Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Lovci kilometrů

Na hranicích. Foto Wikimedia Commons

Vzpomínka cestovatele a spisovatele Františka Alexandra Elstnera upozorňuje, že český původ vám může v cizině způsobit nečekané komplikace.

Pohovořte s pradědečkem a jistě si vzpomene na legendární doby, kdy ještě lidské nohy směly šlapat, kam chtěly. Povzdech jistě populární, ale rozličné nesnáze jsme prožili na dalekých cestách už dávno před studenou válkou. Bylo to nesnadné, získat vstupní povolení do amerických států, právě tak do USA jako do latinských. Už jsme si v Praze všechno vyběhali, projednali a připravili, máme malý vůz, půjčený mladoboleslavskou automobilkou, cestovní pasy i přiměřené devizy. Chystáme se totiž do jedné země latinskoamerické.

Ještě vízum! Složili jsme bankovní kauci, šestnáct tisíc předválečných korun na to, že se zase vrátíme, že tam nezůstaneme; báli se dalších přistěhovalců. Elegantní konzul s vouskem byl neobyčejně zdvořilý k mé ženě i ke mně, ale na šesti formulářích musíme zanechat šest otisků svých palců. Podal nám polštářek s mazlavou černou barvou, nesměle tiskneme a tiskneme, každý šestkrát.

Byli jsme zmazaní jak dobrovolní asfaltéři.

Pak seňor konzul potřeboval ještě jeden doklad, nutný pro jeho vládu: CERTIFICADO DE MENDICIDAD – potvrzení o nežebrání! Pražský policejní prezident nám musí osvědčit, že jsme nikdy nežebrali, třebaže jsme československými cestovateli, nezávislými na žádné politické straně! Bylo nám vydáno i s tím, že jsme nikdy nebyli zadrženi pro potulku.

Žebrácká opera měla potom další jednání daleko za mořem, na hranicích oné země.

Šéf pohraniční kontroly prohlíží náš manželský pas, všechno je v pořádku, až na maličkost! Jaké jsme vlastně národnosti a rasy? O Československu neví nic. Je skutečně taková země, bylo by to vůbec možné?

Vysvětluji, že jsme Češi. Hledám to slůvko v česko-španělském slovníku, a slovník nás zradil! Říká: „Čech“ je „bohemio“ a bohemio je zároveň – cikán, kočovník… je nepochybné, že máme bílou kůži, rozhodně bělejší než on. Ale dle seznamu národností jsou „bohemios“ barevní. Ty vpustit nemůže, pardone Usted caballero – odpusťte, pane… je mi tak líto vaší seňory, je rubia, světlovlasá, krásná, ušlechtilá, ale předpis je předpis zrovna tak za Valašským Meziříčím jako na horké hranici mezi gentlemany a caballeros.

Ukazuji potvrzení o složené kauci. Podpis jejich pražského konzula na vstupním povolení. Přece jejich konzul není – pardone Usted – ví, co dělá.

El chéffe to chápe. Jak by některý konzul nebo velvyslanec mohl být osel, ale co když se dopustil omylu? Takové omyly potom musí napravovat lidé s nepoměrně nižší hodností, ale bdělí a ostražití.

„Kdybyste aspoň byli černí…“ řekl mi vyčítavě a setřel si s čela pot. „Negry mohu vpustit, pokud jsou to šoféři nebo služky doprovázení bílými pány a pokud je za ně složena kauce sto dolarů…“

Blížilo se poledne, vedro k zalknutí, kolem poletovali všelijací ptáčkové, motýli a v keřích kolibříci, dívám se na svoji unavenou ženu, bohužel není černá. Jen pobledlá.

Požádal jsem, aby zavolal ministerstvo vnitra v jejich hlavním městě, vzdáleném asi dvanáct set kilometrů. Poněkud se zachvěl, pak zatočil kličkou a pozdě odpoledne byl spojen.

Ohlásil svoji bdělost a pak se prohnul jako stéblo ve vichřici, klaněl se na dálku a jen odpovídal „Sí, sí clare…“ ano, ano, jasně!

Řekli mu, že jsme vzácnými hosty jejich země a možná, že mu vynadali, to nevím.

Lidsky hezká dohra přišla potom večer v prvním městečku za hranicí.

Právě jsme v hotelu večeřeli, když šéf přišel v parádní uniformě.

Kromě omluvy přinesl mé ženě kytici růží, zde dosti vzácných.

Z Kalendáře Lidové demokracie na rok 1968.