Společnost a politika Domov,Osobnosti,Média

Anketa: Báječná léta s právě šedesátiletým Jiřím Plockem

Jiří Plocek. Foto Tomáš Koloc. Jiří Plocek. Foto Tomáš Koloc.

16. dubna bylo zakladateli Kulturních novin, RNDr. Jiřímu Plockovi, šedesát let. Při té příležitosti jsme si v redakčním kruhu položili anketní otázku:

Jak jsem prvně potkal/a Jiřího Plocka - a jak se mi to setkání změnilo život?

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka, vysokoškolská učitelka, autorka KN

S Jiřím Plockem jsem se setkala někdy v roce 2009. Přišel za mnou na fakultu, protože slyšel, že se zabývám družstevnictvím. Řekl, že s přáteli zakládá tištěné družstevní noviny, a navrhl mi, že bych do prvního čísla mohla napsat něco o družstvech. Přiznám se, tištěné nové družstevní medium, v dnešní době, s minimálním kapitálem…připadalo mi to jako předem ztracený boj. Ale je to právě předem ztracený boj, který stojí za to bojovat. Stala jsem se členkou družstva Kulturní noviny a snažila se, s omezeným časem a prostorem, který jsem na to měla, tu káru spolu s ostatními popostrkovat. Za ta léta společných aktivit jsem měla možnost Jirku poznat trošku lépe a zjistila jsem, že těch jeho předem ztracených bojů, které přitom vydávaly zázračné plody, bylo víc. Třeba jeho hudebně ediční činnost, kdy jako drobný hudební vydavatel natáčel a vydával cédéčka s tradiční moravskou hudbou v době, kdy nikdo nechápal, že něco může mít obrovskou hodnotu, i když to není komerčně zajímavé. Kromě světa folklóru jsem pod Jirkovým vlivem nakoukla i do světa tzv world music, což je další jeho láska. Magický svět náměšťských Folkových prázdnin mi pak otevřel mnohé vnitřní dveře a umožnil i řadu zajímavých setkání. Například s americkou zpěvačkou a eko-etnomuzikoložkou moravského původu Julií Ulehla, která nyní občas zavítá na naši katedru environmentálních studií učit svůj úžasný kurs o hlubší eko-dimenzi lidové písně a jejím propojení s místem. Jirka je také velmi silně propojen s místem, vlastně místy. Jsou to místa na jihovýchodě Moravy, kde kvete folklór, ale také třeba Horácko, kde má rodové kořeny. A mnohá jiná, ve světě i u nás. Své intenzívní zážitky setkání s místy, lidmi i písněmi dokáže nádherně zprostředkovat ve svých textech, takže člověk má skoro pocit, že ty věci prožívá s ním. Ale i když je tento empatický a komunikativní člověk propojen tisíci nitkami s lidmi a místy kolem sebe, přece člověk cítí, že je v něčem sám. Možná i víc, než my ostatní. A že následuje svou vlastní hvězdu, které se nikdy nezpronevěří…

Dominika Lišková, ekonomka, personalistka, korektorka a autorka KN

S Jirkou Plockem jsem se setkala před (téměř přesně) 4 roky – na jaře 2017. Spojila nás moje alma mater (Fakulta sociálních studií MUNI): mířila jsem zrovna na přednášku ve třetím patře, které „patří“ Katedře environmentálních studií, když jsem si všimla inzerátu, pomocí kterého Kulturní noviny hledaly korektorku. Ozvala jsem se a následovalo milé a inspirativní setkání právě s Jirkou v prosluněných Lužánkách, kdy byla hlavním tématem kultura. Od té doby jsem hrdou členkou redakce KN. Přínos setkání pro můj život byl tedy zásadní.

Petr Kovář, výtvarník, středoškolský učitel, publicista, šéfredaktor-triumvir KN

Vlastně si už nepamatuji, jestli jsem se s Jirkou setkal ještě před tím, než jsem sesmolil svůj první článek pro Literárky, anebo až poté. V každém případě byl „mým“ prvním laskavým redaktorem, i průvodcem redaktorskou prací, když se naše pozice záhy obrátila. V redakci Literárek jsem Jirku téměř nepotkával, vlastně jsem jej vnímal jako nepadnoucího do šatů každotýdenního napětí spojeného s vydáním čísla, s rychlostí reflexí politického dění, se silnou angažovanou notou. To od Jirky jsem přijal základní koncepci „laskavé žurnalistiky“, totiž že je lepší psát o tom, co mi připadá smysluplné a dobré, nežli o tom, co lze v textu pohanět, zmrskat a rozmetat, třebaže je to čtenářsky atraktivnější metoda a tedy nese i větší pravděpodobnost, že se článek někoho „dotkne“. „V kultuře se toho děje tolik,“ říkal, „tak proč bychom se měli věnovat zrovna tomu, co se nepovedlo? I náš výběr je formou hodnocení.“ A tak jsem si vybral Kulturní noviny. Zatím třináctý rok. No, řekněte, kde jsem mohl bejt, kdybych místo Jirky Plocka včas potkal Pištu Hufnágla!?

Jiří Guth-Jarkovský, ekolog, úředník, bývalý šéfredaktor, dnes spolupracovník a autor KN

Moje první setkání s Jiřím Plockem bylo velmi jednostranné, jak už se to muzikantům a jejich posluchačům stává (on byl na pódiu, já v hledišti), a ostatně jsme na ně oba zapomněli. Bylo to někdy koncem 80. let, nejspíš 1988.

Druhé setkání bylo daleko později, daleko vzájemnější a teprve ono bylo pro můj život významné. Zní to asi nepříliš atraktivně – členská schůze družstva (Kulturní noviny). Jenže já jsem člověk spolkový a nadšený (několikanásobný) družstevník, tak jsem si to dost užíval.

Jirka mi nejen otevřel nové obzory (s omluvou za floskuli…), ale stal se hravě předmětem mého obdivu nejen za své všeumělství (muzikant, biochemik, dřevořezbář, redaktor, publicista, nakladatel, moderátor, folklorista a prapůvodně pojatý etnograf, totiž lidopisec), ale hlavně za to, jak zná míru … ne, lépe: on zná kairos, TEN čas, pravý čas, kdy má být uděláno, vysloveno, zahráno, zazpíváno, napsáno a vydáno právě to.

Také mě, kterého dříve zajímaly hlavně kytky, čísla, tabulky a grafy, učil pozorovat a pokoušet se chápat lidi. To není vůbec málo.

Dále mě Jirka Plocek přivedl k jednoročnímu „šéfredaktorování“ Kulturních novin (2019), což by mimochodem bez vzájemného pochopení redakčního kolektivu bylo zhola nemožné. To změnilo můj život docela výrazně, protože je to docela časově, psychicky a komunikačně náročné – a také přidalo další fazetku k tomu obdivu (on byl v té funkci plných deset let a se skvělými výsledky).

Díky, Jirko, za všechnu muziku, za články, nápady, tipy a podněty, za pospolitost „lidí kolem KN“ – a ovšem i za ty nové obzory.

Tomáš Koloc, publicista, šéfredaktor-triumvir KN

Jirka Plocek mi poprvé napsal na symbolické datum 15. března 2010. Oslovil mě ke spolupráci s nově vzniklými jedinými českými družstevními Kulturními novinami na základě jediného článku, který jsem napsal do Britských listů, ve kterém jsem já, konzervatvní levičák, bránil rod Karla Schwarzenberga, že jsou to sice všichni pravičáci, ale od začátku 19. století nejčistší čeští vlastenci. Zaujal mě tím, že jediné, co tvrdě vyžadoval, bylo, abych mu neříkal „pane doktore“. Poprvé jsme se viděli na podzim téhož roku v Poděbradech („Navrhuji, aby byl králem kdokoli z Poděbrad.“ Smoljak-Svěrák: České nebe), kam Jirka, tehdy ještě redaktor Českého rozhlasu Brno, přijel služebně na celostátní festival Bohemia Prix Radio (což, jak mě napadá, je název pro hrdého obyvatele Moravie trochu diskriminující) a já tudy projížděl z Rakovnicka, kde jsem tehdy byl zaměstnán, do domovského Hradce Králové. Hledal jsem tehdy nové zaměstnání. Jirka mi tehdy poctivě řekl, že to mi KN zatím poskytnout nemůžou, ale pokud věci půjdou dobře, mohou se za pár let stát i profesionální redakcí. To se sice dodnes nestalo, ale zato se staly jiné věci, počínaje už tím říjnovým večerem, kdy jsme pozdě večer dorazili na nádraží, pan doktor z brněnského rozhlasu nesl můj pingl plný špinavého prádla (nedal jinak, než že mi s některým z mých zavazadel, které jsem vláčel z jednoho bydliště do druhého, musí pomoct) a já jsem viděl, že jsem našel člověka takového druhu vzácné otevřenosti a empatie, jaký jsem dosud nepotkal. Později jsem poznal, že Jirka nejenže je otevřený sám, ale že s tím jaksi souvisí, že otvírá všechny, kdo se k němu přiblíží, nadvakrát: jednak jim otevírá svět, ale především jim (často z toho udiveným) otevírá je samé. Během svého prvního redakčního výletu „do moravské Afriky“ (který byl už několikátým ročníkem, ale já na něm byl poprvé, a tak jsem o něm podle pravidla stanoveného Jirkou jako služebně nejmladší musel napsal reportáž) se mně – otevřenému jak jsem sám sebe neznal – otevřel zároveň svět Kulturních novin ztělesněný našimi spolupoutníky Petrem Kovářem a Martinou Schneiderovou, a zároveň svět Jirkových přátel z východní Moravy, a to tak, že hned první noc jsme s Petrem spali ve Strání v manželské posteli zpěvačky Vlasty Grycové, nad kterou visel krásný krajkový obrázek Kornelie Němečkové, který jsem znal z dětství z pořadu Zpívánky – a ani jsme se ničemu nedivili. Postupně jsem skrze Jirku takhle poznal mnoho z jeho milovaných Kopanic, Brna, Vysočiny (odkud pocházela jeho maminka a kde si se strýčkem postavili chatu), řadu lidí, se kterými jsem na jeho popud dělal rozhovory, z nichž z některých se stali přátelé mému srdci z nejbližších, z nichž jmenuji alespoň triumvirát: básník Vladimír Fux, fotograf Ota Nepilý, vydavatel Jan Šabata. Kdyby bylo jenom to, už by to bylo dost – ale ono je toho ještě mnohem, mnohem víc. Počínaje tím, že já, který jsem v českém tisku vydal svůj první autorský útvar v roce 1991 a od té doby se dá stěží jmenovat jediné české periodikum, do něhož bych nepřispěl, a tím ho alespoň trochu neokoukl, jsem po dvaceti letech ve vpravdě kulturním duchu Kulturních novin našel svůj skutečný autorský domov, ve kterém namísto cenzury, kterou jsem trpěl všude jinde, vnímám stálou stimulaci ke svému tvůrčímu rozvoji, a mám-li zakončit ještě další otřepanou frázi (protože, jinak to, namouduši, opsat neumím): pevnou půdu skutečného autorské útočiště. Ze kterého, chci-li, mohu ztékat další tvůrčí hradby, v jistotě, že se je kam vrátit, oslavit výhry, rozebrat porážky, opravit se, ošetřit a lépe vyzbrojit. Ačkoli tento domov našem družstvu vytváříme kolektivně, jeho tělo i duch – a to mi nevymluví ani on sám – odkudsi zpovzdálí stále okysličuje Jiří Plocek. I když už třetím rokem není naším titulárním šéfredaktorem ani předsedou. Jirko, dík.

Jakub Grombíř, publicista, šéfredaktor-triumvir KN

Veškerá výročí a laudatia mne naplňují pocity nepatřičnosti a podivnosti, navíc všechno podstatné už za mne napsali kolegové. Tak bych jen zmínil nadhled, noblesu a neokázalost, s nimiž Jiří Plocek veškerou svou záslužnou činnost vykonává. Bohužel, tuto schopnost jsem si dosud osvojit nedokázal.