Fejeton Kultura

Suez, Peksa, Rangers: dopis Jaroslavu Kovandovi

Selfie Tomáše Koloce a Johna Lennona. Kresba: Jaroslav Svoboda.

Korespondence z 29. března 2021.

Drahý Jardo, pořád píšeš buď Jirkovi Plockovi, nebo celé redakci, ale málokdy jsi tu napsal jenom mně. Ale zase jsi na mě byl moc hodný v jiných věcech, a tak jsem se rozhodl, že já na oplátku odepíšu Tobě.

Na Štefana Švece se nelze zlobit, je to element pražskokavárenský, což nás pořád jaksi rozděluje, ačkoli to tak asi musí být – jinak bychom se neměli ve svém nekonečném vztahu oč hádat. Letos se známe nějakých 27 let, a 21. května to bude čtvrt století, co Štefan jako jediný využil zákonné možnosti a šel se coby divák podívat na mou maturitu. (Že to ani se Štefanem ani s ostatním spolužáky letos neoslavíme, to už je nabeton...) Mimochodem ten slavný den se mi pojí i se dvěma dalšími významnými osobnostmi, nejen s Jarmilou Kratochvílovou, která mě na tu maturitu vezla autem (protože – jak už jsem v KN psal – jsem byl přespolní, ona byla sousedka a já zmeškal autobus), ale i s Ljubou Hermanovou, která ten den zemřela. Když nedávno Velký Ringo v nějakém pořadu použil aforismus, že maturoval s Hermanovou, ucedil jsem u rádia: „Ale h…o, s tou jsem maturoval já…“ (Té jsem tenkrát ještě nekrolog nenapsal, „můj první“ vznikl někdy o měsíc později, když už umřel Miloš Kirschner, a od té doby v tom nepřetržitě jedu i o Velikonocích – přestože my křesťani věříme, že na Velký pátek odpoledne by se měl na malou chvíli život zastavit. (Jako první mě to naučil Roman Kopřiva, se kterým se – jako se Štefanem i s mnoha jinými – pořád hádám o politice, i když si ho vlastně vážím a mám ho rád.)

Ačkoli, z jiného pohledu: život, jak jsme ho znali, v něčem už dnes stojí skoro rok (a v něčem ještě mnohem déle...) Aktuálně se třeba nějakých dvě stě kilometrů Golgoty v těchto pašijových dnech zastavila doprava na mokré hranici mezi Afrikou a Asii: v Suezském průplavu. Když ho egyptský prezident Násir v roce 1956 znárodnil, jeho majitelé z Británie a Francie nejdřív odvolali lodivody, a když si Násir poslal pro nové ze SSSR, Izrael obsadil celý Sinajský poloostrov až k průplavu a z druhé strany Británie začala s Egyptem válku, která skončila vyklizením Sinaje a pádem britské vlády Anthonyho Edena – který dostal napráskáno přesto, že Eisenhower v jeho prospěch dohodl s Chruščovem, že když Sověti nezasáhnou v Egyptě, USA zas nezasáhnou v Maďarsku. Dneska ovšem i Egypťani pochopili, že ta válka byla zbytečná: k zablokování průplavu by tehdy jako dneska stačila jedna jediná loď. Kdyby si přečetli Vernův román Dvacet tisíc mil pod mořem, anebo se na něj alespoň podívali, věděli by, že se jim směje i kapitán Nemo, protože ten Suez vůbec nepotřeboval – podle něj v podzemí vede ze Středozemního do Rudého moře podmořský tunel, o kterém ví jen on a jeho posádka. Druhý, kdo má z průplavu srandu, je Mojžíš, protože ten jižně od něj přešel, jako by se nechumelilo, celé Rudé moře. (Vzpomněl jsem si na něj, když jsem šel kolem naší hradecké synagogy:

Ve štukatuře
nad vchodem kostela
dvě palmy.
Nikdo kdo do něj chodil
skutečné palmy nikdy neviděl
protože rodiče
šetřili peníze na jiné věci než na botanickou zahradu.
A potom proletěli komínem
a jejich děti dneska bydlí mezi palmami
a dveřmi kostela
už chodí jenom nomádi
kteří v něm pálí oheň –
stejný co pálil Mojžíš v tom písčitém sadě
skrz který přešel moře na Hurghadě.)

Třetí, kdo se dnes směje, jsou fanoušci fotbalového klubu Glasgow Rangers, kteří tři dny poté, co hráči jejich klubu dali přes hubu dvěma českým fotbalistům, přičemž jednoho z nich prohlásili za rasistu (o čemž jsi výše psal i Ty), zařízli polského fanouška konkurenčního Celticu jako krvavou lidskou oběť, kterou by jim ani starozákonní Mojžíš nepovolil. Komu se smějou? Českému europoslanci a předsedovi evropských Pirátů Mikuláši Peksovi, který na sociálních sítích vyzývá Čechy, aby se při sčítání lidu hlásili k evropské národnosti. (Není jasné, jestli do ní řadí Evropany žijící v Evropské unii, anebo vně ní, protože – jak si bystře všiml přítel Petr Bolf – všechna čtyři největší města Evropy: Istanbul, Moskva, Londýn i Petrohrad, leží mimo Evropskou unii.) Kdo se směje ještě? Britský krajan Rangers (neboli Hraničářů) George Orwell, který už dávno před rokem 1984 věděl, že všechny skupiny jsou si rovné, ale některé jsou si rovnější. Na Západě (tedy tam, kde otrokářství barevných fungovalo ještě v době, kdy se indián Čerwuiš stal v Praze váženým měšťanem), máš-li radikálně jinou barvu nebo náboženství, před tebou dnes pokleknou – ale kdo kdy v Británii poklekne před dnes už desítkami zabitými Východoevropanů, kteří byli stejné barvy a stejného náboženství jako majorita, a provinili se na ní jen tím, že byli odlišného jazyka, možná trochu šikovnější, ovšem ke své újmě se nikdy nechovali jako poddaní Commonwealthu – protože ani jejich předkové jimi nikdy nebyli…?

Vzpomínám, jak jsem byl jednou jedinkrát na tom upršeném divokém západě sám. Letos to bude už 12 let (stejně dlouho, jako děláme Kulturní noviny). Letěl jsem z letiště BRATISLAVA/VIENNA, kde mi strčili do ruky letištní noviny, v nichž byl článek o tom, že Beneš dal zabít Štefánika (půtky jednotné evropské národnosti neznají mezí ani mezi těmi nejfederálnějšími), a prostrčili mě do bezcelního prostoru, kde se čekalo na letadla společnosti EasyJet. Vedle mě stáli dva kluci z Ostravy, se kterými jsem jel už vlakem, a chlubili se, že si zamluvili letenku dva roky předem, a tak je zpáteční cesta na Ibizu stála jen 7 euro (to už by se jim v dnešní době, kdy sice z nerozlítaných mraků zase sněží, ale letenky začínají stát jako levnější byt, nepovedlo ani náhodou…) V letadle mě posadili vedle skotského historika a jeho maminky, maminka mluvila dialektem, kterému jsem od „Peksovy evropské krajanky“ sice nerozuměl ani slovo, ale syn-historik mluvil King‘s English, a tak mi překládal i to, co „anglicky“ říkaly portugalské letušky. Aniž vůbec předvedly obvyklé číslo o nafukování člunů, hned vytáhly nabídkové vozíky: nejdřív nabídly vína, pak whisky (tu si objednala historikova matka a mně přenechala sodu) a nakonec nabízely něco, čemu jsem zase nerozuměl. To jsou „losy – stírací losy“, povzdechl si historik, který byl tak jako já ze staré školy. 

V Glasgow jsem zažil leccos, počínaje Irským mořem, které nebylo vůbec vidět přes samé plastikové kachničky. (Později jsem se dověděl, že 17 let předtím na druhém konci Zeměkoule havarovala singapurská obchodní loď plná kachniček, která navěky udělala z oceánu dětskou vaničku.) Na glasgowském předměstí, kde jsem bydlel u kamaráda, mě upoutalo, že na každé lucerně visela kamera a tlampač, díky čemuž nás v noci neustále budil hlas, který (nejspíš od obrazovek z policejní centrály) volal: „Necháš toho! Polož ten kámen!“ Všiml jsem si taky vývěsek ve společných prostorách činžovních domů a na dalších veřejných prostranstvích, na nichž bylo napsáno: „Víte, že váš soused má televizi a nenahlásil ji? Volejte číslo to a to!“ nebo „Víte, že váš soused odhazuje odpadky mimo popelnici? Volejte číslo to a to!“ před nimiž jsem jako Středoevropan zavřel oči, a když jsem je zase otevřel, viděl jsem nápisy z heydrichiády: „Poslouchá tvůj soused zahraniční rozhlas? Nenahlásil tvůj soused nájemníka? Nenahlášení se trestá smrtí pro celou rodinu!“ Navštívil jsem i místní akademické kruhy, z jejichž učitelů mě zaujala autorka legendární (a v určitých kruzích velmi úspěšné) knihy Československo – stát, který selhal, Američanka Mary Heimannová, která byla s Velkoněmeckou říší zajedno v tom, že rodná země nás starších (a pokročilých) nikdy neměla právo na existenci. (Slovenské čtenáře zase možná zaujme, že v ní napsala, že před rokem 1918 vůbec neexistovalo slovo Slovensko.) Ze studentů katedry – kteří byli rozhodně zajímavější, mě zaujala jedna italská Maročanka, které se tak líbil Hrabalův Něžný barbar v itaském překladu, že se kvůli němu jala studovat češtinu - a můj osudový Polák Kacper Kuźnicki. Na setkání s Kacperem jsme oba vydělali, protože nebýt toho, já bych neměl v Kulturních novinách jeho skvělé fejetony a on by je neměl kde vydávat.

Vyzkoušel jsem taky glasgowské metro, po Londýně druhé nejstarší na světě, což je ve skutečnosti tuba od celaskonu o hlavu nižší než já, která od roku 1896 jezdí dokolečka na jedné koleji tam a na druhé zpátky. Další organizace, kterou jsem navštívil, byla místní prodejna Vodafonu, pro který jsem tehdy jako autor časopisu ČiliChili pracoval, ale ani to mi nezaručilo, aby mi v Británii fungoval draze zaplacený roaming. V prodejně mi řekli, ať si zavolám na svou národní pobočku. Dovedli mě ke sluchátku, kde byla napsané názvy různých zemí včetně Fidži, ale Česká republika tam nebyla, a tak jsem nefunkční telefon nechal doma. Na druhou stranu: Tehdy jsem pracoval v chráněné dílně v Srbči asi 10 kilometrů přes kopec od Krušovic, a ve Skotsku jsem se dmul pýchou, protože na tabulích před pivnicemi celého Glasgow bylo na prvním místě bůhvíproč napsáno KRUSOVICE.  

Poslední den před odletem na mě v glasgowské katedrále někdo zavolal a ukázalo se, že je to spolucestujícího z mého letu do Bratislavy. Sdělil mi, co jsem nevěděl: že zpátky letíme ve stejné sestavě jako tam – díky čemuž jsme si druhý den v letadle sedli vedle sebe a celou cestu zpět prokecali. Můj nový známý byl mladý slovenský architekt, kterého tak štval urbanistický plán Bratislavy, že z toho naštvání najal taxíka, se kterým mě poctivě provezl všemi bratislavskými stavbami, které podle něj stály za h…o (tohle slovo tu vytečkovávám už podruhé – ale co mám dělat, když fakt zaznělo) – a teprve pak mě na své náklady zavezl taxíkem na nádraží. Tam jsem si dal večeři za tři eura a dal jsem číšníkovi pět, ale než jsem si stačil spočítat, kolik jsem mu to vlastně dal (kdybych to spočítal, bylo by to na špagát), opět jsem potkal kluky z Ibizy, kteří se zas stejným vlakem vraceli do Ostravy. Jeden z nich, snědší, mluvil tak důsledně kratce, že jsem se ho zeptal, zda není původem až z Polske. „To ne, kurva,“ odpověděl, „ale z Peru. V Ostravě enem studuju baňske inženyrstvi.“ Když jsem se pak vrátil domů, po čase se objevil i můj spolucestující, bratislavský architekt – v novinách. Vyšla tam jeho velká fotka – pod článkem, že ho zvolili bratislavským primátorem. Psali, že se jmenuje Matúš Vallo (to jsem nevěděl, příjmení jsme si neřekli) a je vnukem básníka Miroslava Válka. Kdybych to věděl dřív! Mohl jsem Matúšovi v letadle zarecitovat dědečkovy verše ve svém českém překladu

Ale abych se vrátil k tématu: můj oblíbený klient z chráněné dílny, Pavlík, velký obdivovatel fotbalu, mě před návštěvou pověřil, abych mu z Mekky fotbalu v zemi, která slovo football zrodila, přinesl nějaký fotbalový suvenýr. Šel jsem podle mapy, a abych si to zpestřil, nešel jsem po streets (ulicích s chodníkem před bloky domů) ale po lanes (humnech z druhé strany bloků, kam se z oken vylévají kastróly a lavóry). Díky tomu jsem zabloudil, a když jsem konečně úplně zmáčený dobloudil k nějakému stadionu a do vedle něj ležící prodejny, zazmatkoval jsem a na přivítanou jsem se zeptal: „Prosím vás, vy jste ti katolíci, nebo ti protestanti?“ Naštěstí to byl katolický keltský Celtic, a tak jsem za chvíli odcházel se šálou a hrníčkem se zeleným emblémem. Vycvičená obsluha obchodu buďto vycítila, že jsem celoživotní aktivista za práva Keltů a budoucí katolík – anebo mě jako debilního cizince prostě jen nechala být. Kdybych se trefil do obchodu protestantských anglických Rangers, dopadlo byl to asi hůř – dnes bych byl pohřben v Glasgow a na mém hrobě by stálo „ČESKÝ RASISTA“.

Z toho je doufám všem jasné, že uvařit evropskou národnost by se nepodařilo ani Pejskovi s Kočičkou, i kdyby jim k tomu z Ameriky dodali jejich proslulý melting pot. Při tom všem si ale myslím, že se národy vůbec nedělí podle rasy – ale podle kultury, ve které žijí. Zatímco zpovykaný fotbalista Glasgow Rangers, který pochází ze Sierry Leone, zapíraje vlast otců prohlašuje, že je Fin, z čehož mají Češi nestrojenou legraci – český hráč Slávie z Nigérie ví, co je to hrdost na své kořeny a žení se v národním oděvu (nevím, jakého nigerijského národa, ale podle vzhledu tipuji, že je to jorubský kroj) a na Češích s černými kořeny jako jsou Rey Koranteng, Ben Cristovao, Mark Dzirasa je vidět, že pocházejí z komunity, která není ze západu: nepřevracejí popelnice ani nevyžadují, aby před nimi kdokoli poklekal, Tonya Graves pro své texty (ani pro knihy černých Alexandrů Puškina a Dumase) nehledá černé překladatele, ale protože má smysl pro humor, i jako feministka si v Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále klidně zahraje chlapa (ne ledajakého – boha všech rastafariánů, habešského císaře Haileho Selassieho), a Josepha Dielleho a Paula Nanqueho jako Mirečka z Básníků a Jeremyho z Nováků Češi milují zejména proto, že si ze sebe dokázali nekorektně utahovat stejně, jako si ze sebe po staletí utahují i sami Češi. Právě podle toho se pozná, že to nejsou žádní Skotové nebo Finové, ale naši čeští (a samozřejmě taky moravští!) krajani. A když k tomu přidám zprávu, která ke mně dorazila ze Slovenska -  že tu nevěstu slávistovi Peterovi Olayinkovi dohodil nejslavnější černý Slovák Ibrahim Maiga (známý jako tirák Vápno z filmu Fontána pro Zuzanu 2) - máme zas pohromadě staré zlaté selské časy v naší nebožce federaci.  

Uf, to se mi ulevilo - jak říkával ten holič z Havlíčkova Krále Lávry. (Aniž tehdy věděl co o lockdownu holičství…)

Tvůj (a Váš) Tomáš