Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Když se Maruně ukázal anděl

Zora Šimůnková (1965 - 2021).

12. dubna, na 60. výročí prvního letu člověka do vesmíru, náhle zemřela básnířka a knihovnice Zora Šimůnková (1965–2021), na kterou pod jejím imaginativním satirickým textem vzpomíná redaktor KN Tomáš Koloc

Když se Maruně Stránské zjevil ten anděl, bylo asi deset dopoledne. Zrovna na hřbitově plela nebožtíkovi hrob, když za ní něco zašustilo. Otočila se, dneska už ani na hřbitově není bezpečno, co kdyby to byl zloděj. Byla připravená ho praštit motyčkou, ale místo toho jen vyjekla.

Před ní stál anděl. Rozhodně nevypadal jako z modlitebních knížek, chvíli si nebyla jistá, jestli to dokonce není čert.

Takhle si vždycky představovala opravdové Italy. Vysoké, snědé, ramenaté chlapy s tmavýma očima a bílými zuby, ověšené zlatými řetězy. Že je to anděl, poznala vlastně jen podle velkých bílých křídel, která měl na zádech. Fascinovaně koukala, jak se na krajích chvějí peříčka.

– Ahoj, Maruno, pozdravil a sedl si na sokl vedlejšího pomníku. – Neboj se mě, dodal zbytečně, protože na to nevypadala. – Chceš si sáhnout?, natočil se k ní křídly.

– To peří je prachový, pochlubil se.

– Vidím, konstatovala Maruna, která každou zimu nadrala na peřiny celé vesnici. A pokračovala: – Co chceš?

Posunul si na čele sluneční brýle: – Mám pro tebe dobrou zprávu, Maruno. Vyhrálas v loterii.

– Co jsem vyhrála?, zeptala se. – Jestli zase zájezd, tak to nechci. Minule byla dcera se zeťákem a nebyli spokojený.

– Maruno, anděl jí položil ruku plnou prstenů na rameno. – Nevyhrálas v křížovkách, ale v nebeský, to slovo zdůraznil, – Postavil se zády k pomníku padlých a téměř se Maruně uklonil: – Můžeš udělat něco dobrého pro svět.

– Kdy?, vyjekla. – Jak dlouho to bude trvat? Ve 12 mi jede autobus.

Shovívavě se usmál: – Dneska ne, Maruno.

– Zítra jdu k doktorce, v pátek zas na oční. Autobusy jedou blbě, tak jedině mezitím, řekla skoro výhružně.

Anděl si povzdechl: – Maruno, Maruno. Ale neboj, to nebude do konce týdne. Ani příštího. Bude to výhledově. Výhledově!, opakoval, spokojen s trefným slovem. Já přijdu výhledově. Mezitím si rozmysli,co si budeš pro svět přát..

Položila motyčku, kterou doteď držela, zamyšleně si opláchla ruce v konvi s vodou a sedla si na lavičku vedle hrobu. – A proč já?

– Už jsem říkal. Vyhrálas v loterii. Prospět světu může vždycky jen jeden ze všech lidí.

– Nedá se s tím něco dělat? Třeba…někam napsat nebo to někde reklamovat, řekla s nadějí v hlase.

– Maruno, Maruno, anděl zavrtěl nesouhlasně hlavou.

Pojala podezření: – To je nějaká sranda, ne? Máš někde kameru a pak to bude na Nově, že jo?

Ztratil trpělivost.

– Čekej znamení, řekl a ztratil se.

Maruna na hřbitově osaměla. Chvíli myslela, že se jí to jenom zdálo, ale pak uviděla v trávě peříčko. Sáhla po něm, ale když se podívala podruhé, ležel tam jen list ze stromu.

Stejně by jí to nikdo neuvěřil. Ještě aby jí ve vesnici měli za blázna.

Párkrát se už už vydala na faru, ale vždycky na poslední chvíli ucukla. Na hřbitov vždycky jen rychle zaběhla, bála se tam zůstat déle.

Ale takový úkol se člověku připomene.

***

Jednou doma na zahradě plela a najednou uslyšela: – Máš pěkný mrkve, Maruno. Letos se ti vůbec urodilo.

Ten divný anděl seděl kus na studni a smál se jak reklama na zubní pastu.

Zarazila se a poprvé se na zahradu podívala novýma očima. Jasně, všechno bylo větší, masitější, vydařenější než jiné roky. Růže vypadaly jako střižené ze sametu a borůvky byly jako článek prstu.

– To ty?, zeptala se.

– Ale kdepak, to všechno ta nebeská loterie.

– Sehnala jsem koňskej hnůj, myslela jsem…

– Komu Pánbůh, tomu všichni svatí, dodal způsobně. -A už sis vymyslela nějaký to přání, Maruno?, vzal si z košíku mrkev.

– Bazén jako mají vedle. Anebo kdyby to nešlo, Škodu Yetti pro dceru.

– Maruno, anděl se zvedl a začal i s mrkví v ruce chodit sem a tam, – já ti nemůžu splnit přání ,který máš jen pro sebe. Musíš něco přát všem lidem na světě. Aby se jim líp žilo nebo tak.

Zpoza záhonu vysokých žlutých růží se přikolébal jezevčík. – Aby zvířata uměly mluvit!, vyhrkla Maruna.

Anděl se na ni zpytavě podíval. – To aby ti Rexík vyznával lásku? ale…zvedl hlas…- Vážně chceš, aby se s tebou hádaly slepice?…nechal otázku doznít.

A když Maruna nic neříkala, otočil největším zlatým prstenem na levé ruce.

Poměrné ticho na zahrádce vystřídala slova. Šum slov, šum řeči, které ale nebylo rozumět. Syčivá, skřehotavá, vřískající, šišlající, ne-lidská řeč. Šla najednou ze všech směrů a stran. Maruna si zakryla uši.

Anděl otočil prstenem podruhý.

– Další přání?, zeptal se jemně.

Maruna se rozpomněla na nedávnou soutěž Miss.

– Tak aby byl na celým světě mír.

– Moc se díváš na televizi, řekl a pak zvážněl. – To by nebylo nejlepší. Bych to nerad rozváděl. Strčil si zbytek mrkve do pusy.

Najednou se celý zkroutil a začal máchat křídly sem a tam..

No co, je to jako husa, řekla si Maruna a poprvé v životě bouchla mezi andělská křídla.

Z anděla vyletěl zbytek mrkve a něco zářivě bílého.

– Zub?

zeptala se Maruna.

– Musíš do Hradce, tady zubaře zrušili.

Zavrtěl hlavou, gestem salonního kouzelníka si sáhl do pusy a zbytek zubu vytáhl. – Do večera mi naroste nový. – Chceš tenhle?, natáhl k Maruně ruku se zubem.

– Hajná měla podobný ve zlatě, ale ten byl kančí, řekla.

– Jistá podoba tam je, souhlasil. – Ale kančí zub má kdekdo. Ty budeš mít andělskej. Jediná na světě! Z kapsy lněných kalhot vyndal stříbrnou krabičku a zub do ní vsadil.

– Už mám to přání, řekla. – Aby lidi nebolely zuby.

Zvědavě se na ní podíval. – To je podobný jako s tím světovým mírem. Nebylo by dobrý, aby nebolely vůbec. Ale přání JE TO ZAJÍMAVÝ…Chvilku chodil sem a tam. – Už to mám. Zuby nebudou bolet lidi nad padesát. Do padesáti si užijou až dost, dodal pochmurně.

– A bude to hned?, vzpomněla si Maruna, že se chtěla objednat na středisko.

– Jen co to pošlu, řekl anděl, a začal ťukat do bílého tabletu s modrými obláčky. Pak zmáčkl zlatý enter.

Někde se zablýsklo, živým plotem se prohnal vítr, zapleskaly křídla, kočka zasyčela a Rexík zavyl. Pak zakokrhal kohout a všechno bylo jako předtím.

Maruna stála sama nad záhonem mrkve a v dlani držela stříbrnou krabičku.

***

Čtrnáct dnů se rozhodovala, ale pak na to zubní přece jen šla.

– Aspoň vy že jste mi zbyla, povídal ustaraně doktor. -Už mi sem chodí akorát mladý a děcka. Vůbec nevím, co se děje. Můžu se zeptat, co je to za zub na tom řetízku? Takový jsem ještě neviděl.

– To byste ani nevěřil, pane doktore. To mám z takový loterie…

 

KDYŽ SE ZOŘE UKÁZAL ANDĚL

Zora Šimůnková byla jednou ze dvou lidí dennodenně distančně přítomných v mém životě, kteří v dnešní pandemické době odešli bez varování, ze dne na den (druhý byl Ivan Matějka). Náš vzájemný osud se Zorou (jejíž staroslovanské jméno připomínající ranní zář i čokoládu mého dětství mě fascinovalo) byl stanoven zvláštně; neměli jsme se vidět, měli jsme si psát. Jako dva literáti-básníci jsme se potkali na Facebooku a vzájemně se četli a lajkovali. Já jsem miloval zejména její facebookovou rubriku "z lepší společnosti", kde si dělala legraci z novodobých "celebrit", a domácí zpravodajství o životě jejích kocourů, rozličně pojmenovaných trpaslíků a manžela Kukyho, který měl stejnou vášeň jakou už v třetí generaci vykazuje naše rodina: účast v televizních soutěžích. Naše setkání dospělo tak daleko, že jsem se "zapletl" do jejího Večírku přiměřených depresí tím, že jsem tam jednou poslal svou známou doprovodnou hudbu, a jednou dokonce sám přislíbil účast - ale nepřišel jsem. Důvodem byla – bez vytáček – moje traumatická pověrčivost. Jako člověk, který se osm let intenzivně léčil s diagnózou deprese (než "na reverz" utekl z lopaty medikamentózní léčby) jsem nakonec dostal strach se spojit s čímkoli, co má v názvu deprese... Paní Šimůnkové jsem to nikdy pořádně nevysvětlil a o to větší jsem měl radost, když loni v srpnu vyhlásila, že se chystá za kamarádkou na návštěvu do Hradce Králové. Těšil jsem se, že ji provedu "svým Hradcem" a vysvětlíme si, jenže setkání bylo organizováno ad hoc v konstelaci, kdy jsem finalizoval Kulturní noviny a paní Šimůnková nebyla moc na příjmu. Když jsem konečně dodělal číslo a sháněl se po tom, v jaké hradecké kavárně (ty tenkrát byly ještě otevřené a ona se chystala v nich strávit významnou část pobytu) právě je, dozvěděl jsem se, že už sedí ve vlaku domů do Prahy. Zato když jsem letos v únoru napsal text Jak mě to napadlo, že jsem sám, v němž jsem popsal, jak se v samotě držím věcí, které mám doma od svých kamarádů, paní Šimůnková mi (což mě dojalo) napsala, že je to geniální, a zalitovala, že nemám doma nic od ní. Vyžádala si mou adresu a poslala mi podomácku vyrobený a sešívačkou sešitý svazeček svých vyprávění Když se Maruně ukázal anděl. O nich jsem zase já jí (poté, co jsem je pročetl tak podrobně, že je to na nich vidět...) popravdě napsal, že by se na nich v kurzech tvůrčího psaní měla učit textová imaginace. Když potom před pár dny na FB napsala, že jí PCR test hlásí, že "je pozitivní", říkal jsem si, proč si ten test vůbec dělala, že kdyby svou nemoc vnímala jen jako těžší horečku, bylo by to lepší. (Pořád jsem měl asi na mysli ty depky...) Ale měl jsem radost, že je aspoň dál facebookově aktivní, "slaví" výročí depek a setkání s prvním manželem. To uklidňovalo. Že se "Zoře ukáže anděl" a že tady na Zemi už na ni budu moci jen zavzpomínat, jsem netušil ani ve snu.

Jak mám takové vzpomínkové vyprávění zakončit? Tak, jak v době druhého národního obrození může redaktor, který chce, aby vycházely dobré knížky autorů, kteří nemají peníze na to, aby si je vydali sami. Chcete-li, aby byla vydána chystaná sbírka povídek Zory Šimůnkové Překvápka a banality, napište sem.