KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Jaroslav Kovanda, ročník 1941, 80 let, absolvoval jedenáctiletku a v roce 1963 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor kamenosochařský. Jelikož postižený uměním, věnoval se hlavně poezii, divadlu a výtvarnu. 10 let redigoval a vydával časopis Psí víno. Je držitelem Ceny města Zlína. Vydal asi dvacet knih, povídková knížka Nejaký Jura Vičík napsaná ve spisovné valaštině vyšla v ruském překladu v Moskvě, absolvoval pět výletů do Ruska, na krátkém pobytu byl v Bělehradě, ve Slovinsku.

12. 4. 2021
Dnes ráno vlastním vozem do „Zubního domu“ v Uherském Brodě se zubem. Za přítelem MUDr. Bedřichem Fridrichem. On, zubař, má čtyři syny, tři jsou zubaři, čtvrtý je herec, a v kterémsi seriálu teď hraje zubaře. Cestou zpět jarní krajinou přemýšlel, proč jsem se coby malíř krajině takřka nevěnoval, proč jsem na ni neměl odvahu. Kdysi ve svých trapných začátcích jsem maloval především oraniska, i v dešti, a jako ředidlo snad používal i rybí tuk.
Dnes už nevydržím malovat víc jak tři čtyři hodiny v kuse. Závorka: na umprumce jsme se s Laďou Šestákem z dyzajnu štychovali, kdo vydrží dýl malovat – on pro změnu haldy. Inu strukturalismu nebohý vliv. Končívali jsme ve tři ve čtyři k ránu – a já jsem se, mladý blbec, ještě učil francouzsky. Nebylo divu, že jsem se pak ve čtvrťáku psychicky sesypal.
Odpoledne jsem pokračoval na ilustracích Babela. Maluju akrylem desátou desku. Veliké sousto. Ještě bych chtěl namalovat dvě. S jednou menšího formátu, kterou jsem namaloval už asi před patnácti lety, by jich mohlo být tedy moje oblíbené číslo 13. A k těm prvním se pořád vracím. Domalovávám, přimalovávám, předělávám. Na poslední ilustraci k povídce Ljubka Kozák by měla být Ljubka, majitelka hospody, umírající muslim, kterému se vysmívají dva jedinci, Ljubčino děcko, (které starý Žid s pomocí hřebínku a šidítka odstavuje od matčina prsu); no alespoň něco z toho. A ne moc abstraktní. Spíš podobné ikonám. Hlavně aby vydržely oči. Před šesti týdny jsem byl na operaci s šedým zákalem. Zatím nic moc.

13. 4. 2021
Ráno kreslil podle foto na Wikipedii starou dobrou mlátičku na obilí. Na jedné Babeldesce mám rozmalovanou scénu, kdy oděsský zloděj a hejsek Beňa Krik s partou zabíjejí na dvoře u boháče Ejchenbauma krávy, aby z majitele vyrazili peníze. Jak hrábnete do obrazu, o kterém jste přesvědčeni, že je hotov (ale v podvěsku mozkovém vás pořád šimrá pochyba), abyste přemalovali celý obraz. A na ten dvůr by se mně tedy možná hodila ještě mlátička. Pak zkusil z jiného máču, tzv. osahávací kresbu. Scénář: Snacha jde se psem settrem Corynou, my s ženou sedíme u našeho kamenného stolu, popíjím, žena nejspíš s chlebíčkem v ruce, za námi strom pobitý břečťanem, v okně baťovského půldomku v pozadí se hádá stará K. s mladou K. Zelenomodrá barevnost? Malíř Souček si psal k obrazům scénáře. Tak naholo to vypadá hrozně. Když jsem skončil s kresbami, viděl jsem hlavně sulc.
Odpoledne dlouho spal. Sněžoprší. Pak hledal v Babelově Rudé jízdě motiv, který jsem už kdysi rozkreslil. Zapomněl jsem, která to byla povídka. Mám rozpadávající se třetí vydání knížky z roku 1969. To druhé vydání v geniálním překladu Jana Zábrany z roku 1957, které jsem si koupil v osmnácti letech na Vysoké ekonomické škole v Praze, jsem už, jak šly dějiny, ztratil. A než jsem začal kreslit, jsem se do toho tak začetl, že se dostavila chuť ilustrovat každý druhý řádek. Viz třeba ze str. 129: Potom k němu (epileptikovi – JK) přistoupila Saška s rozkymácenými prsy. Polila Ivana vodou a vyndala mu z úst dlouhý zub, třesoucí se v černých ústech jak bříza na holé silnici.

14. 4. 2021
(Dopoledne běhal po doktorech.)
Odpoledne dobíjel baterky na obrazech z Ermitáže, díval se, jak se má malovat.
V podvečer jsem zabloudil do pošty, a ono ejhle: fotky a rozhovor se mnou v dubnovém Hostu (v PDF). Kdyby tedy někdo zatoužil…

15. 4. 2021
V noci sen: Náš pes Baryk hraje velkou roli v Divadle pracujících (kde jsem léta dělal kulisáka, odtud ty sny): na začátku hry přiběhne na forbínu k pultíku a z mikrofonu divákům strašně vynadá…
Už léta mě neustále bolí hlava. Když tři dny nebolí, je svátek. Jednu vlastnost ta hlava má ale dobrou: tlak v ní zpravidla spouští takové „rozvodnění“ slov a vzpomínek, že sedám k počítači a smolím. Ale sotva jsem začal, přišel syn, že čtyři úředníci si odvedli V., mého vnuka. Soudce, kurátor a dva strážci zákona. Název je prostý: internátní škola. Nebo tak nějak. V překladu pasťák. Osmáka. Netolik, netolista, člověk závislý na mobilu, počítači, televizi. Zejména teď za koronaviru. Nesmím o tom psát. A do toho marihuana a party a domů se chodí jen přespat.
Odpoledne očkování. Dali mně Modernu. Jelikož hlava pořád bolela (a na Modernu mám výmluvu), střídám spánek s četbou. Starého dobrého Turgeněva. A když se nedá malovat, tak aspoň tyto obrazy z jeho Lovcových zápisků: Na stěnách visely tři ohromné obrazy, malované olejovými barvami. Na jednom byl zobrazen stavěcí pes s modrým obojkem a nápisem: „To je mé potěšení“; u psových noh tekla řeka, a na protějším břehu řeky pod borovicí seděl nepoměrně veliký zajíc se zdviženým uchem. Na druhém obraze dva starci jedli meloun: za melounem bylo viděti v dálce řecké sloupoví s nápisem: „Chrám Uspokojení“. Na třetím obraze byla namalována polonahá žena v ležícím položení en raccourci*, s červenými koleny a velmi tlustými patami.
*) zaradoval jsem se, bůhvíco to není, a translator mě uzemnil: „ve zkratce“

16. 4. 2021
Dopoledne psal, odpoledne maloval. V poledne rozhozen z jednoho telefonátu. Tak jsem si chvíli dělal pořádek a konečně našel, co jsem dlouho nemohl najít: zápisky z workshopu v galerii naivního umění v Trebnje, na němž jsem v roce 2017 byl. Každému bych doporučoval navštívit ten městys, asi 25 km pod Lublaní směrem k moři. Jugoslávci jsou v tomto druhu umění mistři, pokud ho nezačnou dělat na kšeft.
A tam u těch zápisků jsem našel i záznam z návštěvní knihy z mé výstavy v Kroměříži, tuším, že ze stejného roku. Já vím, že se z těch textů nemá zpychnout, ale když je to zápis nějakého galeristy?: MODERNÍ UMĚNÍ, A JÁ POZNÁM, CO NA OBRAZE JE!!! TO JE ÚLEVA. JEN ABY VÁS KOLEGOVÉ NEHUBOVALI. Podpis.

17. 4. 2021
Konečně ve svém sochařském ateliéru v Halenkovicích! Po pauze způsobené špatným zubem, očima a očkováním takřka celý den dělal na lipových deskách, reliéfech asi 80 na 90: Apollón a Dafné na kolečkových bruslích a Únos Leukippových dcer (podle Rubense). Aneb jak říkal Picasso: socha je korektura obrazu. Pak ještě rozkresloval menší reliéf Fotbal u elektrárny. A pak, abych se zklidnil, uklízel dřevo, krásné bukové štípané špalky, a pak jel domů. A hrozně se nasral. Naši chrudoši po více jak šesti letech! zjistili, že nám ruští rozvědčíci řádili ve Vrběticích, krásně se vyjádřil politolog Kotrba: „To je tak blbé, že by tomu snad uvěřila i Langšádlová!“, teď po šesti letech vypovídají osmnáct Rusů, už dávno chtěli to vyslanectví zeštíhlit, teď se jim to hodí, když podruzi Američané vyhazují z velvyslanectví Rusy, a Rusové zas recipročně vyslance americké, atd., komu se to víc hodí, troufal bych si říct, že nám Západníkům, my útočíme! V zimě to nešlo, až na jaře, až přijde březen čili Mart, march, marcio, márt, až zavelí zas bůh války, hurá, končí nuda, začínáme krást, mučit, znásilňovat, začínáme opět žít – někteří.
Omlouvám se – HATE IS VIRUS!

18. 4. 2021
Dopoledne psal, jen jakási údržba, dlouhé emailové vzkazy, ale bohužel nutné. Odpoledne maloval na Babelovi. Jde to pomalu. Možná se dopustil malířského hříchu: když po malování zbudou na paletě barvy, nenechávám je uschnout, ale nanáším na další formát, na nějž hodlám malovat, a k němuž mám přichystánu kresbu. Já vím, že obraz by se měl uskutečňovat jen ze „zákonitých“ vrstev, ale mně ten způsob vyhovuje, mám rád, když na sebe barvy narážejí, a i náhoda, která tím „předvrstvením“ vzniká, říkám si, tě může zavést do poloh, které úporně přichystaný námět postrádá.
Maloval jsem do půl osmé. Co s načatým večerem: večeře, v televizi dobíhá Poirot, tu a tam sleduju šetře očí, v osum začíná western Azul. Jelikož ujíždím na kovbojkách, musím se dívat. Ale je to tak pitomé, že po chvíli přepínám na Novu, abych zjistil, jak hrála Slavia, vyhrála, přepínám zpět, ale je to ještě pitomější, přehazuju tedy na ČT 1, na masáž stran těch vrbětických výbuchů. Dva politologové, jsouce zpovídáni, však vyprávějí závažně, nehysterčí jak Němcová s Langšádlovou a Petrou Fialovou. Chci se dozvědět, co nejvíc, abych nebyl za blba z druhé barikády, ale už je toho od rána příliš, takže přepínám na americký film z vězeňského prostředí plný rvaček, hrubých nadávek, který končí, jak hlavní protagonista dává jakési skladnici obrázek letícího koníka v krajině, a když se ta paní ptá, co by za to chtěl, tak jí říká, že pilku na železo, načež se ona sklání k jeho poklopci, otvírá jej – a je konec, to bylo na Artu, ale jsa z těch politických úvah a nastávajícího když dobře, tak aspoň studenoválečnického období, unavený, přepínám na dvojku, na jiný americký film Horké léto, se ten film tuším jmenuje, a jelikož z filmu až ke mně do křesílka šplíchá krev a jedna oplzlejší nadávka za druhou, po chvíli vypínám a jdu spát, a myslím na vnuka, proč asi takový, jaký je, je, jestli ne i proto, že taková americká steliva si on může pustit, kdykoliv se mu zachce. Dobrou noc, vnuku, zítra ti končí pětidenní karanténa, pětidenní samotka, pětidenní hledění do zdi, zítra už budeš mít školu a kurátoři jsou všechno chlapi.

19. 4. 2021
Dopoledne psal a taky sledoval některé ohlasy k současné politické situaci. Kdyby mně nebylo osmdesát, tak bych snad emigroval. Jenže kam. Aniž bych se proboha chtěl srovnávat, vzpomněl jsem si na Michelangela v podání amerického herce Charltona Hestona, jak se dívá za papežem, kterýmsito Juliem, jenž odjíždí na krásném bílém hřebci zas do jakési války, zatímco on zase musí na lešení a zase chudák malovat. Jenže papeže si pletem a Sixtinská kaple nám bude zářit před očima pořád. A Josef Lada za protektorátu namaloval možná své nejlepší obrazy. Mimochodem Picasso prý si Lady velice vážil. Viděl jsem jeho postavy z obrazů zvětšené do životní velikosti a bylo to krásné jak řecký vlys.
Odpoledne přišla do ateliéru návštěva, a jak jsem se s ní bavil a přitom pomrkával na obrazy za jejími zády, dostal jsem konečně odvahu a v té „Arině, pokojské z hotelu Madrid a Louvre“ udělal konečně několik zásahů a to, co je v této větě v uvozovkách, vepsal velikým písmem verzálkami do horního a bočního okraje té Babeldesky. Když se mi to bude zajídat, přemalovat se dá vždycky?

20. 4. 2021
Celý den v Halenách, ale bylo tak pěkně, že byl hřích trávit čas v ateliéru. Takže jsem ryl, stříhal vinohrad, uklízel dřevo. Zejména to „stříhat vinohrad“ zní, že jo. Spíš obíral hovno z plev. Z dvanácti hlav, prý rezistentů, vypadá, že pět pomrzlo. Ale ještě je nechám, réva se umí kolikrát úžasně vyrovnat sama se sebou. Loni pomrzla v květech, ale po čase vyrostlo sekundární květenství a z něho hrozny, které byly ale tak tvrdkavé a kyselinně sírové, že třapce na dřevu vydržely až do předminulého týdne; černé jak čertovo ohanbí. Suché, troudovité. Neviděl jsem nikdy, že by na takové hrozno usedl pták.
Odpoledne dělal na reliéfech. Dělám na nich od září a hlavní práce nastane, až je budu napouštět klihovým roztokem s plavenou křídou a brousit a tmelit, a brousit a tmelit, a pak olejovými barvami kazit. Až v létě. A když příroda dá, tak v listopadu vystavovat. K tomu jubileu.

21. 4. 2021
Mám už odpozorováno, že den, který začínám noční bolestí hlavy, zpravidla za moc nestojí. Takže kromě nějakého toho „přemýšlení do foroty“, jaké tak často užíval Ludvík Vaculík, psal jsem deník a sledoval na různých serverech vývoj kolem Vrbětic. Lidé někdy zahánějí podobné bezčasí detektivkami. Pokoušel jsem se začíst do Simenona, ale postavil mě na nohy až Turgeněvův popis soutěže ve zpěvu v jakési nejzaostalejší ruské krčmě mezi „Podnikatelem“ a Jakovem-Turkem.

22. 4. 2021
Říkávalo se kdysi, že dřevo na rozdíl od komunistů pracuje pořád. Jelikož zítra si přijedou pro sochu „Únos“ z Prahy, jak charakteristický název!, dělal na ní ještě nějaké retuše. Pak dělal na reliéfech a pak se zklidňoval dřevem, bujarým, bukovým: chlapská skládačka.
Večer summit se sousedem, pak příšerná bolest hlavy.

23. 4. 2021
Dopoledne sháněl plavenou křídu a klíh. Pro vás, kteří byste měli podobné zájmy, sděluji, že kilo klihu, které v mém mládí stálo 6 Kčs, vás teď přijde na 380 Kč. Podle nečitelného popisku dováží se do Prahy ze Slovenska, v Praze přesypává do sáčků a zdražuje, aby měly tamní úřednice na platy? Ale pojďme k umění. Z Prahy si přijeli pro sochu Únos, aneb amatéři celého světa, spojte se. Dál bych to nerozváděl.
A protože po odvozu zbylo v ateliéru neskutečné prázdno a bordel, rozvěšel jsem skoro na všechny hřebíky, které po zdech trčely, obrazy – a pak dvě hodiny zametal. Už léta mám odpozorováno, že zametání, nevím jak koho, ale mě hrozně uklidňuje. Osobně jsem znal dva metaře, nahluchlého pana Pavlištíka, který zametával naši Marxovu ulici, když to ještě byla Mostní, a Staňu Gajdoruse, který zametával nádvoří ve Svitu, dříve Baťa. A o panu Pejšovi, který měl kdysi před příjezdem tatíčka Masaryka do Zlína, za úkol zamést Malenovice, jsem se jenom dočetl. Dneska by mu museli pomoct mravenci.

24. 4. 2021
Na výletě v Archlebově. U bratrance stolaře, věnoval mi čínský nástavec do fleksy – kulatou rašpli, asi bude pracovat sama.
Sázeli brambory v humně, kvetly broskve, po dvoře chodil mosazný kohout.
Obědvali jsme pod pergolou, psi a kočky nám hleděli do talířů. Kapala na mě míza z ostříhané révy.

25. 4. 2021
Pyžamový den…, jsa vypsychlý, protože už čtvrtý den „práškuju“, prohrabuji se v počítači, deníkuju a čichám oběd.