Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Boj s větrnými mlýny anebo životopis průšviháře 2.

Obrázek: autor.

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Válka byla doba, kdy bylo docela běžné běhat na zavolání sirény do krytu, třeba uprostřed vyučování (dodnes mne její ječení naplňuje děsem), pamatuji si i dvojí signál, ten upozorňující i ten ukončující, byl dlouhý a táhlý. Akutní nebezpečí bylo zvýrazněno zvukovou vlnovkou. Hlavně však na mne působila setkání s následky letecké spouště. Na vlastní oči jsem ji spatřil po bombardování nedalekého Semtína, kde otec málem přišel o život. Pamatuji si i na rozbombardované nádraží, (postihlo převážně lokomotivy, ale i vagony), kde v potemnělé hale, (plné zmatku a špíny), spaly stovky lidí na svých zavazadlech, očekávajíce až se trať upraví a nejde příslušný opravený stroj. Dědeček pro nás tehdy poslal „zvláštní vlak“, sestávající s dýchavičné parní lokomotivy o třech spřežných soukolích, se dvěma vagonky. Byla to tzv. „hytláky“, nákladní vozy s improvizovanými dřevěnými lavicemi na podlaze a s karbidovou svítilnou u stropu, která čpavě smrděla, a spoře osvětlovala dřevěný vnitřek. Bylo to skoro jako z nějaké zlé báje, podivné zelenkavé osvětlení a mihotavé stíny, klapot kol, ke kterému ani klukovská fantasie nemusela mnoho dodávat.

Vzpomínám si, že i stálé zatemnění, ulice ve tmě, svítilny a reflektory aut, motocyklů i kol, vylepované černým papírem, jen s malou štěrbinkou pro průnik světla, to skoro denně kontrolované zatemnění oken, kdy přišel leckterý strážník či policajt s oznámením, že jestli neodstraníme průnik světla, budeme muset platit pokutu, to všechno působilo velice depresivně a ponuře.

A jídlo… I když jsme zrovna netrpěli hladem (otec dokázal od známých sedláků sehnat i nedostatkový proviant), neznali jsme pomeranče, čokoládu, banány, šlehačku. To vše pro mne, v době vypuknutí války dvouletého, byla jen vzpomínka, kterou mi museli připomínat, protože ji má paměť ještě nestačila zaznamenat. „On vám dovedl vykusovat citrón a ani se u toho nezašklebit, ale banány rád neměl! A šlehačku? Po té se mohl utlouct, však podívejte, jak vypadal, napucánek!“A hned mne ukázali na fotografii, ale já si z toho „cizího dítěte“ pranic nepamatoval, a chuť a vůni těch exotických potravin už vůbec ne.

O to více na mne působily ty dny osvobození, neboť nebyly bez nebezpečí a dramatických zážitků. Ano, ještě nenastala doba úplného klidu. Jakmile se ozvalo z pražského rozhlasu volání o pomoc, oblékl si otec svou československou uniformu (byl kapitánem v záloze), a dal se cele k disposici místnímu českému revolučnímu výboru. Pamatuji, jak odcházel naší Štěpánkovou ulicí dolů (bydleli jsme ve druhém patře v čísle 90. Hned nad hospodou), a my zrovna s bratrem Dorim hráli na „hasičárnu“ (což byl fotbal s hadrákem, kdy bránu nám tvořila vrata od požární zbrojnice, šedě natřená s velkým plastickým znakem černého chrudimského orla nahoře).

Otec se už ztratil v ohybu uličky, když něco strašně prásklo a těsně vedle mne se na dlažbě zablesklo. Nikdy jsme tak rychle neuháněli po schodech! Bílí jako papír jsme doběhli k mamince do kuchyně a tam se snažili, přerývaně jeden přes druhého popsat, co se stalo.

Nikdo si ten podivný úkaz nedovedl vysvětlit, říkalo se pak, že prý Němci likvidovali na letišti, (naproti našim oknům) svá letadla. Naposledy pak prý obletěli okruh a pak přistáli a letadlo zapálili. Vybuchovalo prý jedno za druhým. Já jsem dost dlouho této versi věřil, ale nikdy jsem trosky hořících letadel neviděl.

Jiná verze byla o posledním zoufalém pokusu fašistů bombardovat město, jehož nejasný popis přinesl ve svých vzpomínkách i můj otec.

Nebyl to jediný nepříjemný zážitek. V prvních dnech revoluce přišel otec se zprávou, že Němci odstavili na jednu kolej vlak plný ekrazitu a výbušnin, a pokud Češi nepřestanou protínat jejich telefonní linky, že celý náklad vyhodí do vzduchu. To znamenalo, podle mínění odborníků, zničení půlky města, (a málokdo pochyboval o tom, že by toho byli schopni). Na noc jsme proto ulehli v dolním patře, v krámě u Capoušků mezi štůčky látek a krabicemi (sklep pro obyvatele nebyl, v něm měla hospoda uloženy sudy s pivem) a poslouchali jsme vysílání o pomoc pražského rozhlasu, přerušované brnkáním harfy z úvodu Smetanovy Vltavy a sokolskými pochody (jako byl třeba Sukův pochod V nový život).

Celou noc jsme prožili v polospánku a v napjatém očekávání. Ráno nám otec vysvětlil, že je nebezpečí zažehnáno, železničáři odtlačili vlak na vzdálenou slepou kolej, a tím zpřetrhali dráty od roznětek.

Nejstrašnější zážitek mne však ještě čekal, dole v ohybu cesty na náměstí, vyvlekli nadšení „revolucionáři“ z malého šedivého autíčka německého oficíra bez distinkcí i s manželkou. Dav, v jehož čele kráčel místní řezník, je začal mlátit hlava nehlava a po pravdě železnými tyčemi, krev z nich jen crčela. Kdosi milosrdnější přes ně přehodil deku, ale ta brzo prosákla krví. Zůstal jsem stát jako ohromený a celého mne obklopila vlna mdloby. Dori šel s tou smečkou dál a pak mi vykládal s očima na vrch hlavy, že je nakonec zastřelil četník ze samopalu u hřbitovní zdi, aby zkrátil jejich utrpení. Proč taková brutalita? Rozneslo se, že je to prchající Karl Hermann Frank – zrádce Československa a řezník českého národa. A tak kdosi nevinný doplatil za vnějškovou podobu s krvavým vrahem.

Mrtvá těla Němců ležela i před kostelem Nanebevzetí Panny Marie, zakrytá pytlovinou, a tak jsem se tomu místu vyhýbal ještě dlouho potom, kdy po nich nebylo ani památky. Prý to byli esesáci, ale kdo ví?

Ale ty dny nebyly naplněné vždy jen nepříjemnými zážitky, byly proloženy i úlevnou potravou pro naše dobrodružné oči: chodívali jsme prohlížet opuštěnou německou válečnou techniku. Nad Chrudimí v poli bylo dvousedadlové Arado, zapíchnuté nosem do oraniště. To bylo něco pro pány kluky! Vždyť mi znali letadla jen s oblohy, ta spojenecká, když „nakreslila čáry“ (byly to bílé kondenzační čáry spalin motorů a bývalo jich několik desítek) a ta německá jen tak z dálky na letišti (velké Giganty s mnohakolovým podvozkem a stíhačky skryté ve vykopaných okopech), ale hlídané strážemi. Tady jsme si mohli nejen sáhnout, ale vlézt do kokpitu a do omrzení vychylovat kniplem či nožním řízením křidélka i kormidlo, prostě si ohmatat ty vysněné stroje.

Byla jsem taková ta „parta kluků z ulice“. V té době mi dělal společníka můj bratr Dori a jeho kamarádi, hlavně Bohouš Kasků, náš skorosoused, později se k nám připojil i Dyma Georgiev, údajný Rus, záhadná postava, který se tam v těch bouřlivých dnech odkudsi přinatrefil i se svou ovdovělou matkou. V tomto složení jsme brouzdali městem a prošťárali kde co. Dokonce jsme se (ještě v plné okupaci) protáhli přes německé stráže a vnikli do zrušené a hlídané Sokolovny, odkud jsme „zabavili“ spoustu sokolských památek (mezi nimi unikátní fotografie, dřevěné xylografické štočky, listiny a diplomy, které jsme poschovávali ve starých vyhaslých kamnech). Otec po válce vše poctivě odevzdal a tak paradoxně přivedl tyto unikáty k pozdější zkáze za dalšího režimu.

Vlezli jsme i do stíhačky Messerschmitt Bf 109, která stávala „vystavená“ před Pipichovým divadlem ještě dlouho po válce, čpělo to v ní spáleným olejem, ale sedět se v ní nedalo, to už totiž nebylo nic z kokpitu vidět. V sadech u trati, poblíž silnice do Pardubic (kde svého času cvičívali vojáci nasazení panzerfaustů proti sovětským tankům při čemž jim „tank“ představoval selský vůz pobitý prkny, tažený na laně a tu pancéřovou pěst nahrazovala atrapa s dřevěnou hlavicí a s tyčí, která suplovala reaktivní zážeh, a vylétala proto z roury dozadu, opačným směrem, kde také v mírových dobách kdysi hnízdila na stejném místě bělostná labuť) zůstaly stát dva pásové dopravníky plné dělostřeleckých granátů v okovaných bedýnkách. Daly se nastartovat pouhým stisknutím knoflíku a tak jsme my, kluci, s nimi popojížděli po nádvoří sem a tam, ale hlavně dokola (to když se jeden pás přibrzdil a u druhého se přidalo). Byla to běžná zábava, při které nás kupodivu nikdo z dospělých nenapomínal, ani když jsme sedávali za zaměřovači kanonů, či protiletadlových děl, která stála u tratě, a otáčeli jsme je sem tam pomocí kovových kol.

Špatně ovšem mohla dopadnout jiná zábava, to když se bratrovi podařilo rozšroubovat dělostřelecký granát a vysypat z něj malé kovové válečky, které jsme pak házeli do ohníčku. Pěkně sice vybuchovaly, ale i když jsme byli skryti za náspem, střepina zranila bratra na koleni.

Je také jasné, že když jsme se dozvěděli, že na křižovatce, (naproti místu, kde dnes stojí hotel Romania), stojí opuštěný kolopásový tahač (tuším Sonderkraftfahrzeug 8, podobný tomu legendárnímu „manévrujícímu“ z filmu Kam se poděla sedmá rota?), musela naše parta hned běžet za ním. Já byl nejmladší, a tak jsem marně čekal, kdy na mne dojde řada. Všichni se střídali u řízení (kdosi vyštrachal i německou přilbu), a posedávali jsme na černě polstrovaných příčných lavicích, umístěných ve třech řadách na ložné ploše stroje. Když jsem konečně zasedl za řízení já, zabral jsem se do hry tak, že jsem přestal vnímat okolí. Patřičně jsem vrčel „jako“ motor, „jako“ otáčel volantem a „jako“ řadil rychlosti, takže jsem si nevšiml, že všichni kluci už odešli a že jsem tam zůstal úplně sám.

Najednou mne zachvátil chlad.

Ohlédnu se a vidím: ulice jsou vylidněné, jakoby mrtvé, živáčka nevidět. Seskočil jsem a vydal se k domovu. U tiskárny (kterou vlastnil otec mé spolužačky a kde mi často dávali odřezky papírů na mé první čmárání) jsem najednou uslyšel varování z městského rozhlasu, (které si snad budu doslovně pamatovat do konce života): „Vyzýváme všechno obyvatelstvo Chrudimi, aby se okamžitě odebralo do svých domovů, k městu se blíží silná kolona SS. Není vyloučeno, že budou střílet!“

A tak (jako by mi někdo nepřál to potěšení ze hry), tahle zábava pro mne skončila velikým strachem: „Andělíčku, můj strážníčku,“ modlil jsem se, „ať stačím dojít domů!“

Nestačil jsem.

Když jsem se dostal ke kamennému nábřeží se sochami svatých (které sledovalo strmou ulici na náměstí), uslyšel jsem klapot pásů a zpoza rohu vyjel, jeden za druhým, ten samý tahač, ve kterém jsem si před chvílí hrál, ale obsazený vojáky se samopaly v lesklých pláštích a v černých přilbách se dvěma zalomenými označeními. Přitiskl jsem se ke kamennému ochozu (nebylo kam běžet) a úplně jsem oněměl hrůzou.

Jeli okolo mne, někteří mávali, jiní na mne namířili své „mašinkvéry“, ale všichni se smáli vystrašenému klukovi, který nebyl o moc větší, než ta kamenná zeď za ním. Nevím, kolik jich bylo, nevím, ani kolik se vystřídalo tanků a děl, jen stále slyším ten hukot motorů a klapot pásů na dlažbě, a vidím ty černé přilby s dvojitým bílým označením a hlavně zbraní ježících se proti mně.

Dlouho jsem tam ještě stál, aniž bych se mohl pohnout pod zdí, na níž nade mnou žehnal dítka svatý Mikuláš…

Po tomhle silném zážitku (o němž žertem říkám, že kdyby některý ten esesák měl lehký prst na kohoutku, že jsem tam mohl mít pomníček a pionýři by při něm postávali jako čestná stráž o tom kdysi slavném výročí Osvobození – aniž by věděli, jaký jsem byl a co jsem prožíval), přicházely už věci příznivé…