Fejeton Kultura

Jak stoupnout v ceně

Album autorova učitele Giuseppe di Stefana.

O marketingových strategiích v zemi operních a operetních úsměvů.

Vypráví se tady u nás o zpěvákovi, který kdysi vylezl v New Yorku z metra ve stanici Metropolitní opera a neprodleně si do svého životopisu, který poskytoval agenturám, připsal „vystoupil jsem v Metropolitní opeře.“

Abych pravdu řekl, ani nevím, jestli ta stanice existuje, ale zase přiznám, že jsem před Metropolitní operou stál, v třeskutém mrazu, před ní i v té Sibérii stříkal vodotrysk a já si říkal, že bych si v tom pěkném baráku s chutí zazpíval.

Vynahradil jsem si to v Carnegie Hall a ve Scale a těch slavných sálů a divadel byla spousta. Teď zpívám u nás doma na schodech a tam je trošku ozvěna, a tak jsem stále krásným hlasem evropského formátu, jak se píše o jiných v kritikách. A těch kostelů a katedrál, co bylo. Dokonce jsem zpíval v Paříži v Notre Dame, o té situaci můj kamarád Karel Zochr, zpěvák a prolhanec tvrdí, že ji raději zapálili, aby se něco podobného už nemohlo opakovat, ale lže, tenkrát jsem tam nebyl.

No a vidíte, když si občas na nějaké takové vystoupení vzpomenu, vždycky mi nejdřív vyskočí před očima jako na obrazovce pražské Hudební divadlo v Karlíně. Obyčejné divadlo v Křižíkově ulici, dnes bohužel nešikovně přestavěné a s repertoárem jiným, než jsem miloval.

Hráli jsme operetu Franze Lehára – jmenovala se Země úsměvů a německy Das Land des Lächelns, to i zarputilí nepřátelé němčiny musejí přiznat, že to je krásný a zvukomalebný název, a že na té němčině něco je. Je to opereta, ale vlastně skoro opera o nenaplněné lásce a o tom, že to dnes omílané multikulti vlastně nemůže fungovat, i když v té době o něčem takovém vlastně ani naštěstí nic netušili. Lidé na to chodili, dámy si poplakaly a všichni si pamatovali nádherné melodie.

Před prázdninami 1968 se divadlem rozletěla zpráva, že přijede slavný a skoro nejslavnější tenorista Giuseppe di Stefano. Zpěvák, který zpíval snad ve všech světových divadlech a se všemi světovými zpěvačkami a s těmi i jen trochu přijatelnými navázal i milenecký poměr. Jen si vzpomeňte na Marii Callasovou, jak byla krásná, také s ním zpívala.

Šatny byly v divadle v prvním patře. To se tiše prošlo vrátnicí, abyste neprobudili spícího vrátného, vylezli jste dva schůdky nahoru, abyste hned mohli sejít tři dolů, prošli jste chodbu, kudy se tahaly kulisy a oběsil kolega z nešťastné lásky, když mu to, co mu nabízela hodná tanečnice, nějak vadilo, což ostatní nechápali a dívčinu právě pro tohle vyhledávali.

Jen jste přeběhli tuhle nešťastnou chodbu a byli jste v prvním patře, plném šaten. Naše šatna byla uprostřed patra a chodilo se kolem ní okolo, chodbami, kde byly malé dámské šatničky a kam jsme rádi chodili i po představení. Za nimi v nové přístavbě byly nové protekční šatny a tam posadili pana di Stefana. Chodíval rozezpívaný už z hotelu a v šatně jen seděl a pil kávu. Naše šatna měla okna na stropě, ale špinavá, stejně jsme denní světlo neviděli. Za to jsme měli v šatně pianino téměř schopné provozu a to se používalo hlavně při dýcháncích, případně u něj někdo občas cvičil. Chodil jsem dřív a rozezpívával jsem se raději v divadle, aby mi doma nezrušili nájemní smlouvu.

Chvilku jsem zpíval, jak jinak než Maria Cavaradossiho z Tosky, arii Recondita armonia, jen ten konec Ah! Il mio sol pensier, Tosca sei tu! se mi moc nedařil.
Otevřely se rozvrzané dveře šatny 49 a dovnitř vešel, následován svým tajemníkem, který mu nesl tašku a klobouk, Giuseppe di Stefano. Rozhlédl se po šatně, pak se na mne koukl, zavrtěl hlavou, položil cigárko na desku klavíru, ťukl si déčko, a pak ten slavný závěr árie tuším d be g f f zazpíval tak nádherným a silným hlasem, že se jako ve filmu Tajemství hradu v Karpatech roztřásla skleněná okna na stropě, otočil se, mrkl na mě jedním okem (takhle hochu, takhle musíš), dal si cígo do pusy a šel pít kávu do své šatny.

Sedl jsem si na rozvrzanou židli, Prožil jsem chvilku velikého štěstí a zároveň neštěstí. Štěstí z poslechu toho nádherného hlasu a neštěstí, že můj hlásek byl ve srovnání s tímto pěveckým géniem jen pouhá tkanička.

I já vlastně mohu říct, i když jsem s panem di Stefanem nikdy nemluvil, že jsem jeho žákem! A když doplním, že jsme spolu v divadle sdíleli šatnu (i když jen asi půl minuty, ale to nikomu neřeknu), tak to i s tou mou hlasovou tkaničkou musí něco dokázat, že?