Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny aneb životopis průšviháře 1.

Autorova grafika Don Quijote.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Předmluva

Sedím ve stísněném pokojíku vymezeném policemi a skříňkami s popraskanými skly oken, plném neuklizených krámů, nakupených knih, papírků s poznámkami, nedomalovaných obrazů, nedodělaných plánů a nepronesených myšlenek.

Venku hřmotí ocelové roury a klapou dřevěné podlážky a je slyšet i ozvuk kroků na nich a útržky rozhovorů dělníků, kteří staví lešení.

Kdoví, co si o mně myslí, sluníčko si totiž našlo (přes neomyté okenní tabulky) své místečko a prosvěcuje dovnitř, vypichuje mne (jako divadelním bodáčkem), takže jsem docela dobře viditelný (právě dík jeho soustředěným paprskům).

Tohle čtení bude stejně tak nelichotivě neomyté a také jakoby osvícené, tím slunečním paprskem, jako soustředným reflektorem.

Nebude to psaní pro vrbu, nebude to snaha o sdílení bolístek. Je to jen pouhé konstatování, popis onoho uzavřeného pokojíku, plného neupraveností a zmatků, který je obklopen „normálním“ životem a vypráví o něčem složitějším, snad o podivnostech osudu, či o jistých drahách předurčení, které vedly tak a tak, aniž bych měl na cokoliv vliv, či půjde o karmu, snad vytvořenou v některém z minulých životů, či dokonce o působení jakýchsi záhadných „nečistých sil“.

Cítím-li se spřízněný s nějakou literární postavou, pak to byl a je vždycky Don Quijote de la Mancha. Také jako on jsem byl oslněn knížkami a myšlenkami v nich, probíraje se stránkami, podlehl jsem i já ilusi „svého světa“, také jako on jsem vídal Dulcineu v ženách, kterém dosáhnuvše blahodárného působení, dávajícího milujícím sílu na překonání překážek, se pak změnily v něco jiného: v nenávratnou a drásavě bolestivou vzpomínku či pokřivený humorný škleb rozdováděných bosorek.
Také jako on jsem se domníval, že bojuji s obry a loupežníky, že obhajuji království dobra, kde čest, právo, soucit a láska mají své výsostné postavení.

Pravda, nikdy jsem neměl svého Sancho Panzu, nikdy mne nenaplňoval svými řečmi o „realitě“, bodrý (leč soucitný) a nevzdělaný společník, ale dost bylo těch (tak jako mnozí vtom znamenitém Cervantesově románu), kteří mne „uzemňovali“ (tedy snažili se mne dovést na cestu „reality“), a mnozí, (rovněž jako v onom díle) mne mívali za blázna, či za ztřeštěnce (ne-li za něco horšího), a tak jsem často pocítil (jako onen starý šlechtic z románu), že příhody, které mne potkávají, jsou jakoby utkány z čar zlých kouzelníků a mocných zrůdných čarodějnic.

Popravdě řečeno, také bylo dost těch, kteří přistoupili na „mou hru“ a utvrzovali mne, a to bez ironie a škodolibosti (snad oblouzněni také nějakými čarami a kouzly mágů, snad zaslepeni přátelskou účastí), v mých chimérických snech.

Ale nic na tomhle světě netrvá věčně, tím méně snění.

Boj s větrnými mlýny aneb životopis průšviháře 1.

I. „Celá ta změť výmyslů, jež četl, utkvěla mu v představách jako čistá pravda, takže nakonec nebylo pro něho na světě nic pravdivějšího.“
Důmyslný rytíř Don Quijote

Pamatuji se, že od prvních krůčků na světě, kdy se mi začala pro-trhávat opona nicoty, míval jsem sny plné čertů, kouzelníků a nebezpečných strašidel. Zjevovali se nejen v přítmí nočního spaní, ale zhmotňovali se docela zřetelně i ve dne, často v době stonání u horečkovitého lůžka, stávali nade mnou jako černá můra, ba někdy se i vykouzlili na zdi a na stropě z mihotání světel odlesků plamenů z velkých kachlových kamen.

Nikdo se nikdy snad tolik nebál chodit okolo hřbitovů, kostelů a osamělých cest jako já. V noční době mi ty strašidelné postavy ožívaly a přeplňovaly okolí. Kolik já jich spatřil a zahlédl! Ale nebylo divu, narodil jsem se do neklidné doby, kdy daleko horší strašidla a hrůzné lidské zrůdy, nejenom hrozily, ale pomalu se dostávaly k moci a ovlivňovaly neblaze život nás všech, vždyť začínaly první příznaky druhé, největší (a nejkrvavější), Světové války, která nás všechny, tak nebo onak, poznamenala na celý zbytek života. V tom roce, zemřel náš velikán, jehož slova a myšlenky mne později doprovázely, Československo, moje vlast (které on pomáhal budovat), zaniklo a já, aniž bych měl možnost si to všechno uvědomit, ocitnul jsem se v Protektorátu Böhmen und Mähren. Teprve až pak když jsem začal na rozum brát, přicházel jsem pomalu na to, že v mém městečku chodí cizí vojáci, klapou okovanými botami a zpívají:

„Hajlí, hajlou hajla, hajlí hajlou hajla… jacha-chachacha…“ a „Wen wir fahren gegen Engeland…“ a já ještě v kočárku, aniž bych jim rozuměl jediné slovo, je komentoval výkřiky:

„Hele koukej mami, jak Němčáci dou!“ a když jsem spatřil v týdeníku Hermana Göringa ve slavnostní ozlacené uniformě se spoustou řádů a vyznamenání, ve společnosti stejně ověšených hodnostářů cizích zemí, zvolal jsem nadšeně: „Jé, to je nááádhelný!“ (k všeobecnému pobavení diváků kina).

Žil jsem s rodiči v Chrudimi, malém východočeském městečku proslulém kdysi svými kulturními aktivitami, které si tuto tradici snažilo uchovat i během německé okupace.V Chrudimi jsem také šel do školy. Byla to Cvičná škola při učitelském ústavu (kluci z jiných škol nám říkali: „Cvičené vopice!“), ale bylo to asi nejenom proto, že tam chodívaly děti městské inteligence, hlavně proto, že jsme chodili do třídy společně s děvčaty, a to byla výjimka, neboť ostatní školy byly rozděleny na chlapecké a dívčí, a tak nám leckterý kluk tuhle výjimku docela záviděl.

Museli jsme se učit cizí jazyk, zpívat cizí hymnu a při ní hajlovat, a zatímco nade dveřmi visel křížek se Spasitelem, přímo před námi nad tabulí, byl portrét presidenta Háchy a Adolfa Hitlera. Ten se skvěl i v naší učebnici němčiny, v barvách vyvedený, jak ho vítá česká dívenka, tuším v moravském kroji. Na dalších stránkách byl der Elefant, der Esel, der Hund, das Pferd (mělo-li to nějakou souvislost, to nevím).

Ale učili jsme se také: MÁ-MA MÁ MÍ-SU, EMA MÁ TA-KY… a Zajíček v své jamce sedí sám… a hned německy: „Häschen in der Grübe…“ a „Eine kleine dick Madam, fahrt auf einem Eisenbahn…“, ale doma jsme sledovali postup spojeneckých vojsk (východní fronta byla značená červenými praporky na špendlíčku, západní světle modrými) na mapě schované za dveřmi, kde byly také skryté i fotografie presidentů Masaryka a Beneše.

Rozumí se samo sebou, že jsme poslouchávali i zahraniční, (západní) rozhlas a že s tlumeným zvukem slyšeli i charakteristické klepání: „TATATA TAM“ a „Volá Londýn!“ Poslouchal se i Hlas Ameriky a já na vlastní uši slýchával presidenta Beneše, Jana Masaryka a dokonce i Voskovce a Wericha, s podivnou písničkou: „Sinuesta sinu…“, alespoň tak jsem si ji zapamatoval!

Otec byl posledním zvoleným starostou Sokola před okupací (a také prvním po ní), ale pro mnoho pamětníků, (se kterými jsem se později setkal) byl spíše znám jako náčelník trubačů a cvičitel chlapců, žil pro Sokol a pro Čechy. Dokonce jednou ve svém nadšení fotografoval i presidenta Masaryka na vojenské přehlídce v Praze a jeho tajemník prý mu přinesl od něj vzkaz: „Řekněte, tomu fotografovi, aby si dal pozor, a nevlezl mi ze samé horlivosti na záda!“ A tak jsme byli vychováváni v onom masarykovském a vlasteneckém vlasteneckém duchu, i když za okupace otec nic neprosazoval příliš okatě. Spíš to byla přítomnost knížek i literatury, která byla vlastenecká (vedle spisů Masarykových to byla celá plejáda národních spisovatelů od Jiráska, Třebízského, Čecha, Nerudy, až po Krásnohorskou, Zeyera a Němcovou), ale přiznávám, také i prozápadně orientovaná literatura (v knihovně byl třeba celý E. T. Seton, však otec vedle němčiny ovládal i angličtinu, kteréžto jazyky se marně snažil naučit i mne).

Se starším bratrem Dorim jsme téhle atmosféře podlehli tak, že on házel po okupační armádě sněhové koule naplněné kameny a dostal za to trojku z mravů, a já zase, když se na písku začal vytahovat německý hoch (v typických koženkách s „laclem“), před českými holčičkami, že ho musí všechny poslouchat, jsem se těch holčiček zastal a řekl, že ho nikdo tady poslouchat nebude a s důrazem jsem dodal: „Ať si ten Němčák táhne domů!“ Přirozeně že zrudl a rozhněvaně prohlásil, že to doma řekne a že pak nechá celou naši rodinu pozavírat. Zdá se, že jeho otec byl rozumný, nebo se to ten hoch ani neodvážil doma říci, ale já se pak po celý zbytek války bál, že k tomu dojde, a modlil jsem se ke všem svatým, aby na to zapomněl.

Stísněnou atmosféru prožíval i otec. Po chvílích klidu, v prvních dnech okupace, se změnila atmosféra. Sokol byl zakázán a otec měl být zatčen, (jako spousta jiných republikových funkcionářů, a Sokol se stal okupační správě trnem v oku). Záchrana přišla od statečného českého policajta pana Vošmíka (což byl otec mého pozdějšího skautského vedoucího). Přijel v podvečer na motorce a hned:

„Pane Šlechta, jdou po vás, viděl jsem seznamy! Bylo by třeba, abyste tak na týden, na dva zmizel, my se to pokusíme potom stornovat… máte kam?“

Otec měl kam, odjel za známým mlynářem na jeho mlýn a tam pobyl celý ten čas, dokud se gestapo nevyřádilo (maminka vyprávěla, že nám zpřevraceli celý byt) a situace se neuklidnila, a Vošmík ho mohl zavolat zpátky.

A tak, díky těmto vlastencům, se vyhnul (přinejmenším) nepříjemnostem s okupanty, ale měl po celou tu dobu až do osvobození strach (stejně jako já) a snažil se chovat loajálně, i když tajně spravoval podpůrný fond pro sokolské rodiny, jejichž člen byl postižen okupanty, a také sem tam sehnal nedostatkový líh i cukr pro své známé, zvláště pro onoho milosrdného mlynáře.

To zase tak těžké nebylo, protože chodil často do chemických továren, neboť pracoval u finanční kontroly.

Ale málo stačilo a vše bylo jinak, otec totiž žádal o změnu povolání, chtěl mít profesuru a učit chemii na místním gymnasiu. Ale tento nápad podal těsně před válkou a nějaký profesůrek se okupantům příliš nezamlouval, a to, že otec uměl dokonale německy (vlastně byl vyznamenaný rakouský oficír), mu naopak možná pomohlo zůstat tam, kde byl. Musel se věnovat amtu (úřadu), který byl zřízený v Pardubicích, kam začal dojíždět.

Já s ním poznal spoustu továrenských a dílenských provozů. Obdivoval jsem podivné přístroje a stroje, roury a kohouty, uzávěry a spínače. V jednom cukrovaru jsem chodil okolo varné kádě s úctou, protože mi tam pošeptmo vykládali, že do ní spadl jakýsi dělník a utopil se v té vroucí směsi, a tak tam jistě musel obcházet i jeho duch.
Navštěvoval jsem děti podnikatelů a záviděl jim řady skříněk s hračkami, ve kterých byla auta, letadla, a i ohromný statek (pro dnešní pokrokové Čechy to musím přeložit do novočeštiny: farma) s několika páry koní v plných postrojích, se všemi zvířaty a chlévy, s obytným stavením, kterému se dala oddělit stěna (aby bylo vidět vybavení domácnosti s fotely, křesly otomany i skleníky, s malým nádobíčkem i kuchyňským nářadím). Ale nejvíce jsem záviděl mašinkovou dráhu, (měla tři koleje napájené proudem), kterou jsme si rozdělali na podlaze, a rychlíky, nákladní i osobní vlaky vesele uháněly sem i tam, aby zastavily v nádražích, či před návěstidly.
Ještě si vzpomínám na plavovlasou dcerušku jednoho majitele lihovaru, (se kterou jsem se setkal v rozsáhlé zimní zahradě), která byla jako z těch starých pohádkových knížek, celá v růžovém s kanýry a kudrlinkami a s velkým kloboukem. Však i já jsem někdy vypadal jako Nezvalův Slaměný Hubert. Často jsem musel nosit námořnické šatičky s velikým límcem a kotvičkou a byl jsem tak nepříjemně vymydlený.

Až jednou v Brandýse nad Labem u dědečka jsem v zahradní restauraci přiklekl k plotu, uviděv tam za ním vlčáka (já měl psy už od malička nesmírně rád, kamarádil jsem se se všemi, které měla má babička a v Říčanech u tetiček jsem si obzvláště oblíbil velkou fenku Astu), a ten vlčák mne znenadání, v celé mojí námořnické parádě, nemilosrdně počůral odshora až dolů.

I konec války jsem zažil u těch továrnických známých. Pamatuji na veliký píst parního stroje a na ještě větší setrvačníkové kolo, na ty páky a kulaté tlakoměry. Bylo to tak dokonale sestavené a tak podivuhodně to pracovalo, ó jak jsme to obdivovali!

Byla to prý vodárna, ale snad spíše jakási čerpací stanice (jen si pamatuji, že tam pod plechovou podlahou hučela voda a sem tam trčelo vzhůru na dlouhé ose kovové kolo s klikou).

„Kluci, jděte domů, je po válce, hlásili to v rádiu!“, řekli nám najednou, a my vyšli z chladu a přítmí, do sluncem zalité jarní krajiny, kde to vonělo šeříkem. Jen tak, tak, jsme se rozkoukali a vidíme: od nádraží kráčí ulicí německý voják v modravé uniformě v čepici se štítkem, za kterou má menší rozkvetlou snítku bezu, na zádech vysílačku, směje se na plnou pusu, mává nám a volá:

„Krieg ist kaput!“

A tak se mi tenhle člověk stal navždycky ve vzpomínkách (i když zdánlivě paradoxně), symbolem skončení toho celosvětového šílenství.