Kytice pro pana obrlajtnanta
Rozumět Švejkovi
V Herzově komediálním seriálu Černí baroni, který natočila Česká televize, přidělili tvůrci postavě Kefalína prapodivnou úlohu nesouhlasící s literární předlohou. Několikrát se vojín Kefalín vyjádřil, že „musí švejkovat, švejkovat a švejkovat“ a v jedné scéně dokonce upřesnil, co takové švejkování prý znamená: „říkat přesně pravý opak toho, co si opravdu myslím“. Je to svědectví o krutém nedorozumění, které již více než osmdesát let provází tu fantastickou postavu dobrého vojáka Švejka. Možná největší literární postavu 20. století. Ale není to nedorozumění nijak neobvyklé. Provází každou skutečně podstatnou literární postavu a provází ostatně každou skutečně podstatnou myšlenku, událost či koneckonců každé skutečné důležité slovo. Neboť jsme až tragicky určeni svým kontextem.
Kanadský filosof Marshall McLuhan vykreslil všechny nové artefakty hozené na scénu dějin jako sousta pro všepožírající a všepohlcující pozadí neboli kontext. Čím více se nová figura na scéně snaží vyhranit vůči tomu, co ji obklopuje, tím větší energii vyvine pozadí, aby novou figuru pohltilo. Čím větší revoluce, tím zuřivěji ji kontext připodobní ke všemu, co tu již bylo. Na každé nové myšlence je nejpodstatnější její inverze, neboť právě inverzní podoba z myšlenky zbude. Proto lze tak snadno dějiny komunismu převyprávět jako rozmary několika diktátorů, právě proto, že si kdysi troufl vyhranit se vůči pozadí dějin čímsi závratně novým. Právě proto všechny komunistické režimy „zjistily“, že jimi vrcholí národní příběhy. To, co mělo obrátit svět naruby až mrazivě luciferským způsobem, bylo najednou jen novou interpretací Husa, Komenského, Palackého… Jacques Rupnik to kdysi nazval „brilantní ideologickou operací“, ale byla to zase jen jedna zběsilá bitva pozadí.
Po roce 1989 si mnozí mysleli, že lze českou politickou scénu postavit na zelené louce. Dnes mnozí skleníkoví pražští komentátoři zjišťují, že máme v parlamentu tři historické strany: komunisty, socdemáky a lidovce plus ODS. Ano, devadesátá léta 20. století jsou také již kusem dějin, ale přes svoji blízkost v čase mají sílu nagenerovat do českého politického kontextu maximálně jedno zinstitucionalizované vyprávění, maximálně jednu stranu, kterou bude ODS. Máme neuvěřitelný sklon, naočkovaný do nás modernou, podceňovat sílu kontinuity, kontextu, tradice, pozadí.
Haškovy epochální Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou knihou, jejíž revolučnost už si dnes málokdo uvědomuje. Rozličné kontexty, na jejichž pozadí vyvstala, si s ní totiž poradily po svém. Kontext příběhu zvaného česká literatura ji hodil kamsi na okraj podkapitolky 1. světová válka v české literatuře, po bok Jaromíra Johna, Rudolfa Medka či Václava Kaplického. Jiná učebnice ji vnoří do kaluže jménem humoristická literatura. Žádná však nepřizná, že tato kniha vpravdě překonává celý příběh české literatury. Naopak, je téměř jisté, že všechny ismy, skupiny, almanachy, všichni, kdo z principu poklekají před kontextem, ať se tváří seberevolučněji, tuto gigantickou knihu utlučou. Vlastně by ji už asi dávno z učebnic vyštvaly, kdyby nebyla zpacifikována ještě jedním diktátorským kontextem. Tato kniha se totiž shodou různých okolností stala knihou lidovou, a lid, toto nejbezohlednější pozadí, prokázal svou moc až učebnicově zřetelně.
Ten drátěný obrázek Ladova Švejka s nápisem „To chce klid“, který u nás doma visel nad vchodem do obýváku, zřejmě místo krucifixu, je jen vtipnou zkratkou onoho vyprávění o vítězství inverze. Mnozí si již povšimli, že Švejk větu „To chce klid“ nikde v románě nevyslovuje. Švejk ovšem ani není pijákem piva, s výjimkou té jedné chvíle, kdys si nechává ujíždět vlak v družbě s tím maďarským vojákem v nádražní restauraci. Švejk není nikdy opilý s výjimkou té chvíle, kdy si zachraňuje život a musí na jeden ráz vypít láhev koňaku, aby ho ultrablb poručík Dub nezničil. Švejk není vulgární. Všechna ta sprostá slova vynášejí postavy kolem něj, on maximálně cituje a registruje, nikoli vypouští, tak jako nehází šrapnely. Přesto od chvíle, kdy si nezřetelná a mocná postava jménem lid usmyslela, že Švejk odráží její národní povahu, neodpáře mu již nikdo hospodu, pivní půllitr, Palivcovy nadávky, ba ani Radeckého marš. Dokonce lze vystopovat, že pro mnohé je posraný obraz císaře pána v hostinci u Kalicha jakýmsi nevědomým symbolem „starých dobrých časů“…
Švejk je přitom postava, která vynáší na světlo obrovskou etiku. Mnozí si všimli, že „stojí vždy na straně života“, jak psaly i marxistické učebnice, ale mnozí nikdy nezapřemýšleli nad tím, že Švejk zároveň není dezertér a zřejmě ví, proč jím není. Že ví, že není kam utéct, že svému osudu se člověk nevyhne. Švejk dělá všechno proto, aby mu osud dal možnost vyhnout se zabíjení, na druhé straně ví, že stejně dojde, kam dojít má a musí. O tom je existenciální anabáze do Budějovic. Tato neřešitelná rozpornost připomínající třeba dvojí – vlnovou i korpuskulární – povahu elektronu, způsobila, že můj profesor na gymnáziu ve snaze Švejka pochopit přes Enšpígla či Dona Quijota musel zkonstatovat, že Švejk sice asi je moudrý blázen, ale na mnoha místech se chová jako opravdové hovado. Toto nedorozumění vzniklo proto, že Švejk si spíše podává ruku s Lao-c´než s vyčuraným Enšpíglem:
„Tajemná ctnost je nesmírně hluboká, nesmírně široká, je rubem všeho bytí. Vytvářet a nevlastnit, působit a nezáviset, být v čele a neovládat, to je, co nazývám tajemnou ctností… Tvrdé a silné náleží smrti, měkké a slabé náleží životu… Cesta, po níž lze kráčet, není věčná cesta… Nejvyšší dobro je jako voda: spokojuje se s nejnižšími místy, o něž nikdo z lidí nedbá… Ten, kdo zůstává bez žádostí, proniká k jádru tajemnosti. Vznešená ctnost nejedná a nečiní si nárok zasahovat. Kdo dobře chodí, nezanechává stop…“
Jenže každý Čech přistupující k Osudům dobrého vojáka má v podstatě již dobrého vojáka hotového ve své mysli a je přetěžké ho vnímat jinak, než jak pozadí rozhodlo. Zkusme třeba uvést do kontextu této stati jednu pasáž z Osudů (mimochodem je to jedna z vrcholných a klíčových scén) a povšimněme si, jak zde nabude zcela jiného světla. Světlo je totiž dobrou metaforou pro pozadí, ono rozhoduje, co je vidět a co ne:
„…´Já rozhodně tady vidím před sebou dvě cesty k tomu Felštýnu. Já bych navrhoval, abychom se teď dali po tej cestě nalevo.´
Účetní šikovatel Vaněk, jak už to bývá zvykem, když se dva octnou na křižovatce, počal tvrdit, že se musí jít napravo.
´Ta moje cesta,´ řekl Švejk, ´je pohodlnější nežli ta vaše. Já půjdu podél potůčka, kde rostou pomněnky, a vy se budete flákat někde suchopárem. Já se držím toho, co nám řekl pan obrlajtnant, že vůbec nemůžeme zabloudit, a když nemůžem zabloudit, tak co bych lez někam do kopce; půjdu pěkně po lukách a dám si kvíteček za čepici a natrhám celou kytici pro pana obrlajtnanta. Ostatně se můžeme přesvědčit, kdo z nás má pravdu, a doufám, že se tady rozejdem jako dobří kamarádi. Tady je taková krajina, že všechny cesty musejí vést do toho Felštýna.´
´Neblázněte, Švejku,´ řekl Vaněk, ´tady právě podle mapy musíme jít, jak říkám, napravo.´ ´Mapa se taky může mejlit,´ odpověděl Švejk, sestupuje do údolí…“
Matematika základní školy nám říká, že nulou nelze dělit. Švejk je takovou nulou. Hašek se rozhodl touto nulou vydělit všechny známé a neznámé své doby. Pro absolventa základní školy, byt je gymnaziálním profesorem, či absolventa jednoručního kurzu pro dobrovolníky, byť je rovněž gymnaziálním profesorem, je to krok vpravdě hovadský. Jenže lidé, kteří si vymýšlejí podivnosti typu dvojí podstaty elektronu, by gymnaziální profesory opravili: ono nulou totiž dělit lze. Výsledek je ovšem plus a minus nekonečno. Výsledek opravdu děsivý. Ale: To chce klid. Vždyť na rovnicích s plus a minus nekonečnem stojí naše elektrárny, létají na ně raketoplány. Nekonečno je docela obyčejný, s námi se kamarádící parametr. Zvykla si na něj matematika, měla by si zvyknout i etika. Mohla by se nazývat třeba etikou švejkovskou.
Ale nebude, neboť jsme až tragicky určeni svým kontextem a z veliké konfrontace s rozporností světa tak zřejmě jako vždy zůstane jen jednorozměrný škleb a vystrčený pupek nebohých televizních Kefalínů.
(Z knihy Média, psychoanalýza a jiné perverze)