Kultura a umění Kultura,Osobnosti

Filmový básník hledá domov

Obálka knihy

Monografie Jiřího Voráče o významném režisérovi Vojtěchu Jasném (1925–2019) je jak důležitou sondou do života filmového tvůrce, tak i unikátním dokumentem o poválečné kulturní historii. Má širší záběr, než naznačuje její název. Vtírá se i srovnání s jinými osudy exilových tvůrců.

„Smutná je duše má až k smrti“. Tento zápis z Diáře Vojtěcha Jasného datovaný krátce po emigraci v roce 1970 mi v mysli jako blesk propojil knihu Jiřího Voráče Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu (Host Brno, 2020) s podobně obsáhlou monografií Viktora Filimonova Andrej Tarkovskij: Skutečnost a sny o domově (Pavel Mervart, 2018), kterou mám stále na dohled a čítávám si v ní. Stopuju v ní cosi, co se ve mně kdysi hluboce a osudově rozeznělo po prvním zhlédnutí Tarkovského filmu Andrej Rublev. A ožilo také při čtení knihy o Jasném.

Takže: Proč uvádím dvě tak rozdílné osobnosti a koneckonců i rozdílné knihy vedle sebe? Spojnicí je jedno velké téma, jímž je domov, vztah k němu a důsledky narušení spojení s ním. Pro Jasného i Tarkovského byl domov (ztělesňovaný místem i postavami rodičů) v ideálním případě prvotním zdrojem síly, tvořivé inspirace, psychické stability a koneckonců i základem životního světonázoru.

Oba tvůrci se postupně dostali do konfliktu s vládnoucím režimem ve své vlasti. Oba také usilovně hledali cestu, jak naplnit svůj bytostný úděl: Umělecky tvořit a překračovat neradostnou, ba dokonce tragickou realitu světa skrze transcendenci na filmovém plátně. Oba dva také v jistém okamžiku dospěli k rozhodnutí opustit svůj domov. Ano, každý z nich byl typologicky jinak založený, v jiném věku, v jiném kulturním i mentálním kontextu. Ale ne zase úplně odděleném. Totalitní socialismus je jedním z pojítek jejich života. Ten na jedné straně programově poskytoval prostor pro umění, ale současně vytvářel řetěz vyčerpávajících byrokratických a ideových překážek  svobodomyslným tvůrčím duchům. V boji s nimi – pokud jim bylo dovoleno tvořit – vytvářeli tito tvůrci nadčasové hodnoty, ale také ztráceli životní sílu a naději.

Domov vně a uvnitř

Jasný, rodák ze severomoravské Kelče a autor kultovního filmu československé nové vlny Všichni dobří rodáci (1969), ve Voráčově knize vypovídá o svém vývoji ke světoobčanství a nutnosti zvnitřnit a zvěčnit domov skrze vzpomínky a pocity v sobě. Tento osobní posun se po letech v exilu protnul s touhou přispět k rozvoji nového politického upořádání po roce 1989. Jasný natáčel vůbec první filmový dokument o novém prezidentovi, svém příteli Václavu Havlovi. Osobním autorským pojetím materiálu se dostal do sporu s prezidentovými poradci, kteří požadovali vystřihnout některé scény, a přispěli tak k režisérovu – do konce života ne zcela zhojenému – pocitu bolesti. A též k tomu, že film v Jasného vlasti zapadl.

Tato situace Jasnému opět připomněla jeho životní krédo: Být sám sebou za jakýchkoli okolností a nosit své jistoty v sobě. Neodvozovat je od šaleb světa. Vnitřní balancování mezi „tady a tam“, mezi domovem a světem, bylo zdrojem tvůrčího napětí Vojtěcha Jasného po celý život. Po rozpačitém roce 1990 si zapsal: „Kde dokončit dílo? Tu (v cizině) nebo doma? (…) Ale dílo dokončit bez domova nemohu. Ale zrají i témata americká.“

Ve světle této životní cesty svědčí příběh Tarkovského o údělu citově hlubší i v lecčem osudově předurčenější mentality, jež také v obecnější rovině stojí u kořene odlišnosti českého a ruského prostředí. Příběhy řady ruských tvůrců a intelektuálů žijících nešťastné a vykořeněné životy ve vynucené emigraci jsou sdostatek známy.
Jasný (narozen 1925) se přes všechny životní peripetie dožil vysokého věku (zemřel v roce 2019 v téměř 94 letech). V exilu se přes počáteční nesnáze nakonec pracovně uchytil, vytvořil značné množství žánrově rozmanitých děl, získal uznání, přestože ohlasu Rodáků už nedosáhl. Jeho filmovým testamentem je Návrat ztraceného ráje (1999), v němž se pokouší spojit svět vnitřní a vnější, exil i domov. Mladšímu Tarkovskému (narozen 1932) není ani 55 roků, když po pracovních peripetiích a těžké nemoci umírá v roce 1986 v Paříži. Jeho poslední film z téhož roku se symbolicky jmenuje Oběť.

V Jasného vlastních vzpomínkách je několik míst, která jsou – zvláště pak v kontrastu s lidským i režisérským přístupem Tarkovského – velmi výstižná pro charakter jeho osobnosti. Když připravoval divadelní inscenaci Dostojevského Idiota v Helsinkách, hlavním představitelem měl být dle produkční smlouvy Pekka Autiovuori, přesvědčením finský komunista a marxista. Ten zásadně nesouhlasil s režisérovým mystickým pojetím knížete Myškina. A vypadalo to nepřekonatelně. Jasný na něj jednou počkal po divadelním představení, řekl mu, že jej má rád a jel s ním nočním spojem do vzdáleného domova, doufaje v duchu, že se snad zpět dostane nějakým taxíkem. Celou cestu mu vykládal o svém režijním záměru. Zatvrzelý herec nakonec jeho přístup uznal a přijal. To by režisér Tarkovskij nikdy neudělal. Jeho přístup byl mnohem autoritativnější, až násilný. Pro herce nejednou k pláči.

Více než jen exilová historie českého tvůrce

Grafické pojetí názvu Voráčovy knihy na obálce je na první pohled poněkud matoucí. Velký název Vojtěch Jasný evokuje pojednání o celém režisérově životě a podtitul Filmový básník v exilu připomíná spíše jednu z jeho možných charakteristik. Na tuto skutečnost naráží i akademicky pojatá recenze Martina Šrajera . Její autor rekapituluje řadu faktických skutečností, které stojí u základu monografie a které tu nebudu podrobněji rozebírat: obrovské množství materiálu v osobním režisérově archivu, rozsáhlé rozhovory a blízký vztah, který Jiří Voráč s Vojtěchem Jasným navázal – a poctivě v úvodu přiznal. Recenzent také konstatuje, že přes možné subjektivní zaujetí se autorovi podařilo v hutném a argumentačně solidně podloženém přehledu režisérova života a tvorby v období těsně před odchodem do exilu až do 90. let 20. století zachovat odstup a maximální věcnost, přičemž nezatajuje ani slabší místa v povaze a chování popisované osobnosti. Poněkud s rozpaky přijímá recenzent začlenění stylisticky neupravovaných Jasného pamětí Ikarské lety, psaných pro československé vysílání Rádia Svobodná Evropa koncem 80. let. A nakonec doufá, že tímto svazkem je nakročeno k další práci, která dopoví podrobněji i leccos, co bylo nedořečeno o Jasného ne zcela černobílé předexilové historii.

V oněch rozpacích se s onou recenzí rozcházím. Možná i proto, že nejsem filmový historik ani nevyhledávám detaily, jejichž interpretace může být ošidná, protože jsme vzdáleni dobovému kontextu, a především žité zkušenosti. Spíše se snažím vnímat základní tahy životní cesty a osudové zákruty. Kniha Jiřího Voráče je velkým počinem, který – ať už bude mít pokračování či ne – představuje osobnost Vojtěcha Jasného i jeho životní směřování velmi plasticky a výstižně. A je tomu tak především díky kombinaci/kontrapunktu věcného a suššího Voráčova badatelského textu s vlastním vzpomínáním Vojtěcha Jasného a též s připojenými vzpomínkami jeho druhé (a poslední) ženy Květy, jeho osudové životní souputnice. Prostým a nepatetickým jazykem přibližuje Jasného žena rodinné i společenské poměry z jiné strany než její muž.

Lidský život je víc než stranické dogma

Není potřeba jít do dobových detailů, aby člověk pochopil rozhodující životní milníky a motivace pro naplňování životního údělu. Ty se jistě nevyjevily ve svých důsledcích rázem, ze dne na den, ale z Jasného paměti i tvorby, ve vrcholných dílech výsostně poeticky a humanisticky založené, vystupují zřetelně.
Jasného tatínek zahynul za války v Osvětimi. Jeho dospívající syn podlehl komunistické vizi spravedlivějšího poválečného světa a stal se aktivním členem strany. Převratná pro něj byla zkušenost z několikaměsíční pracovní cesty do Číny přes Sovětský svaz v roce 1952. O svých zkušenostech z této cesty mluví ve vzpomínkách krátce, ale ona stručnost je neobyčejně výmluvná:  Odhaluje nejhlubší rysy tamních režimů. V těch letech jej vedla v seznamech i vojenská kontrarozvědka. Zakrátko přišel řetěz osudových ran: smrt maminky, úmrtí prvního dítěte a smrt první manželky na rakovinu. Tehdy si Jasný začal jednoznačně uvědomovat, že stranická schémata nejsou jeho cestou. Že jádro života leží jinde a on chce vyprávět příběhy pravdivé a lidské. A povznášet je skrze svůj svébytný poetický přístup. Jeho životní tvorba dává těmto osudovým směrovkám zapravdu.

Dále lze v knize stopovat vícevrstevný přínos jeho vlastních svědectví: Už jen způsob psaní, jímž si Jasný psal Diář, svědčí o rázovité povaze s janáčkovským fragmentárním a úderným stylem. O svébytném stylu rozhlasových pamětí by se dalo psát též – člověka-autora lze v nich cítit přímo hmatatelně. Z jeho vzpomínek vyzařuje také moravské podloží, k němuž se vrací v duchu, a nakonec i fyzicky až do konce svých dnů.

Velmi příznačná je pasáž z pamětí (str. 481), kdy v úvahách nad autorským pojetím Dostojevského Idiota píše: „Ten tvůrčí proces je složitý, velmi komplexní. To reálné s irracionálním. Vědomé s podvědomým. Pravdu měl Jiří Mucha, když říkal, že my Moravani jsme iracionální a Češi jsou racionální. A je to také důležité pro vývoj naší vlasti.“ Svébytná filmová poetika, která byla Jasnému hlavním prostředkem pro vystižení spirituality světa, má kořeny právě v tomto osobním založení. Prodchla jeho vrcholná díla, ať už to byli Všichni dobří rodáci či v Německu natočený experimentální dokument Stromy, ptáci, lidé. Proměny I (1975). Pro své filmové vidění světa si získal uznání a přátelství významných umělců, počínaje našimi Jiřím Trnkou či Janem Werichem, konče německým spisovatelem Heinrichem Böllem či Jeanem Cocteauem. Díky němu se dostal ke spolupráci s Alexandrem Solženicynem či k natočení dokumentu o slavném dirigentovi Herbertu Karajanovi.

Doplňkové části, jako je podrobně zpracovaná životopisná osa, kompletní filmografie, komentovaný výčet nerealizovaných projektů, výstav, biografických textů, a nakonec i obsažný jmenný rejstřík činí z knihy Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu cenné monografické dílo samo o sobě. I bez pokračování.

 

V našem listě jsme se s Vojtěchem jasným rozloučili textem v čísle 47/2019.