jsem spolkla další dvě hořké tabletky a zapila je půllitrem vody. Čaj by byl lepší, ale kuchyň se vzdálila na kilometr, který byl nepřekonatelný. Bolest hlavy se teď soustředila na vršek lebky. Podařilo se mi namočit vodou z láhve kapesník a připlácnout si jej na vlasy. Povzbuzená zimnice se znovu rozvibrovala a navíc jsem začala kašlat. Za okny už lhostejně svítalo. Na náměstíčko přijel popelářský vůz. Doufala jsem, že zastaví u kontejneru s papírem. Ale byl to ten, co sváží lahve. Třeskot padajícího skla v kombinaci s mou zimnicí evokoval pukající ledové kry. Mefisto v taxíku mluvil o Titaniku. Měl sice respirátor a já taky, ale třeba v tom uzavřeném prostoru tančily viry od předchozího kunčafta, kterého Mefisto nabral na letišti. Britská mutace je prý mnohem agresívnější. Nebo jsem to chytla už den předtím v Zásilkovně, když jsem si vyzvedávala apartní nanoroušku. Bleděmodrou s bílými puntíky, aby mi šla k džínové bundičce.

Vzpomněla jsem si na vitamín D3. Beru ho kondičně už rok každý den, ale v případě téhle nemoci lidé na internetu radili zdvojnásobit dávky. Jenže vitamíny mám odjakživa v poličce v kuchyni. Proč jsem tak nepraktická? Skulila jsem se z postele na koberec a opřená o židli jsem vrávoravě vstala. Zpáteční cestu do azylu postele jsem překonala potupně po čtyřech, dózičku s D3 jsem tiskla v zubech.

Ledovatka prostěradla a peřin v kombinaci s bolestí kloubů mi evokovaly Záhořovo lože. Inteligence zatím není na ústupu, konstatovala jsem mimoděk, ale nezahřálo mě to. V deset mi cinkla v mobilu textovka. Cilka radostně sdělovala, že odchází koupit šampaňské a zvala mě na oslavu dne žen. „Mám covid,“ odepsala jsem stručně, ale ona si to zřejmě přečetla až po návratu z obchodu. To už zimnici vystřídala horečka (39). Ale i v ní jsem dokázala přijmout SMS od kamarádky sousedky, která už šampus měla připravený v mrazáku. Místo něj jsem ji pořádala o donášku perlivé vody. Už za čtvrt hodiny mi přinesla nákup, rozšířený o mandarinky a jogurty za dveře, cinkla a zpovzdálí s respirátorem na tváři soucitně sledovala mou nalomenou siluetu s mokrým obkládkem na hlavě a bleděmodrou nanorouškou na tváři. „Bereš ten isoprinosin?“„Beru,“ zahuhlala jsem přidušeně. „Mám ti uvařit polívku?“ nabízela. „Od toho mám rodinu,“ usoudila jsem.

Čas přestal být ukazatelem, bolest hlavy a kloubů, střídání zimnice s horečkou mi nastavily jiná měřítka. A pak uprostřed toho bezčasí a bezpráví a osamělosti zazvonila u dveří Cilka. Měla respirátor, přes něj ještě nanoroušku a pohybem ruky: „Odstup satane!“ mě zahnala do postele. Pak otevřela okna. Přinesla hovězí vývar, ovoce, šunku a plnou tašku vitamínů. „Můžeš psát?“ křičela na mě, jako bych kromě virové choroby chytla i hluchotu. „Psát? Myslíš závěť?“ „Neprovokuj, koviďačko, zdržím se tu jen pět minut. Tak si honem piš: ráno D3, K2, C tisíc jednotek, odměrka je ve víčku, zinek, kvercetin a melatonin na podporu spánku … 30 kapek na kašel dvakrát denně, v poledne hořčík, ten se nesmí kombinovat s céčkem, večer…

Zapsala jsem si dávkování do bloku a po odchodu samaritánky je dodržovala s pokorou učedníka. Krom toho isoprinosin, jitrocelový sirup (od sousedky) a čtyři litry vody denně. Spát už jsem díky melatoninu mohla, ale raději jen na břiše, aby vir nedoputoval do plic. Bolest hlavy se pomalu smrskla do úzkého pruhu v místech cestičky mezi vlasy. Přítel na telefonu (doktor) mi dovolil brát dál i brufen, který zmírňoval bolest kloubů a svalů. Na aspirin jsem bohužel alergická.

V dalším dni mi samaritánka dovezla domácí sekanou. Voněla příliš intenzívně, ale když jsem ji namázla francouzskou hořčicí, dalo se to pomalu sníst. Připadalo mi, že i já voním příliš intenzívně, a tak jsem překonala pocit závrati a odhodlala se vlézt do vany a osprchovat se. Pak jsem se poprvé odvážila podívat se do zrcadla. Bylo to ale předčasné, tvář bílá jako stěna působila sice povědomě, ale evidentně nebyla moje. I ten příběh, který jsem prožívala, mi připadal odtažitý, a tak jsem si místo něj naordinovala seriál Cizinka. Týkal se Skotska a ve svém bezčasí i bezdomoví jsem se jej přidržovala jako lana. Všichni ti krásní chlapi, ale i statečná hlavní hrdinka tam pořád pili (neředěnou) whisky, až jsem si její vůni a chuť sugestivně vychutnala i distančně. Seriál měl několik řad a když bez varování skončil poslední díl, vřadila jsem se znovu do svého života, začala odpovídat na maily, telefonovat přátelům a osobám blízkým. Tím jsem si vykoledovala mnoho dobře míněných ale zpožděných rad, jak překonat infekci samoléčbou.

„Zítra mi kup vaječný koňak a tiramisu!“ požádala jsem po týdnu Cilku. „Takhle nemluví nemocný člověk!“ odsekla. Ale přinesla to. „Tady máš, ty simulante!“ Vnučka čekající v zasněženém (?!) parku, mi do okna poslala distanční polibek.

V dalším dni jsem zveřejnila na FB článek o Zdeňkovi Mahlerovi a se zájem si pak pročítala komentáře. Pak jsem vyprala propocené košile a vyměnila povlaky. Chuť na whisky mě ale neopustila a prodrala se i do rozhovorů s přáteli. Takže se těším, že jsem jim pomohla „vyřešit“ dárky k letní odložené oslavě svého jubilea. Šaty po internetu si ale objednávat nebudu, kamarádka švadlenka mi slíbila, že mi róbu navrhne sama a „spíchne“ přímo na míru.

Po čtrnácti dnech jsem plivnutím do laboratorní zkumavky zjistila, že už nepřenáším nákazu. Radostně jsem si namalovala oči a zašla k Vietnamcům koupit veltlínské zelené, kávu a smetanu. „Vás tady už moc dlouho neměla,“ zaševelila pod respirátorem prodavačka. „Byla jsem v cizině,“ vysvětlila jsem. „Máte hodně vyfoceno?“ zajímala se. „Ani ne, byla to jen služební cesta,“ zalhala jsem.

Jenže ta krajina, z které jsem se vrátila ke své vlastní, mi i tak uvízla v pocitové paměti. A taky echo hlasů, které mě navigovaly při cestě zpátky domů.

Den před narozeninami jsem se s Cilkou a Izabelkou vypravila na rituální procházku do Stromovky. „Já jsem tak šťastná, že už jsi zase zdravá, babi!“ tulila se vnučka. „Dáme si u Výstaviště pizzu?“ zkoumala hranice možností. Cestou ke stánku mi zatelefonovala maminka (92). Gratulovala k narozeninám a ptala se, kdy to s ní přijdu oslavit. „V neděli odpoledne. Upeču jablečný koláč, udělám humrový salát a přinesu šampaňské,“ slíbila jsem. „Na šampus se vykašli, ten bychom musely chladit. Kup radši rum, uděláme si grog,“ těšila se.

Rituály jsou jako patníky u cesty…