Fejeton Kultura

Viel Glück für uns alle!

Obrázek nebo fotografie#43579

Poznámka na staré a nové téma.

Nemám rád Sudetoněmecké krajanské sdružení, kterému se někdy taky říká ladsmanšaft, což mi zní jako něco mezi lančmítem a fotbalový manšaftem. Důvodů, proč ho nemám rád, je víc, konče těmi vědomými, které mají svůj počátek už u slova „Sudety“. Tento antický název pro historický pás moravskoslezských pohoří v roce 1903 použil velkoněmecký buršácký aktivista Franz Jesser, který neměl se Sudetami osobně nic společného (byl – stejně jako pozdější zachránce Židů Oskar Schindler - z českomoravského vnitrozemí: od Svitav), ale proto, aby eliminoval slova, která nenáviděl – Čechy, Morava, Slezsko a Rakousko. Proto jako první použil pro Němce z českých zemí slovo „sudetští Němci“ a pro Rakušany „alpští Němci“. Věcí, které mi vadí na samém sdružení, je taky hodně, počínaje tím, že přes svou proklamovanou demokratičnost a důslednou denacifikaci domovského SRN většina jeho hlav měla nacistickou minulost, že kriminalizuje Edvarda Beneše, ačkoli o odsunu 15 milionů Němců z východní Evropy rozhodla jednání v Postupimi (na která Beneš neměl přístup), že je přezíravé k potomkům německých antifašistů, kteří díky Benešovým dekretům zůstali doma, a konče dnešním lídrem landsmanšaftu Berndem Posseltem, narozeným ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, jehož osvěžující politický zevnějšek vypadá jako ze satirického pořadu pánů Šteindlera a Vávry Alles gute, ale bohužel na rozdíl od Egona a Karla neumí slovo česky, což u politika, jehož programovým prostorem je Česká republika, pokládám za národní urážku.

Na začátku jsem naznačil, že moje antipatie má i své podvědomé důvody – a pokud je cítím, je třeba se k nim přiznat. Nejsou nijak originální: jsem zkrátka Čech s mírnou příměsí židovské krve, kterážto větev naší rodiny během německé okupace Protektorátu Čechy a Morava silně prořídla a jako takový se podobnými organizacemi cítím ohrožen. Kupodivu v tom nejsem sám: podobně o Sudetoněmeckém krajanském sdružení smýšlí i můj milovaný německý historik Detlef Brandes a můj milovaný učitel z Akademie sociálního umění Walter Chyle – někdejší moravský Němec, který po poválečném odsunutí do SRN záhy odešel do Švédska, protože měl Střední Evropy už plné zuby. Z toho, co jsem dosud napsal, je snad patrné, že nejsem žádný němcožer, rád si koupím list Shromáždění německých spolků v České republice LandesECHO, a zejména miluji jeho tým mundArt, který s kamerou objíždí dnešní české, moravské a slezské Němce (ty, kteří zůstali, či se i bez pana Posselta a jeho sdružení vrátili) a mapuje jejich dialekty a jejich aktivity směřující k zachování menšinového jazyka a zvyků.

Když jsem se letos v létě dočetl, že Sudetoněmecké krajanské sdružení chce uskutečnit svůj sjezd v ČR, maně mě napadlo spočítat, kolik já, člověk, jehož původní rodina byla po staletí až nudně českomoravsko-vnitrozemská, mám blízkých známých, kteří se usadili v domech a bytech po odsunutých Němcích – a vyšlo mi, že jich mám přes dvacet. Jejich geografické rozptýlení jde po celých hranících: od Michalovy rodiny v šumavských Kašperských Horách, Pavly na statku na Lounsku a mojí sestry Jany v Tachově, otčíma Pepy na chalupě v Třebenicích u Lovosic (tam, co kdysi jezdíval Goethe za svou Ulrikou), Štěpána v bývalém nevěstinci SS na Šluknovsku, Pavla a Mileny (která má po Němcích ještě navíc byt v Trutnově) na Královédvorsku, Joachima na statku v Krkonoších, rodiny webmastera našeho listu Ondry v Podkrkonoší, Patrika v Adršpachu, Petra s rodinou na Jesenicku, Báry a Ivany na Znojemsku… Když se tak podívám na mapu, kde všude jsou, kopírují vlastně prvorepublikové pohraniční opevnění. Přitom národnostní složení mých „sudetských známých“ Němce nijak nediskriminuje: Joachim pochází z Hessenska, odkud přijel na rekreaci do Krkonoš, kde se zamiloval a v 90. letech si tu za poctivé peníze zakoupil statek, z něhož byl půl století předtím odsunut jeho dnes už bezejmenný krajan, a na něm založil rodinu, jejíž děti mluví do české školy a mluví oběma jazyky, jako když bičem mrská, Pavel je z česko-německé rodiny a jako takový se v rodné vesnici stal na stará kolena chatařem, když tam zakoupil dům po svém odsunutém strýčkovi, Patrikův tatínek je sudetský Němec z rodiny antifašistů, který se do zrekvírovaného adršpašského statku přiženil po válce sňatkem s volyňskou Češkou, jejíž rodiče tam dostali národní správu – a část Pavliných předků byli německy mluvící Židé.

Z výčtu se vymyká jediný můj „sudetský“ známý: životní láska Martina. Když mě před 20 lety (kdy jsme se viděli naposled) prováděla rodnou Chuchelnou na Hlučínsku, mi ukazovala kraj, kde všechno bylo jinak – nikdo tam nikoho nevyhnal: „Tohle byl kraj, který patřil 160 let k Prusku, a když ho Masaryk v roce 1920 připojil k Československu, museli se všichni obyvatelé povinně přihlásit k Čechům – zatímco Hitler je v roce 1938 nechal automaticky zapsat jako Němce. Nikdo z mých předků se tedy neprovinil osobním přihlášením se k nějaké národnosti, a nikdo kvůli tomu taky nebyl odsunutý. Akorát ti, kteří se narodili do roku 1945, dodneška berou podporu z Bonnu jako Němci.“ Když Martina, která říkala dědečkovi Jörg a babičce Mariechen, promluvila s předky po jejich, "nechytal" se ovšem Němec ani Čech – jediný, kdo by snad poněkud chápal tamní řeč, by byl etnický Polák…

Rodilý Šumavan Michal, který během života opsal kruh na studia do Hradce Králové, s manželkou z druhé strany „Sudet“ (Zlaté Hory na Jesenicku) pak do Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí, až nakonec zakotvil ve farním domku bývalého kašperskohorského varhaníka a hrobníka u 700 let starého kostela svatého Mikuláše (první zaměstnání ke své profesi ředitele školy přejal, druhé ne) 10 kilometrů od bavorských hranic, mi vyprávěl: „To jsem si pomoh. Zatímco kašperský Němci byli náckové známí v celém rajchu a bylo to elitní zřídlo SS, u nás v rodném Vimperku Němci v roce ´38 dokonce povstali a táhli na Hitlerovu armádu, která je chtěla zabrat! Národnostní třenice u nás ve Vimperku nebyly, protože v obou zdejších hospodách, české i německé, byl nepsaný zvyk, že člověk bez ohledu na národnost může jít do obou, ale za každé použité slovo z toho druhého jazyka zaplatí pět korun do kasičky. Kdo se chtěl pořádně ožrat, to proto radši neriskoval, protože by se k ránu nedoplatil.“ 

Dnes už v českém pohraničí oddělené hospody pro Němce a Čechy nejsou potřeba, ale možná, že přijdou na řadu hospody pro očkované a neočkované proti covidu. To ovšem jen pokud v nastalém boji zvítězí nadnárodní farmaceuticko-mocenský manšaft – proti němuž už dnes stojí aktivistická hnutí jako česko-rakousko-německé sdružení ze Šumavy Slunce a svoboda, které (tak jako to kdysi dělali na Sněžce či Rysech čeští a polští disidenti, kteřrým totalitní stát z politických důvodů bránil vycestovat) oslavilo Silvestra u hraniční závory mezi českým Dolním Dvořištěm a rakouskou obcí Wullowitz, zatímco z druhé strany stáli rakouští neočkovaní a s nimi solidární očkovaní, na obou stranách pokojně slavili a vyměňovali si příběhy svých nemocných a mrtvých známých, kvůli nimž se rozhodli odolávat těžkému očkovacímu tlaku, který se v Rakousku dokonce stal tlakem generálním (na všechny bez výjimek). Na závěr pak obě strany zazpívaly plnou verzi československé hymny v česko-slovenském a německém znění. Rakouská hymna se nezpívala a nebude se prý zpívat ani na žádném z dalších setkání, které budou uskutečňovat místní aktivisté z obou stran na všech přechodech až po ten mezi slovenskými Jarovcemi a rakouským Kittsee. Rakouská hymna prý zazní až době, kdy v Rakousku opět zvítězí demokracie. A tak zatímco „sudetoněmecko-krajanští“ politici budou (nejspíš) schůzovat v Praze a formulovat tam tytéž 77 let staré požadavky, rozdělující naše národy, jedince z těchto národů opět spojí nový boj proti neústavnosti a fašismu. V Českých Velenicích se bude (opět po 84 letech) bojovat za Vídeň.

Viel Glück für uns alle!