Společnost a politika Věda

Ztracená prvotní důvěra – příběh vědce, který se bez ohledu na důsledky postavil za poznanou pravdu (7. část)

Peter Weish

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… Prvních šest částí eseje naleznete zdezdezdezdezde a zde.

V roce 1975 proběhla první velká rozprava s nenásilným odporem o atomové elektrárně Wyhl am Oberrheim. Tehdy to bylo obsazení místa. Zemědělci, především selky ze sousedství, protestovali nenásilně, tam na staveništi naplánovali obsazení a úspěšně tam došlo k překonání prvotních strachů z kontaktu s levými studenty z Freiburgu. Tehdy vládla mezi venkovským obyvatelstvem docela velká averze vůči dlouhovlasým, nosícím džíny, podezřele vypadajícím studentům. Ale také zde se rychle ukázal společný cíl a že to spojující je mnohem silnější než to rozdělující. Toto obsazení místa ve Wyhlu bylo policií násilně ukončeno, byly to docela zlé scény, které byly zčásti také fotograficky a filmově zdokumentovány. Aktivně byla nasazena vodní děla, bylo to v únoru, byla zima a ostrými vodními paprsky vyháněli lidi z toho místa. Dokonce se stalo, že šaty, které měla jedna žena, na sobě jí sestříkali z ramen. Tyto scény vyvolaly u obyvatelstva velký odpor. O dalším víkendu se u staveniště, které již bylo hlídáno policií a obehnáno ostnatým drátem, objevilo 40.000 lidí. Lidé se ale nenechali zastrašit. Částečně se po hruď brodili ve vodě (v únoru!) a ve velkých houfech pronikali přes plot na plochu. Tento angažovaný počin policie tak demoralizovala, že nastal ústup. Obyvatelstvo opět dostali pod svou kontrolu.

Nadšení bylo tak velké, že se následně vybudoval tzv. dům přátelství jako symbol nenásilného odporu. V té době byla také v Rakousku atomová energie předmětem mediálního zpravodajství a my jsme tu dobu považovali za vhodnou pro zveřejnění naší studie mezi lidem. Nechali jsme vytisknout několik set exemplářů a rozeslali různým novinám a nejrůznějším nám známým žurnalistům. Tak např. Franzi Ortnerovi, který tehdy se svými Vorarlberger Nachrichte „Ländle“ (Vorarlbergské zprávy „Zemička“) velmi angažovaně podporoval odpor proti atomové energii. To souvisí s tím, že ve Švýcarsku v Rüthi, jen několik set metrů od rakouské hranice, byla plánována atomová elektrárna a že se proti tomu vehementně angažoval celý Vorarlberg. Franz Ortner tak dostal jednu z našich brožur, ale také i můj bývalý kolega ze studií Paul Uccusic, který byl tehdy redaktorem u časopisu „Kurier“ („Kurýr“) a též mnoho jiných. Také Roland Machatschke z Aktuální služby v rozhlase dostal jednu takovou. Pozval mě a Edi Grubera, abychom vyjádřili svůj postoj ve vysílání „Journal zu Gast“ („Žurnál jako host“). Tehdy právě probíhalo to obsazení místa ve Wyhlu a my jsme problematiku atomové energie komentovali z našeho pohledu a vytvářeli rakouské vztahy.

Jednoho rána řekla moje žena Heidi: „Ty, Petere, v novinách je zajímavý článek.“ Vzal jsem noviny do ruky a nejprve jsem se hrozně vyděsil. Můj kolega Paul Uccusic měl pod titulkem „Fachleute im Auftrag Kreiskys: Kriminelle Methoden der Kraftwerkspropaganda“ („Odborníci na objednávku Kreskyho: Kriminální metody propagace jaderné elektrárny“) všechny sžíravé komentáře a kritické poznámky, které se dají najít na našich 60 stránkách, komprimované do dvou sloupců. Také sekční šéf Dr. Pindur při tom viditelně přišel na řadu. Odložil jsem článek a byl jsem v podstatě otřesen, neboť mi bylo jasné to, že článek vyvolá vlnu odporu v establishmentu a že existenčně ohrozí náš malý institut. Proto jsem neprodleně zavolal svému příteli Berndu Lötschovi, který byl vedoucím Institutu věd ochrany životního prostředí a ochrany přírody, a řekl jsem mu: „Bernde, stalo se něco zlého.“ Jeho reakce byla: „Něco s rodinou?“, „Ne, vůbec nic“, odpověděl jsem, „ale v novinách vyšel článek, který může mít nepříjemné následky.“ „Na, přečti si.“ Když jsem mu článek předložil, řekl: „No ano, ten článek není vůbec špatný. Psali jste to také?“ „Ano, to jsme psali.“ „O to lépe, protože nic není hloupější, než když se člověk musí omlouvat za věci, které vůbec neřekl.“ Tak zatím dobře. Byl jsem zase docela klidný, když jsem se dočkal tohoto přímého, odvážného postoje svého přítele Bernda Lötsche. V týž den, kdy byl Bernd v kanceláři, zavolal mu Herbert Pindur a zeptal se Bernda tichým hlasem, jestlipak to, co vyšlo v novinách, stojí napsáno také v té studii. Bernda Lötsch přitakal a hned dodal: „Pane sekční šéfe, to je normálně jeden z momentů, kdy má vedoucí Institutu ve zvyku distancovat se od svých spolupracovníků. To ale není náš případ. Můžeme všechno, co jsme napsali, také dokázat.“ Klap! Pindur zavěsil. Bylo skutečně velkolepé spolupracovat s tak angažovaným přítelem jako je Bernd v tak vážných a problematických otázkách. Kvalita přátel se vždy pozná, když jde do tuhého.

Náš článek, studie „Radioaktivität als Krankheitsfaktor“ („Radioaktivita jako faktor nemoci“), měl ale ještě jiné efekty. Probíhala tisková konference v televizi a spolkového kancléře Bruna Kreiskyho „dostali“ novináři v různých tematických oblastech. Jedním z novinářů byl také Franz Ortner, šéfredaktor z „Vorarlberger Nachrichten“ („Vorarlbergské zprávy“). Najedenou, během tiskové konference, vytáhl naši brožuru – to bylo ještě před článkem v časopisu „Kurier“ – a konfrontoval Kreiskyho následovnou výpovědí: „Pane spolkový kancléři, zde vědci na Vaši objednávku vypracovali studii…“ a v ní stojí tyto a tyto záležitosti. Kreiského to vůbec nevyvedlo z klidu, a ačkoliv jsme si jistí, že tuto studii, která už týdny ležela na úřadě kancléře, nečetl a že nevěděl, co v ní přesně stojí, odpověděl duchapřítomně: „Ano, ano, také kritickým vědcům dáváme možnost bádat, a je velmi důležité, že se různé problémy objasňují ze všech stran, aby se našlo rozumné rozhodnutí“. Ortner potom ještě vrtal dál a nakousl možnost lidového hlasování v otázce Zwentendorfu. Kreisky k tomu učinil několik mrzutých poznámek, ale v každém případě už tehdy bylo něco řečeno k tématu lidového hlasování.

Studie „Radioaktivität als Krankheitsfaktor“ („Radioaktivita jako faktor nemoci“) tím přinesla do situace jaderné energetiky jakýsi pohyb, a proto také nebylo nic divného, že se v Reaktorovém centru Seibersdorf snažili naši práci ztrhat. Prof. Grümm, tehdy vědecko-technický vedoucí Reaktorového centra, svolal skupinu vědců a oznámil, že nyní musí být napsána odezva. Vím o tom, protože se u mne ohlásil jeden ze zúčastněných a spravil mě o těchto věcech. Grümm potom sám napsal velmi polemické stanovisko a připsal k němu jména všech zúčastněných této první pracovní schůzky jako autorů. Jeden kolega, který mi o tom vyprávěl, mi také řekl, že se tehdy několik spolupracovníků cítilo být Grümmen vtaženo, neboť se nemohli s polemikou ztotožnit. Ten kolega mi také vyprávěl, že Grümma při prvním předběžném jednání, když se jednalo o kritiku naší práce, trochu provokoval. Jeden exemplář naší práce s osobním věnováním předložil ostentativně na stůl. Grümm se ho promptně zeptal: „Vy znáte Weishe?“ A on odpověděl: „Ano, znám ho, dobře se mi s ním jedná a tak to také zůstane.“

Konečný produkt, Grümmovu polemiku ze Seibersdorfu se jmény přičleněných vědců jako spoluautorů jsem nikdy neviděl v originále. Byl to tajný dokument, který zajisté koloval po ministerstvech. Znám jen jednu pasáž, která mi byla indiskrétně přihrána. V naší studii „Radioaktivität als Krankheitsfaktor“ („Radioaktivita jako faktor nemoci“) jsme poukázali na to, že v civilním prostředí je přirozený výběr omezen a že dochází k trvalé akumulaci dědičných poruch. Jako důsledek jsme odvodili požadavek, aby se příliv nových mutací vyvolaných mutantními substancemi udržel tak nízko, jak je možné. Tento v zásadě samozřejmý životní prostředí šetřící výrok použil Grümm jako podnět k hanobení. V jeho polemickém spisu se objevuje věta: „Na straně … pronesená stížnost na chybějící výběr trapně připomíná rasovou ideologii“. Mnoho úředníků, kteří tento spis dostali, neměli jistě příležitost přečíst si originál a poznat, že Grümm základní výrok zcela odpuzujícím způsobem zvrhnul. Takové rány pod pás se vyskytovaly neustále. Tehdy už vědecky zcela jasně prokázané souvislosti mezi nízkou radioaktivitou a dlouhodobými poškozeními, jako je rakovina a leukémie, ale také dědičná onemocnění, nejsou oficiálně akceptovány. Tehdejší ministryně zdravotnictví Dr. Ingrid Leodolterová, zodpovědná také za schválení Zwentendorfu např. jednou prohlásila: „U radioaktivity je to jako u mnohých pochutin, konzumovaných v dávkách – je zcela neškodná.“ Sdělil jsem to tehdy také svému někdejšímu kolegovi ze studií Paulu Uccusicovi a on promptně publikoval v časopise „Kurier“ glosu s titulkem „Genussmittel Radioaktivität“ („Pochutina radioaktivita“).

Pokračování příště.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

DOC. DR. PETER WEISH

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.
Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.