Urban Legends
Čím byly galerie, než se staly galeriemi? Jaká je historie míst, kam dnes přicházíme za uměním? Třináct galerií připravilo vlastní scénáře pro dokumentární i performativní videa, a přestože zdaleka ne všechny udržely zadanou koncepci, jak poukazuje recenzentka, výsledek je cenným materiálem, svěží upoutávkou nebo alternativním formátem komunikace v době nuceného uzavření.
Mezi stěžejní programy, které byly představeny v rámci letošního ročníku Brno Art Week, patří dokumentární série s názvem Urban Legends, která seznamuje s třinácti vybranými brněnskými galeriemi.
Do nitra jednotlivých institucí nahlíží divák zpravidla za doprovodu kurátorek a kurátorů představované galerie. Každá galerie přitom zvolila osobité pojetí videoprezentace, které odráželo její jedinečnost nejen v rámci dramaturgie výstavního plánu, ale též výstavních prostor, institucionálního zabezpečení, historie, konceptu a celkové atmosféry. Návrh formátu celé série vzešel z řad organizátorů festivalu, scénář pak vytvořily samy výstavní instituce. Finální podoba videí vyplynula z dialogu mezi galeriemi a tvůrci BAW z Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
Jiná galerie, jiný mrav
První vlaštovkou série se stala TICovská Galerie Mladých, potažmo celá Galerie TIC, s níž seznamovala její kurátorka Zuzana Janečková. Mezi informace, které se zájemce o galerii nedočte na jejích webových stránkách či Facebooku, se řadí skutečnost, že Galerie Mladých, vůbec nejstarší z výstavních prostor, byla od svého počátku výrazně politicky angažovaná, dokonce zde existovala tiskárna vytvářející plakáty vyjadřující odpor k okupaci v srpnu 1968. Nedlouho poté byla pak sama galerie sovětskou armádou obsazena. Po opětovném uvedení do provozu si galerie zachovala undergroundový charakter, přičemž umožňovala vystavení těch děl, která nebyla jinde ke zhlédnutí. Zuzana Janečková diváka postupně provádí veškerými prostory galerie, včetně dvorku a fasády budovy, jež nyní funguje jako alternativní výstavní prostor. Rysy alternativnosti vykazuje i sama prezentace, kdy na většině záběrů kurátorka při vyprávění leží na podlaze galerie.
Druhá v pořadí se představila Galerie Art. Miroslav Maixner, kurátor galerie, zvolil klasický, vyprávěcí model spojený s ukázkami a popisem konkrétních prostor, které galerii náleží. Třebaže hlavní výstavní zóna, tvořená oficiálně stěnou ve foyer kina Art, je jistě neobvyklým instalačním prostorem, ten skutečně ojedinělý tvořily v letech 2014–2017 pod názvem Galerie Krása toalety kina Art. K této již zaniklé galerii se pojí tragikomická historka — místní uklízečka považovala uměleckou intervenci Blanky Jakubčíkové, vyvedenou ve formě kreseb v prostorách toalet, za vandalismus, a den před vernisáží se jí podařilo téměř dokonale celé umělecké dílo odstranit. Tento úsměvný příběh ovšem poukazuje na skutečnost, s níž se řada galeristů opakovaně setkává: vystavovaná díla jsou často zaměňována za zcela obyčejné předměty, s nimiž je pak mylně nakládáno jako s harampádím.
Anna Königová následně zastoupila Galerii INDUSTRA ART, kde se soustředila zejména na prostory, které galerii donedávna náležely, současně však představila i prostředí Nové Zbrojovky, do nějž se před pár týdny galerie přestěhovala. Její součástí bude také divadelní scéna a eventy, plánovány jsou též food festivaly. Škoda jen, že nedošlo k představení posledních výstavních projektů či konkrétních participujících umělců a jejich děl. Vzhledem k tak výrazné změně, jakou je přemístění sídla galerie, je toto uchopení pochopitelné, přesto mi v dokumentu scházely alespoň ilustrační fotografie, které by připomněly projekty, o nichž se kurátorka zmiňovala — bez nich je dokument pro neznalého diváka poněkud nicneříkající.
Vskutku netradiční, částečně performativní formát vytvořila Galerie Umakart. Do role zprostředkovatele instituce byl nezvykle postaven vrátný, který vyprávěl o neobvyklých vernisážích, jež galerie zažila. Hlas se nese na pozadí videa, obraz přitom ukazuje samotného vrátného, jenž sedí uvnitř vrátnice, kouří a postupně se zcela ztrácí v hustém dýmu. Vypravěč je naštěstí zachráněn, za okamžik jej vidíme vystoupit z bočních dveří a sledujeme, jak se za stálého vyprávění obloukem vrací zpět do své kukaně.
Galerie OFF/FORMAT dostála svému názvu, kdy ztvárněním svého dokumentu dozajista z formy vybočila. Ne, zde se nedočkáme strnulého popisu — Ondřej Navrátil, jeden z kurátorů, je zachycen při poklidné instalaci výstavy, z níž je ovšem co chvíli vyrušován neodbytným zvoněním zvonku. Záhy ovšem vychází najevo, že dotěrný neúnavný mačkač zvonku vůbec nemá zájem o galerii, naopak se snaží dosáhnout věcí zcela odlišných. Rozčilený kurátor po třetím omylném zazvonění odhazuje sluchátko telefonu, skrze nějž s domnělými návštěvníky komunikuje, jen aby mu příslib klidu záhy rozptýlila jeho žena, produkční výstav, která do galerie přivedla dvě malé dcerky. Pro neznalého diváka je dokument úsměvným příběhem ze života kurátora, pro obeznámené s fungováním galerie ovšem dostává širších rozměrů — do galerie OFF/FORMAT, umístěné ve vnitrobloku, je skutečně vstup možný pouze po ohlášení z ulice. OFF/FORMAT je též v jistém slova smyslu „rodinnou“ galerií, spolu s Šimonem Křížem je vedení galerie tvořeno manželi Kovářovými a Navrátilovými.
O tradiční zprostředkování Galerie Edikula se zasloužil kolektiv jejích kurátorů, kteří postupně seznámili publikum s historií i konceptem nenápadné galerie, ukryté v útrobách Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Bohužel jde o typickou ukázku mluvících hlav, prezentace trpí nedostatkem vizuálních informací o dílech, vernisážích, prezentacích.
Nejdelší z dokumentů, Galerie Pitevna, sleduje očima Petra Kamenického, kurátora galerie, dlouhý příběh Pitevny, který se začal psát v roce 2009. Charismatické, obrazotvorné vyprávění, osobitý a především osobní vhled do provozu galerie dělá z dokumentu o Galerii Pitevna jeden z nejzdařilejších dílů celé série. Petr Kamenický spolu s kurátorkou Janou Nedomovou vzpomíná na vybrané výstavy, které se v galerii udály, na umělce, s nimiž spolupracoval, na události, které vedly k proměně Galerie Pitevna do podoby výjimečného výstavního prostoru s bílou podlahou, jak ji známe dnes. Vše je podáváno narací kurátorovi vlastní, divák je pohlcen spletí příhod, bohatě doplňovaných fotografiemi z prostor a výstav. I po proběhnutí posledních titulků je publikum stále hladové po dalších historkách, které by mohlo poslouchat další hodiny.
Portrét Fait Gallery se orientuje zejména na historii, kterou její výstavní prostor ukrývá; Dům umění se oproti tomu věnuje svému vnějšímu okolí, kdy přibližuje dějiny pravého nároží náležícího k budově; zejména se soustředí na jeho architektonickou dispozici, zároveň však poukazuje na jeho minulé i budoucí využití.
Kdo je ideálním virtuálním návštěvníkem?
Každá z představených galerií má jistě co nabídnout. Každá má co říct. Každá z nich je unikátní, každá operuje v odlišném režimu. Přestože je sledování každého dílu informativní či přinejmenším zábavné, stále nenacházím odpověď na otázku, kdo je klíčovým divákem celé dokumentární série. Stejný dotaz se ovšem vztahuje na veškerou produkci (zejména) online tvorby festivalu celého — pro koho vlastně videa vznikají, kdo je cílovým publikem?
Odpověď je, zvláště směrem k sérii Urban Legends, poněkud komplikovaná — jedinečnost jednotlivých scénářů, jejich vlastní videoprovedení i výrazně odlišná délka stopáže jsou i přes spojující koncept velmi odlišné. Po jejich zhlédnutí se musíme ptát, koho chce která instituce svým dokumentem vlastně oslovit a zdali mají videa ještě jiný, diváku neznámý účel kromě zviditelnění se prostřednictvím festivalu.
Lze tady vypozorovat dvě základní linie, jimiž se tvůrci dokumentů rozhodli řídit: první představuje jakýsi seznamovací, uvozovací formát, který diváka obeznámí se základními informacemi o galerii: o roce jejího založení, o významných osobnostech, které stály u zrodu galerie či se podílely na jejím chodu, o prostorách, v nichž galerie působí. Kupříkladu Moravská galerie pro náplň svého dokumentu zvolila historizující popis svého největšího sbírkového objektu, vily Dušana Jurkoviče. Přestože je profesionální výklad Rostislava Koryčánka plynulý, srozumitelný a smysluplný, působí záznam v kontextu ostatních videí poněkud nepatřičně, jako by pocházelo z jiné série a jiného formátu videí. Obdobně si vede Galerie FaVU, prezentovaná Tomášem Plachkým, který je jejím kurátorem: namísto širšího představení galerie předává ve druhé části videa prezentační roli Monice Šimkové, která, i když zasvěceně, hovoří již jen o aule Fakulty výtvarných umění z roku 1921. Podobně jako u Moravské galerie se tak setkáváme s jiným obsahem, než na jaký poutal název videa.
Druhou cestou, kterou některé z galerií zvolily, je pak sebeprezentace formou drobné akce, performance, jež demonstrovala stylotvorné nebo komunikační aspekty fungování galerie. Přestože by se dalo namítat, že se divák nedoví nic podstatného, domnívám se, že tento přístup je ve výsledku funkčnější: zanechává totiž trvalejší, hlubší dojem, než „pouhé“ vyprávění; současně také lépe vykresluje atmosféru galerie a přístup k jejímu provozu, než jakého dosahují pouhé vyprávěcí, nedějové díly série. Alternativní zpracování totiž předává zejména netradiční zážitek, který se divákovi zaryje do povědomí hlouběji než klasická video prezentace.
Na pomezí obou zmíněných se nachází BuranTeatr a SOLO offspace. Oba dokumenty mají relativně krátkou stopáž, která napomáhá svižnosti a živosti záznamu. V případě BuranTeatr se každou chvíli mění prostředí, které odhaluje zákoutí instituce, na němž Tereza Papáčková ilustruje fungování celého komplexu. SOLO offspace podtrhuje osobnost Tomáše Plachkého, jemuž sekunduje hravá postprodukce s řadou digitálních triků, která vyzdvihuje prezentovaný obsah videa.
Osobně preferuji druhou variantu zpracování, tedy rozhodnutí pojmout video více autenticky, alternativně, které i přes minimum mluveného slova dokáže říct více než klasické „komentovací“ pojetí. (Zdánlivě na okraj, ale v kontextu programu BAW 2021 je patřičné připomenout existenci svěžích krátkých videí studentek Pedagogické fakulty MU, které v rámci TVKVV spontánně hravě a inovativně prezentují malé lokální galerie, jež samy kurátorují.) Autoři takové videoprezentace objevují pro diváka galerii způsobem, jak ji možná neznají ani profesionálové v oblasti umění.
Pro a proti, proti a pro
Za nejvýraznější negativum považuji určitou roztříštěnost v pojetí jednotlivých videí; diverzita je žádoucí, nicméně výrazně odlišné koncepční odchylky vedou k nekoherentnosti a rozštěpenosti celých Urban Legends. Nejasnost zadání vede i k nejasnosti zprostředkovaného — bylo snad cílem tvůrců zaměřit se na architekturu objektů, jejich vnitřních prostor, stavební uspořádání, umožnit pohled do nyní znepřístupněných institucí? Z názvu vyplývá, že záměrem bylo soustředit se na sídla jednotlivých galerií, při jejichž prezentaci by vynikly zajímavosti s architekturou spojené. Rozličnost pojetí ovšem tento předpokládaný záměr poněkud rozptyluje. Divákům by mohl pomoci krátký popis obsahu videa, umožňující lepší orientaci a ukotvení dokumentu v rámci série. V popisku videa mi též schází odkaz na webové stránky galerie, kam by mohl zvídavý divák po zhlédnutí videa zabrousit.
Představení brněnských galerií a jejich zákoutí je jistě skvělou volbou pro náplň přehlídky Brno Art Week. Bude však třeba sjednotit a ucelit výslednou prezentační podobu, která by zamezila určité nesoudržnosti. Výrazně odlišné přístupy a současně výrazně odlišný obsah jednotlivých dílů jako by promlouvaly k odlišným skupinám diváků. Některé díly fungují spíše v „seznamovací“ rovině — ty budou nejlépe sloužit neznalému publiku, které je zhlédne ve snaze zjistit o institucích základní informace. Opakem jsou pak volněji koncipované formáty, které více než faktické údaje nabízí intimnější pohled do nitra instituce. Snad právě proto, že neposkytují velké množství faktů, ale převahu emotivních obrazů, dokáží efektivně navnadit a podnítit zájem o galerii a potřebu jejího dalšího zkoumání.
Přínos Urban Legends nepopiratelně spočívá v realizaci jistého osobitého „promo“ videa, kterým by se mohly galerie na svém kanále či webových stránkách prezentovat — zejména menší a divácky méně známé instituce mohou dokument nabízet jako pramen základních informací o svém působení, jelikož informace o nich jsou často jen stěží dohledatelné či jen velmi kusé. Audiovizuální prezentace je lákavou formou předání klíčových informací o fungování galerie, při níž divák nahlédne do prostor, které ještě neměl příležitost navštívit či jsou běžně nepřístupné. Dalším bonusem jsou potom jisté „historky z natáčení“, s nimiž by se návštěvník mohl snad seznámit na komentované prohlídce, ale možná ani na ní ne. V neposlední řadě je podstatná též prezentace klíčových představitelů institucí, které známe často jen jménem a s konkrétní osobností si je nespojujeme.
Vytvoření dokumentární série, její ideové, organizační, technické a produkční zpracování není ani zdaleka lehkou úlohou — na tomto místě je třeba ocenit její tvůrce: Silvii Šeborovou, která přišla ideí série Urbal Legends a studentský realizační tým z Katedry výtvarné výchovy PdF MU: Šimona Kříže, Janu Ovčáčkovou, Terezu Sikorovou, Dušana Věžníka, Lenku Trčkovou, Marii Vosáhlovou, Dominika Skřičku a Michala Kobzu, které dala dohromady Marta Kovářová. „Týmy se pod vedením doktoranda Šimona Kříže vydávaly s natáčecí technikou v tíživé době lockdownu do galerií a samy pak také pořízené záznamy stříhaly. Studenti se vždy podíleli na Art Weeku autorsky přípravou vlastních akcí, výsledky pořadů Urban Legends jsou však důkazem toho, že jsou připraveni pracovat v týmu ‚na zakázku‘ a naplnit někdy náročné představy galerií,“ říká jejich učitelka Marta Kovářová z Katedry výtvarné výchovy PdF MU.
Videa jsou jistě cenným informačním a dokumentačním materiálem — kvalitní záběry, promyšlený střih prokládaný fotografiemi instituce či uměleckých objektů činí z Urban Legends pozoruhodnou podívanou, ať bude konečným divákem kdokoliv.
Urban Legends, v rámci 12. ročníku festivalu Brno Art Week, 19.–25. dubna 2021
https://2021.brnoartweek.cz/, https://bit.ly/YT_BAW
Festival vznikl v roce 2010 z impulzu profesora Radka Horáčka z Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, která jej organizuje dodnes společně s Turistickým informačním centrem města Brna. Týdenní akce propojuje brněnské galerie, umělecké školy a výtvarníky.