KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V roce 2019 jsme v Kulturních novinách ve vybraných kapitolách z knihy Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu! sledovali příběh rakouské společnosti, která po poznání, že směr jejího nejvýkonnějšího průmyslu přináší zhoubu, svým úsilím dokázala tento směr změnit a dané odvětví průmyslu ve své zemi úplně uzavřít. I vzhledem k aktuálnosti tohoto příběhu právě v dnešních dnech, v nichž se na čele světového podnikání ocitá sice jiné odvětví průmyslu, jehož výsledky jsou ale stejně pochybné, uveřejňujeme na pokračování esej z téže knihy – příběh vědeckého insidera (jeho obdivuhodný životopis najdete pod textem), který po zjištění pravdy dokázal odolat tlaku – a postavit se i proti svým váženým učitelům, kteří totéž nedokázali… Prvních sedm částí eseje naleznete zde: 1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část a 7. část.

Vládní kampaň za jadernou energii

Co se musí vládě Kreiského nechat: Vládní kampaň k jaderné energii byla velkolepá věc. Náš institut byl pověřen, aby sestavil soupis dotazů, které je potřeba zodpovědět v souvislosti s uvedením jaderné elektrárny Zwentendorf do provozu. Především Edi Gruber a já jsme vytvořili dlouhý seznam otázek, které je třeba zodpovědět před uvedením do provozu. Tyto otázky byly potom přepracovány na Ministerstvu hospodářství (myslím, že se to tehdy nazývalo „pro průmysl a techniku“. Mladý fyzik Helmut Hirsch byl pověřen, aby připravil a doprovázel osvětovou kampaň. Při našem prvním setkání mě Helmut Hirsch požádal o materiál, který kontroverzně projednával otázky atomu, ale já jsem hned zpozoroval, že je v těchto záležitostech jiného mínění než já. Jako společensky zainteresovanému mladému socialistovi mu ale netrvalo vůbec dlouho, než viděl atomovou energii a její provozovatele zcela jinýma očima a ještě během kampaně byl už „atomovým kritikem“. Jeho další životní cesta vedla do Německa, kde se z něj stal znamenitý kritický odborník v otázkách atomu. Organizoval akci „Gorleben Hearing“, založil „Gruppe Ökologie“(„Skupina ekologie“) v Hamburku a dnes pracuje na volné noze jako nukleární expert v Německu.

Lidé kolem Helmuta Hirsche strukturovali náš soupis otázek, některé z nich trochu zmírnili a seskupili je do tematických oblastí: Hospodářství, riziko nehody, atomový odpad a také biologicko-medicínské otázky. Celkem to bylo deset dílčích oblastí a ke každému z témat byla ustanovena jedna pracovní skupina. Náš institut, jakožto organizace, v níž pracovali kritičtí vědci, byl vyzván, aby ke všem těmto tématům jmenoval kompetentní kritiky atomu. To nebylo vůbec jednoduché, neboť to měli být pokud možno univerzitní profesoři a v tehdejší době bylo těžké v Rakousku nebo Německu sehnat odpovídající lidi. Ale přece jen to potom dobře dopadlo. Tato vládní kampaň „Kernenergie“ („Jaderná energie“) nastartovala ve Vídni a dodnes si na tyto akce zčásti velmi živě vzpomínám. Tlak publika byl enormní a tomu odpovídala i rozohněná nálada.

Poprvé bylo tehdy na TU Wien (Technická univerzita Vídeň) přítomno také velké procento „levých“ studentů. Akce se zcela vymkla kontrole – došlo k pískotům, námitkám, tehdy to byla pro nás zcela nezvyklá nálada při akcích k atomové energii. Také vedoucí diskuse Karl Lindtner, profesor fyziky, neuměl novou situaci dobře zvládnout. V úvodu nervózně konstatoval, že u jaderné energie bylo hodně peněz a odporu, což vyvolalo v publiku rozhořčení. Velkolepé líčení, které nepřekonatelně reprodukuje náladu té akce, tehdy podle Michaela Siegert v „Neues Forum“ („Nové fórum“). Zde jeden citát: „Lindtner se stává hektičtějším, antiautoritativní tlupa vydává chechtavé zvuky… Před zhroucením se Siegert chytá posledních zbytků své moudrosti: míra záření, Curie, dávkování. Potom se Lindtner vzdává a posílá do bitky Inda, „odborníka na ochranu proti záření“, Dr. Guptu z Institutu jaderného výzkumu v Karlsruhe. Gupta paroduje vědu: Infantilní nákresy, vysvětlování, rozvádění trivialit a mystifikování komplikací. Kostrbatá němčina, projektor špatně funguje – Ind, nebo ne, harlekýn podvodu ochrany před zářením je bučením publika vyhnán pryč.“ Nálada v sále byla žhavá především proto, že se policie od začátku akce pokusila část publika nepustit do sálu, který byl zaplněn z jedné třetiny. Venku se ozývalo skandování a nátlaky. Byla to nebezpečná situace. Já jsem byl také venku ve stoje tlačen v davu a setrvačně pomohl množství lidí natlačit na budovu, což se mě při zpětném pohledu dotklo. Teprve později jsem se dozvěděl, že policisté byli natlačeni na velká skleněná okna a kdyby nějaká tabule praskla, mohlo by dojít k těžkému zranění. Tomu potom odpovídala nálada v sále a akce se zcela vymkla kontrole. Během těchto akcí proběhly ale také rozhovory stojící za zmínku. Pro lepší posouzení odpůrců atomu se jednou jeden vyšší úředník z úřadu kancléře zeptal Bernda Lötsche: „Vy jste přece velmi konzervativní?“ „Jsem pokřtěn, jestli myslíte to…“, odpověděl Bernd. „Ne, myslel jsem, Vy stojíte docela daleko napravo, že?“ zeptal se úředník. Berndova odpověď byla: „Určitě ne tak napravo jako pan spolkový kancléř!“

Zajímavé na této osvětové kampani spolkové vlády ale bylo, že také jiné akce, které se právě konaly ve spolkových městech, dopadly vždy jinak, než se plánovalo. Plánování bylo zacíleno na to, aby se na veřejnosti objasnilo, že se u jaderné energie jedná o neuvěřitelně komplikovanou techniku, ke které se mohou smysluplně vyjádřit jen experti.

Jedna z těchto akcí se konala v Linci. Kolem budovy, myslím, že to byla budova Brucknerhalle, stály různé skupiny demonstrantů s transparenty a informačními písemnostmi, které rozdávali. Mezi nimi byla také skupina lineckých maoistů, a ti měli transparent, na kterém stálo: „V kapitalistickém systému je budována jaderná energie s ohrožením obyvatelstva.“ Oslovil jsem jednoho aktivistu a řekl jsem, že se u tohoto transparentu dere věta: „Stavte socialistické atomové elektrárny!“ Ano, mínil, to by bylo také důležité. Potom se rozvinula docela dlouhá diskuse, ze které příliš nevyplynulo, že je důležitá revoluce, která překoná kapitalistický systém opovrhující lidmi. Pomyslel jsem si o tom, že bych proti překonání tohoto systému nic nenamítal a že oni mají dělat jen svou revoluci. Potom přišla přirozeně velká bezradnost. Jak se dělá revoluce? A pokusil jsem se chlapce přesvědčit o tom, že něžná revoluce cestou techniky přátelské člověku by mohla snad být smysluplnou.
Mezi aktivisty, kteří rozdávali letáky, byla Asta Krejci, pohledná žena z Ennsu. Měla letáky s karikaturou na titulním listu, který ukazoval lidi v protiatomových oblecích, a jeden muž v popředí měl vodovodní kohoutek s rukojetí a říkal: „Ruku na srdce, tak vysoký standard jsme ještě nikdy neměli.“ Tento leták Asta nabídla jednomu z diskutujících, totiž panu Dr. Martinu Heldovi ze Společnosti pro plánování jaderné elektrárny. Held nejdříve otálel, potom si ale leták vzal a pronesl: „Přinesu ho své ženě, která má ráda hrůzostrašnou četbu.“ „To mě neudivuje“, řekla Asta Krejci pohotově, „neboť je koneckonců za vás provdána.“

Uvnitř sálu jsem se posadil mezi posluchače, s mým vystoupením na pódiu se počítalo až při poslední akci o medicínsko-biologických otázkách. Nechtěl jsem tehdy přitahovat pozornost, protože moje „vědeckost“ byla žádána na konci kampaně. Ještě před začátkem pódiové diskuse mě oslovil předseda lineckých maoistů a ptal se mne, jestli souhlasím s tím, že mě zvolí za vedoucího diskuse. Vysvětlil jsem mu, že spíše nechci, neboť jak už jsem řekl, chtěl jsem být na poslední akci považován za seriózního vědce, a ne aktivistu a „revolucionáře“. Pódiová diskuse probíhala jako obvykle, stanoviska pro a proti vystupujících účastníků a potom otevřená diskuse. Byly zodpovězeny otázky jako např. „Bude možné zachovat zásobování energií bez jaderné elektrárny?“ a podobné hloupé otázky. Velmi nepříjemné a složité otázky byly zadrženy bez odpovědí.

Vůdce maoistů náhle vstal, pozvedl mikrofon a řekl něco ve smyslu: „Tento nedemokratický způsob jednání si už nenecháme líbit. Všem důležitým otázkám bylo zabráněno. Vyzývám Vás proto, dámy a pánové, opusťme tuto akci“. Poté se se postavila asi polovina lidí z publika a odešla pryč. Považoval jsem tento krok za nanejvýš zajímavý, protože velmi jasně vyjádřil nespokojenost s vedoucím diskuse. Potom ale byl najednou venku slyšet triumfální pokřik, krátce nato se opět otevřely dveře a mnoho lidí se zase vrátilo zpátky. Nesedli si na sedadla, ale vystoupili na pódium a kolem vedoucího diskuse utvořili těsný kruh. Vedoucí diskuse byl samozřejmě velmi rozpačitý a trochu se zakoktával. Akce se přiměřeně tomu protahovala, něco leželo ve vzduchu, nevědělo se, co přesně, v každém případě byla režie citelně narušena. Asi po půlhodině maoista opět pozvedl megafon a hlasitě oznámil: „Už jsme si dost dlouho nechali líbit tento nedemokratický teátr. Navrhuji, abychom zvolili vlastního předsedajícího, a já navrhuji pana Dr. Tisseranda.“

Dr.Tisserand byl uznávaný doktor, medicínský rada v Linci, jeden z nejangažovanějších a nejvzdělanějších ochránců přírody a životního prostředí Rakouska. Byl jedním z prvních, kteří viděli problematiku záření ve spojitosti s lidským zdravím. Předsedající vyjeveně opustil pódium a následoval ho také řečník zastávající jadernou energii. Krátce poté se rozpustila celá akce. Měl jsem pocit, že režie vycházející z maoisty byla velmi osvěžující a jasně prokázala také neudržitelnost těchto shora řízených průběhů. Ke svému potěšení jsem se později dozvěděl, že myšlenka k tomuto celému manévru přišla od mého milého starého přítele Alfreda Tisseranda. Že by on sám měl převzít předsednictví, na to nejspíš nepomyslel.

Ta věc ještě měla dohru, neboť se zapojila státní policie a pokusila se prověřit pozadí této „škodlivé“ podívané. Alfred Tisserand byl předvoláván a stále dotazován, kdo stál za tím vším. Kdo měl vinu na tom, že tato akce propukla takovým způsobem. Alfred Tisserand samozřejmě věděl, že chtěli, aby pojmenoval maoistu, který byl přirozeně úřadům znám a chtěli, aby mu přitížil. Ale starý lišák Alfred nepadl lidem od státní policie do průhledné pasti. Vždy odpověděl, „ano, přirozeně je vinen vedoucí diskuse, protože tak manipuloval, že lidem nakonec došla trpělivost“. To byl příklad velmi důležité solidarity mezi různými organizacemi. Maoisté a Rakouský spolek na ochranu životního prostředí měli sice společnou protiatomovou linii, ale jinak si v mnoha případech vzájemně překáželi.

Dramaturgie této vládní kampaně „Jaderná energie“ nespočívala jen ve veřejných akcích, ale i v pracovních zasedáních diskusních skupin. To byl smysluplný model, neboť odborníci se svými rozdílnými názory na jadernou energii měli příležitost bez časové tísně a tlaku na zdůvodnění před publikem podrobně vysvětlit svá stanoviska a jiná odpovídajícím způsobem pozorně vyslechnout. Přitom se vytvořil konsensuální základ a potom také bylo možné divergentní stanoviska jasně a srozumitelně vypracovat. Tímto způsobem se bylo možné vyvarovat se tomu, že lidé mluví jeden přes druhého.

V přípravných diskusích před naším veřejným vystoupením skupiny „medicínské a biologické otázky“ jsem měl také příležitost učinit zajímavé zkušenosti. Jedno z našich zasedání se konalo v Atomovém institutu rakouských vysokých škol, v „baště“ přátel atomu. Předsednictví naší skupiny měl uznávaný fyzikální chemik, prof. Engelbert Broda, který se především pozitivně stavěl za civilní využití jaderné energie, ovšem odmítal atomové zbraně. Co se týkalo atomových zbraní, byl Broda ostatně velmi angažovaný. Byl dlouholetým členem Pugwashského hnutí. V roce 1975 napsal v časopise „Naturwisswenschaften“ („Přírodní vědy“) velmi respektovaný článek s titulkem „Eine Welt aus Plutonium?!“ („Svět z plutonia?!“). V něm jasně vylíčil, jak on je nazýval, problémy vyššího řádu, které vyplývají z industriálního využití jaderné síly na společenské a politické úrovni. Před ním už v roce 1974 prezident hnutí Pugwash Hannes Alfvén jasně vyložil, že nelze od sebe oddělovat militaristické a civilní využití atomového průmyslu, že to jsou „siamská dvojčata“. Na zmíněném zasedání skupiny „medicínské a biologické otázky“ v Atomovém institutu byl jakožto poradce přítomen také člen představenstva atomového institutu, profesor R. Věděl, jak svými výpověďmi, které jsem bohužel odhalil až další den jako nepravdivosti vůči Brodovi, z diskuse vyloučit důležitý scénář nehody. Veřejná akce skupiny „medicínské a biologické otázky“ se měl konat ve Vídni. Několik dní předtím ale byla zrušena planým poukazem, že hrozí bombové nebezpečí. Takže v rámci vládní kampaně „Jaderná energie“ nikdy nedošlo k veřejné diskusi k této problematice. Jsem přesvědčen o tom, že by tento komplex otázek u veřejnosti našel svou odezvu. Je potřeba všeobecně zdůraznit, že teprve s vládní kampaní „Jaderná energie“ vstoupily do diskuse noviny. Předtím to bylo příliš horké želízko a nebyla odvaha tyto problémy tematizovat. Teprve tato vládní kampaň „Jaderná energie“ s oficiálním kontroverzním vedením diskuse vytvořila veřejné klima k problematizaci jaderné energie.

Mnoho novin se nyní věnovalo tomuto tématu. V „Kronen Zeitung“ napsal Friedrich Graupe relativně respektovanou sérii o jaderné energii, za kterou také později právem obdržel novinářskou cenu. Také v jiných novinách byly vyjadřovány názory pro a proti, velmi často také proti sobě pregnantně postaveny. Po lidovém hlasování, o němž si někteří komentátoři mysleli, že národ byl přetížen, napsal žurnalista Jens Tschebull, že toto byla volba, při níž bylo poskytnuto dosud nejvíce věcných informací. Myslím, že tím Jens Tschebull uhodil hřebíček na hlavičku a v protikladu k některým jiným názorům v otázkách životního prostředí, které pronesl, napsal něco zásadně správného.

Angažovaní vědci

V 70. letech se hodně diskutovalo o jaderné energii a konalo se několik soukromě organizovaných pódiových diskusí. Jednu z nich zorganizoval Viktor Gruen, starý, angažovaný architekt. Dostal peníze od Hospodářské komory a zároveň podmínku, že ani Lötsch, ani Weish nesmí na této akci ani pípnout. Směli jsme ovšem spolupracovat při přípravě a organizaci této akce. Dostali jsme zákaz mluvit, což nám s rozpaky, ale přece sdělil náš starý přítel Viktor Gruen. Obsazení bylo prominentní – byl přítomen nositel Nobelovy ceny Hannes Alfvén ze Švédska, ale také i německý průkopník atomu Wolf Häfele z Karlsruhe. Na tuto akci jsme pozvali zástupce americké Union of Concerned Scientists (Unie angažovaných vědců), skupinu vědců a techniků, kteří se specializovali na téma slabin jaderné síly. Dan Ford byl jedním ze zástupců této skupiny na akci ve Vídni. Přinesl velký plakát, manifest obsahující výzvu mnoha odborníků proti rozšíření jaderné energie. Wolf Häfele vznesl v interní diskusi protiargument, a sice ten, že existují i jiní „concerned scientists“, totiž ti, kteří si dělají starosti o zásobování energií bez jaderné energie, a proto jsou jejími zastánci. Také tento aktuální internacionální manifest jsme znali a pokusili jsme se objasnit profesní pozadí některých z těch, kteří ho podepsali, což se nám ještě před tiskovou konferencí podařilo. Dokázali jsme také jednoho novináře přivést k tomu, aby cíleně příslušné otázky směřoval na prof. Häfele. Bernd Lötsch se tehdy hlásil o slovo a s nepřekonatelnou pregnantností řekl, že to nejsou „concerned scientists“ („angažovaní vědci“), nýbrž „Konzern- Scientists“ („vědci ve službách koncernů“) a dokázal také některé z těchto vědců konfrontovat s jejich závislostí na nukleárních firmách, i když pod manifestem se objevili jen se svými univerzitními adresami. Když se Häfele trochu v rozpacích snažil zachránit, co se ještě dalo, a prohlásil, že se ve Švédsku pro jadernou energii vyslovila řada atomových vědců, Hannes Alfvén se zasmál a řekl: „To byli přece zaměstnanci atomového průmyslu!“ Häfele zbrunátněl a byl rozzuřený. V „Kurýru“ se příští den objevila milá zpráva, v níž se mimo jiné psalo: „Häfelovy výklady se staly terčem posměchu. Později už sotvaco odpověděl.“ Kritičtí reportéři žijí v nejistotě, podání této zprávy stálo tehdy toho novináře jeho místo.

Na překladu spolupracovali Hana Jílková, Růžena Šandová a Bernhard Riepl.

DOC. DR. PETER WEISH

Narozen v roce 1936 ve Vídni. Studoval biologii, chemii a fyziku. Promoval roku 1966. V roce 1969 se na Institutu pro ochranu záření v Reaktorovém centru v Seibersdorfu začal kriticky zabývat otázkami zdravotních a společenských aspektů atomové energie. Společně s Eduardem Gruberem vydal vědeckou příručku Radioaktivität und Umwelt (Radioaktivita a životní prostředí). S vyučováním začal v roce 1970 na Institutu zoologie Zemědělské univerzity ve Vídni. V roce 1992 habilitoval na Univerzitě ve Vídni v oboru „Ekologie člověka“. Dlouhá léta je aktivní v ekologickém hnutí, což se projevuje také na spolupráci ve významné funkci v různých organizacích ochrany životního prostředí. V roce 1997 je předkladatelem a mluvčím Petice proti genetickému inženýrství. Od roku 1997 je oficiálně na důchodu, ale nadále působí jako univerzitní učitel v oblastech ekologie člověka a etika životního prostředí a v organizacích za životní prostředí.

Je ženatý, otec dvou dcer a čtyřnásobný dědeček.