Fejeton Kultura

Impeachment

Obrázek nebo fotografie#43797

Dějiny jedné dědiny

Stejně si myslím, že bývalo líp. Holky na nás nějak víc zabíraly a my jsme oceňovali jejich krásu a to, za co jsou dnes pánové vláčeni v novinách, dehonestováni ve společnosti, degradováni v armádě a vyhazováni ze zaměstnání, jsme my, tenkrát mladí lidé, považovali za vrchol úspěchu. A že by se na nás slečny zlobily? Tak to se musím zasmát. Cha chá.

Dny byly delší, slunce víc svítilo, sníh byl bělejší a noci tmavší. Voda víc tekla a nezaplavovala metro, nakonec ani žádné nebylo a tak se nemuselo nikam spěchat.

Policajti byli ještě hloupější, nečíhali za rohy s radary, a protože chodili pěšky po ulicích, spotřebovali méně benzinu, a ten stál pár šupů.

Kapitalismus se zmítal na okraji propasti a jediné, co jsme znali z Ameriky, byl americký brouk, tehdy mandelinka bramborová.

Oblíbené destinace byly „brzko a zítřek“. Fešný prezident Novotný vystupoval na konci prvomájových oslav s „improvizovaným“ projevem, který mu měsíc předtím smolili dohromady profesoři marxismu-leninismu, a oznámil, že v „brzku“ bude víc masa a také džíny. Lidé potom hned hnali na nádraží, kupovali lístek do Brzka a ptali se, kdeže ten ráj vlastně je.

Šťastné zítřky byly na denním pořádku. „Dnes ještě ne, ale zítra, to budete koukat.“

Básník Pavel Kohout, tehdy pomýlený a potom s každým režimem prozřevší, nám na stránkách Rudého práva sliboval, že „zítra se bude tančit všude“ a tak jsme si říkali, fajn, zejtra je mejdan a bude to i s tancem.

Pak se to nějak zvrhlo a soudruzi se mezi sebou dohadovali, kdo bude tahat za delší konec špagátu, zda ti, co to brzko chtěli bez krve – což se jim nakonec povedlo, či ti druzí, a tak k nám koncem jednoho léta přijechala spřátelená vojska, něco jich bylo z Bulharska, jenže to měli daleko, Maďaři to měli na Slovensko kousek, a tak se činili, Němci už s tím měli zkušenosti a tak mohli použít staré mapy a Poláci to švihli přes Slezsko, nakonec to tam znali. Rusové nám v Praze vyzkoušeli letiště v Ruzyni, tehdy ještě nedostavěné a radovali se, když se před nimi automaticky otevíraly skleněné dveře.

Pak už nám tady nějaká vojska dočasně nechali a naši umělci jezdili do Milovic dělat estrády.

Milovičtí nám na oplátku zkoušeli nám do češtiny implantovat ruská slova, ale moc to nešlo. Teď je zase v módě angličtina, je nějak průraznější a mě zaujalo moc pěkné slovo impíčment, asi tuším proč.

Po celou tu dobu na našem školním hřišti strašila stará ošklivá maketa meziplanetární rakety, kdysi postavená k oslavě vítězství kosmonautů nad astronauty, nebo tchajkonautů a nad vyomanauty – dnes už nevím…, každopádně předmět ostudy místní střední školy, v poslední době využívaný převážně jako toaleta žáků, kterým se zdál školní pisoár příliš daleko a jako oblíbené místo realizace slabomyslných malůvek zdejších sprejerů.

Jednoho dne tento oblíbený námět kritiků místního nepořádku zmizel.

„To je dost, někdo vzal v noci jeřáb, odtáhl to a teď to doma rozřezává na topení, poznáme to podle smradu, až to bude pálit.“

„Kdepak, to bylo tak shnilý, že to vodtahali mravenci a postavili si z toho podzemní hnízda,“ přesvědčoval pan Votruba, učitel.

Jenom pan Láznička, školník a kostelník, věděl svoje.

„Kdepak,“ odporoval tiše.

„Ta odletěla. Sama, a to vím naprosto jistě. Rovnou do nebe odletěla,“ říkal ještě tišším hlasem pan Láznička, školník a kostelník a z krátkozrakých očí mu kanuly do ještě nedopitého půllitru Postřižinského piva veliké slzy štěstí.