Lenka Procházková: Jak jsem (ne)překládala Gagarinovi, se kterým se převrhla loďka
Toto vydání KN vychází v den 60. výročí prvního úspěšného letu člověka do vesmíru. Lenka Procházková je jedna z lidí, kteří zblízka potkali tohoto člověka: Jurije Gagarina (1934–1968) – díky jeho setkání s jejím tatínkem Janem Procházkou (1929–1971) u příležitosti udělení ceny nakladatelství Mladá fronta, kterou oba dostali v roce 1966. Setkání proběhlo během Gagarinovy druhé návštěvy v Československu, na jeho zpáteční cestě z filmového festivalu v Karlových Varech. Jan Procházka pustil Gagarinovi svůj film Ať žije republika a pak ho pozval domů na večeři. Tehdy patnáctiletá Lenka Procházková tlumočila. Setkání bylo zážehem jejího celoživotního zájmu o život prvního (či prvního přeživšího?) kosmonauta světa Jurije Alexejeviče Gagarina.
Když jsem se ze seriálu Koruna dozvěděl, že v těchto dnech zemřelý princ Philip měl i při svém postavení na setkání s astronauty, kteří dobyli Měsíc, vyhrazeno jen čtvrt hodiny, uvědomil jsem si, že západní propaganda i tehdy byla i v plánování mnohem efektivnější než východní. Jak se zdá, Gagarin tak upnutý čas neměl. I Hanzelka a Zikmund vzpomínali, že během jejich cesty po Srí Lance Gagarina už v roce 1961, brzo po jeho letu, na pár hodin „unesli, když dostal chuť na plzeňské pivo“. Jak tehdy podle vašeho pozorování fungovala jeho ochranka?
Táta byl v té době nejen scénáristou ale i dramaturgem tvůrčí skupiny Čs. státního filmu, tedy z hlediska „ochranky“ poměrně „vysoká šajba“ a mám dojem, že průběh večera koordinovala tátova sekretářka – paní Bohunka. Vlastně to všechno vzniklo kvůli tátově románu, který byl vyznamenán spolu s Gagarinovým. S trémou jsem uplatnila svou školní ruštinu, když jsem Gagarinovi tlumočila obsah románu. Táta mě navíc neustále přerušoval svými dodatky, v jeho podání ruština vyznívala jako zkomolená slovenština. Naštěstí mě napadlo prohodit, že kniha byla i zfilmovaná. „Ano, je to i film a já ti ho, kamaráde pustím!“ nadchl se tatínek. Z Panské ulice, kde byla Mladá fronta, to do Jindřišské, kde měl táta kancelář, bylo pár metrů, a tak jsme šli pěšky, aby tátova sekretářka, paní Bohunka, zařídit soukromou projekci a sehnat nějakou překladatelku. V malém suterénním sálku si Jurij sedl mezi mě a tátu, tlumočnice seděla za ním a šeptala mu dialogy do ucha. Sotva přeložila počáteční větu dětského hlavního hrdiny: „Když jsem byl malý, bál jsem se, že nikdy nevyrostu,“ otočil se Gagarin na mě a řekl: „To já se taky bál. A vidíš, moc jsem teda nevyrostl.“ Bohunka zřejmě nahlásila adresu našeho bytu a telefon, takže po večeři si pro Gagarina jeho bodyguardi přijeli a odvezli do zpátky do hotelu, případně do nějaké státní vily, kde byl ubytovaný. Z dnešního hlediska je opravdu zvláštní, že nikdo z ochranky náš byt před Gagarinovou návštěvou neprohlédl. Nicméně i v prvních měsících po Velkém Listopadu se podobné „úlety“ ještě tolerovaly, vzpomínám si, že když jsme s přáteli na začátku 90. let slavili první oficiální vydání mé knihy (Růžová dáma), přišel nečekaně i Václav Havel (bydlel tehdy v sousedství na nábřeží) a taky bez ochranky.
Na fotkách a starých záběrech se Gagarin jeví jako krasavec, zároveň se ale obecně míní, že po odstranění Chruščova, který nad ním držel ochrannou ruku, začal pít. Jak se vám jako patnáctileté dívce líbil?
Nebyl krásný, ale měl hezký sympatický obličej a hlavně úsměv. Při udělování cen v prostorách Mladé fronty se tvářil oficiálně, ale když ceremoniální část skončila a novináři a politici odešli, cítil se volněji. Tátova nabídka na soukromou projekci filmu Ať žije republika ho potěšila, a film ho hluboce dojal, takže ten zážitek chtěl protáhnout a popovídat si o svých, dost drastických, zážitcích z války, kterou prožil jako kluk na venkově. Jejich dům zabrali Němci a rodina dlouhé měsíce prožila v zemljance. Takže se s hlavním hrdinou filmu Olinem, který zase ztělesňoval tátovy klukovské prožitky z konce války, dokázal ztotožnit a návrh na soukromou večeři v našem bytě přijal s radostí. Připadal mi jako „rošťák“, který s chutí vyklouzne z naplánovaného programu a užívá si chvíle svobody a soukromí.
Uměl si vychutnat dobré víno a jídlo a přátelskou atmosféru. Rád zpíval, a když maminka začala moravské lidovky, byl šťastný. Jako patnáctiletá puberťačka jsem na něm mohla nechat oči a vím, že jsem se v průběhu večera šla převléknout do minišatiček, což ocenil galantním potleskem a přípitkem. Později jsme si vyčítali, že nikoho nenapadlo vzít foťák a zachytit tu událost. Jenže tehdy byla jiné doba, lidí naplno prožívali přítomné okamžiky a nestarali se o jejich dokumentaci.
Vzpomínala jste, že kromě vaší rodiny byli setkání účastni ještě dva vaši sousedé z domu. Vzpomenete si ještě, o koho šlo (alespoň na profese)? A vzpomenete si, o čem Gagarin mluvil? Došlo na politickou situaci?
Pozvali jsme manžele z bytu pod námi. Jmenovali se Šimovičovi, byli to Slováci. Pan Ľaco Šimovič pracoval na ministerstvu zahraničí. Později působil jako velvyslanec v Jugoslávii, ale byl z postu odvolán, protože po invazi vojsk Varšavské smlouvy na nějaké oficiální akci odmítl podat ruku sovětskému velvyslanci. V průběhu té památné večeře s Gagarinem v našem bytě se ale o politice mluvilo jen okrajově. V roce 1966 panovalo uvolnění a budoucnost se zdála být příznivá.
Vaše setkání s Jurijem Gagarinem proběhlo pět let po památném obletu Země a od té doby se do vesmíru nepodíval. Působil jako optimista, který věří, že se mu to ještě povede?
Byl plný energie, cítil se být ve formě a připadalo mi, že si je jistý, že bude povolán k dalšímu letu do vesmíru. Působil velice mladě a všestranně dychtivě, ale myslím, že byl oddaný své rodině. V některém z dalších dnů pořádala Mladá fronta na jeho počest nějaký „mejdan“ na své podnikové rekreační chatě u řeky. Táta tam taky jel, ale protože ho rozbolel zub, nemohl moc pít, takže se stal pozorovatelem toho „mecheche.“ Pak nám pobaveně vyprávěl, že Gagarina sváděla nějaká „mládežnice.“ Sedala si mu na klín, což snášel trpně a pak za ním dokonce vlezla do pokoje. Zamkla a vyhodila klíč z okna. Byl to pokoj v přízemí, takže Gagarin z toho okna vylezl. Ale slečna za ním. Nakonec ji vzal na lodičku. Ta se s nimi ale převrhla. Více o této epizodě, kterou jsem kdysi vyprávěla v Jazzové sekci, vypátral Ivan Votava. Našel tu chatu a zjistil i to, do které hospody se pak zmáčený Gagarin uchýlil a zahříval se grogem. Má to zdokumentované. Ta hospoda dodnes existuje, dlouho se jí mezi vodáky přezdívalo „U Gagarina“, ale už se zapomnělo, proč.
Jaký máte názor na konspirační teorii, že Gagarin nebyl ve vesmíru jako první – a jaký na tu že jeho smrt byla naplánovaná „shora“?
Nejsem si jista, že Gagarin byl prvním kosmonautem vyslaným do vesmíru. Byl ale určitě prvním, který to historické dobrodružství přežil. V paměti mi vězí nějaký útržek sdělení o tom, že po návratu do Hvězdného městečka se šel poklonit k památníku svého předchůdce. Ale nedokážu si vybavit, zda se o tom zmínil při návštěvě u nás, nebo zda jsem to někde četla v jeho vydaném deníku. Samozřejmě to ale může být dezinformace vypuštěná konkurencí.
Co se týče Gagarinovy předčasné tragické smrti, existovaly různé výklady. Po zhlédnutí několika dokumentů na toto téma, na které jsem při pátrání na internetu narazila, se přikláním k verzi, že šlo o nehodu, kdy se stíhačka s Gagarinem a jeho instruktorem dostala neplánovaně do blízkosti jiné vojenské stíhačky a nehodu vyvolaly nezvladatelné turbulence způsobené proudem vzduchu po přeletu té druhé stíhačky. Samozřejmě i tato téměř kolize mohla být plánovaná.
Fakt je, že i po éře Chruščova si Gagarin udržoval autoritu jakéhosi až lidového tribuna, kterého zajímá život běžných lidí a jejich trable. Jinak řečeno, snažil se pomáhat, kde mohl, a tím takříkajíc lezl do zelí stranické hierarchii. Rozhodně své pozice nezneužíval, spíš se opíral o svou popularitu a věřil, že mu pomůže řešit věci, které měli řešit jiní. Zjednodušeně řečeno byl „neřízenou střelou,“ poslouchal své srdce.
Jak se dá popsat vaše dětství v rodině se slavným tatínkem, ve kterém se nalézaly takovéhle příhody (a které předčasně skončilo normalizační perzekucí a předčasnou smrtí vašeho otce)? Mám moc rád jeden dětský film, který v posledním roce, jež se dá považovat za šťastně bezstarostný (1968), napsal váš tatínek. Je to Naše bláznivá rodina, kde tatínka hraje Vladimír Menšík a maminku Jiřina Jirásková. Vychází v něčem z příběhů vaší skutečné rodiny – třeba v tom, že když se člen rodiny vrátil z nemocnice, dostával od blízkých dárky? Některé vaše rodinné souvislosti – například dvě dospívající sestry podobného věku s těhotnou maminkou – se totiž s filmovým příběhem shodují…
Film Naše bláznivá rodina je skutečně inspirován naší rodinou. Táta scénář napsal během několika týdnů takříkajíc lehkým perem. Je to skrumáž evokovaná různými rodinnými tradicemi a událostmi bez ohledu na jejich chronologii. Ve skutečnosti jsme s mladší sestrou Ivou (na rozdíl od filmových sester, Jany a Zuzy, které tím byly překvapeny) rodiče řadu let žádali o dalšího sourozence. Dlouho to vypadalo, že nám nevyhoví, ale my jsme coby nátlaková dvojice nedaly pokoj. Maminka byla v těhotenství velice krásná, ale pár týdnů musela proležet v Podolí. Nosili jsme jí tam s tátou ovoce a dárky a od babičky domácí obědy v ešusu. Porod se protahoval a byl komplikovaný, a tak jsme celá rodina nervózně čekali doma u telefonu a podle jakési pověry si máčeli palce v inkoustu. Táta jako správný moravský chachar samozřejmě doufal, že to bude konečně syn. A samozřejmě to byla zase holka. Neměli připravené ani jméno. To vymyslel Karel Kachyňa. Tehdy na světových festivalech triumfoval film Kočár do Vídně, kde se hlavní hrdinka jmenuje Krista. Možná ale ve filmu to jméno ani nezazní, objeví se až ve stejnojmenné novele. Moje křestní jméno naopak táta použil pro dětskou hrdinku ve filmu Trápení.
Maminku byla s Kristou (pozn. red. dnešní rakouskou socioložkou Kristou Feigl-Procházkovou) těhotná právě během Gagarinovy návštěvy. Táta mu to sdělil právě, když jsme projížděli Prahou bez ochranky, a dokonce už i bez tlumočnice. Sdělil mu to mezinárodně srozumitelným gestem ruky. Gagarina zpráva nadchla a požádal řidiče, aby mu zastavil u květinářství. Maminka netušila, kdo přijde na večeři. Nikdy nezapomenu na její ohromený obličej, když po zazvonění otevřela dveře a na prahu stál první kosmonaut světa s pugétem růží. Po prvních sklenkách moravského vína jsem odložila slovník, přestal být potřebný. Kávu jsme pak pili na terase, pod tmavnoucí letní oblohou. Gagarin ukázal na Měsíc: „Těším se, že se tam podívám,“ slíbil. „ A ty budeš mít dvojčata!“ pohladil mamince bříško. Na rozloučenou mu chtěla darovat hrníček, který při pití kávy obdivoval. Ale Jurij se bál, že by se mu v kufru nakřápl. A tak ho postavil na polici v knihovně, že si ho vyzvedne až při další návštěvě (ke které už nedošlo).
Když jsem při svém nedávném putování po Rusku tuto starou historku vyprávěla studentům, pokaždé se mě ptali, jak na mě Gagarin působil. „Jako člověk, který si splnil svůj klukovský sen a chce se o to štěstí podělit.“
K tématu: Spisovatel a genealog PhDr. Martin Petiška v rozhovoru pro KN 29/2019 o původu příjmení Jurije Gagarina.