Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Sochařka Šárka Radová v nepřízni pandemie neupadá

Šárka Radová: Stíny, kamenina a porcelán, výška 35 a 40 cm. Foto Vojtěch Marek Šárka Radová: Spojenci, kamenina a kov, výška 60 cm. Foto archiv autorky Šárka Radová. Lezci, kamenina, výška 30 cm. Foto archiv autorky Šárka Radová, portrét. Foto Vojtěch Marek

V čase pandemie, v němž tristně vězíme už druhý rok, jsou na tom mnozí špatně i ekonomicky. V nejzazším ústranní jsou snad profesionální výtvarníci. Mohou sice ve specifických poměrech nadále pracovat, ale za zavřenými dveřmi galerií a obchodů s uměním jsou bez publika i bez prostředků. Odolnější z nich, aby nepropadli beznaději, hledají únik. Třeba v náhradní činnosti, polykající s časem i energii. 

Co právě dělá sochařka Šárka Radová? Zeptal jsem se jí elektronickou poštou.

Snažím se, ne však s každodenním úspěchem, čelit pandemii a mediální masáži nervů od televize, nevyjímajíc státní. Generálně uklízím ateliér. Jde o třídění a vyklízení věcí po rodičích. Vracím se v čase, vzpomínám, pouštím si v mysli minulé události. Do toho se pletou tvůrčí nálady. Z jejich přetlaku, když nemohu pracovat s hlínou, veršuji. Básně jsem psala i dřív, ale dnešní jsou dětské, pro vnučku Otylku.

S porcelánem už nemluvíte?

Na práci v materiálu nacházím méně času. Možná je to i tím, že galerie odřekly všechny výstavy, nebo je přinejmenším odsunuly na neurčito. A také tím, že sama ze své vůle čekám, co bude dál. Čas jako by se zastavil. Možná nám dává příležitost, rozmyslet si další cestu. Tvůrčí i celkově existenční. Velmi se těším, až se zase pustím do práce, střádají se mně kresby a nápady.

Opatření proti pandemii jsou rozsáhlá. Hodně se toho teď nesmí.

No právě. Chybí mně koncerty, galerie, setkávání s přáteli a pravidelný tenis. Proč vlastně jsou galerie zavřené? Tam by se snad nikdo nenakazil. Mnozí by si zpestřili volný čas, když nemůžou jít do kina, do divadla. Galerie byly zavřené jaksi šmahem, nepřemýšlelo se o tom, že lidé se ve stresu a strachu potřebují potěšit a povznést. Ti, kteří zavřeli galerie a muzea, asi neznají jejich běžný provoz, zřejmě chodí jen na vernisáže, kde se shromažďuje víc lidí.

Na druhé straně, ovšem nechci se rouhat, považuji ten velký útlum kontaktů za prospěšný. Dává víc prostoru k přemýšlení o existenci, o potřebě nehnat se zběsile za akcemi a příležitostmi, netrhat svou energii na kusy, aby se všeho dosáhlo. Teď je jedinečná příležitost soustředit se na to nejdůležitější, které možná teprve objevíme, na hledání nové cesty k tomu, co má do budoucna smysl. Možná se i v umělecké tvorbě leckdo posune dál.

Bylo by tohle možné vložit do myslí lidí jen rozumnou výzvou?

Na to musí přijít každý sám za sebe. Ale obraťme to. Přišla pandemie proto, aby nás něco naučila? Pokud je na ní opravdu něco osudového, pak bychom to tak měli přijmout. Příroda si zřejmě musí každou změnu v chování lidí neúprosně vynutit. Klimatické změny, pandemie. Nevíme, co bude dál.

V tvorbě máte blízko ke grotesknosti. Většinou s výzvou k zamyšlení — člověče, podívej se na sebe, co děláš, kam jdeš. Teď ovšem umělecké výzvy jaksi zamrzly. Ale předpokládejme, že pandemie poleví a umění se vzchopí.

Samozřejmě. Stovky umělců v desítkách galerií představí po dlouhém odpočinku aktuální tvorbu. Určitě v ní bude hodně nových myšlenek, živých dějů. Jsem o tom přesvědčena.

V sobě a ze sebe v umělecké práci jste filantrop. Co se v této bohulibé dimenzi děje bez hlíny a modelování?

Filantrop? To mne dosud nenapadlo. Mnoho času jsem věnovala přípravě publikace Čtyři generace Radů, kterou vydalo město Železný Brod na počest svých rodáků. V posledních letech se pořád o někoho nebo o něco starám. Teď o některé členy rodiny, předtím o Výtvarný odbor Umělecké besedy, jemuž jsem předsedala. A pro příští čas bych na pár let uvítala úplnou svobodu, jen hlínu a modelování. Ale člověk si ne vždy může vybírat.

Přijde mně, že většinu současných umělců zajímá stav světa jen povrchně. Za důležitější mají postuláty tvůrčích forem a zájmy trhu. Kde jsou doby, kdy například surrealismus měl v dikci změnění světa?

Myslím si, že dobré umění je to, které reaguje na současnou situaci ve světě, politickou, psychickou, v mezilidských vztazích a v ekologii. Výtvarné umění sice nesleduje takové množství lidí, aby mohlo oslovit a usměrnit dav, ale mohlo by posílit schopnost přemýšlet a nenechat sebou manipulovat. Proto je kolem umění potřebná medializace a neklid, aby se to silné a kvalitní z něj co nejvíce zviditelnilo. Na druhé straně, když se do toho vloží trh, a ono to asi jinak nepůjde, tak to může selhat a minout se s dobrým úmyslem.

Vždyť mnohá umění jsou dávno součástí konzumu. Vydělávají jako průmysl. To samo o sobě je v pořádku. Ale myšlení a kreativita dělají člověka člověkem. Je-li konzumní systém prostředkem k tomu, aby člověk zjednodušil své potřeby především na ty materiální, přesně řečeno, aby zblbnul, byl snadněji manipulovatelný, a nakonec podroben a zbaven zájmu o skutečné umění, musí se bránit. Není v tom snad, čistě náhodou, podobnost se současnou situací?

Vy ovšem máte pořád navrchu radost ze života. S jakým receptem?

Naučila jsem se přijímat s pokorou všechno, co na mě osud naložil. Přitom si hájím umělecké soukromí. Mám radost z každého krásného dne. A pokud není krásně, je ve městě i mimo ně hodně pěkného na dívání, na potěšení. Tuto divnou dobu, možná přelomovou, je třeba se snažit prožívat pozitivně. I když nás možná ještě čekají těžké časy.

Šárka Radová (* 3. 5. 1949 v Praze), dcera věhlasných keramiků Jindřišky a Pravoslava Radových. V roce 1973 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (akademická sochařka). V následujícím roce měla první autorskou výstavu (Galerie Mladých v pražském Mánesu), v roce 1975 se zúčastnila v italském Bassanu del Grappa mezinárodního keramického sympozia a dva roky poté získala Zlatou medaili na Mezinárodní výstavě užitého umění v Jablonci nad Nisou. Doma i v cizině uskutečnila mnoho autorských výstav, zúčastnila se řady kolektivních výstav.