Novoroční „projev“ o stavu České republiky v roce 2022
Prezident USA – a koneckonců i naši prezidenti - ve svém projevu na konci starého či na začátku nového roku každoročně pronášejí do médií „zprávu o stavu unie“. Editor Kulturních novin si ve svém novoročním textu tuto formu zkusil na vlastní pero.
Jak je na tom současný režim, který v listopadu 1989 začal prosazovat osobní a podnikatelské svobody, včetně práva na svobodu slova, omezeného jen žalobou o urážku na cti, po symbolických 33 letech nejen v oblasti sociálních práv, které ve jménu práv osobních upozadil – ale i v oblasti svých původních ideálů, pro které vznikl?
Pět rodin vlastnících média a covidpasy jako někdejší stranické knížky
V agendě svobody slova, která byla tím prvním, co občané během revoluce před 33 lety požadovali (poprvé v dějinách jim ji za Pražského jara přinesl zákon 84/1968 Sb. z 26. 6. 1968 o zrušení cenzury, který byl ale za normalizace obcházen zavedením odpovědných redaktorů, kteří byli za sebemenší kritiku režimu ve svých médiích propuštěni), zaznamenává dnešní režim citelný ústup od ideálu, a to nejen v souvislosti s uzákoněním Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (útvaru, který má za pomoci interních pracovníků, ale i dobrovolných „elfů“ sledovat „čistotu“ mediálního diskurzu a předávat podněty policii, která má vyjádření, objevivší se v dosud svobodném tisku, postihovat). To je jen důsledek faktu, že – jak trefně řekl šéfredaktor českého anglicky psaného deníku The Fleet Sheet Erik Best „česká média jsou stejně jako ve Kmotrovi vlastněna pěti rodinami“. Vzhledem k tomu, že těchto pět rodin postavilo stejnou ideologickou frontu s veřejnoprávními médii, jako jsou Český rozhlas a Česká televize, je nabíledni, že médium, které se proti této frontě staví, je cílem integrované mocensko-mediální palby, na jejímž konci je denunciační razítko DEZINFORMÁTOR tím nejkosmetičtějším zraněním na tváři skutečně nezávislých médií. Ve věci občanských svobod je nejvíc alarmujícím jevem dnešní dělení občanů na první a druhou kategorii. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů vzešlé z Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, zkráceně zvané GDPR (v době, kdy každá sociální síť tyto údaje požaduje a ruče s nimi obchoduje…) prohlásilo osobní údaje člověka téměř za svaté a jeho vyhlášení přineslo nejen zrušení některých užitečných stránek, jako byly například Spolužáci.cz, ale třeba i absurdní stav, kdy se pracovníci v sociální sféře mají starat o pacienty a klienty, jejichž chorobopis či kazuistiku dle GDPR nesmějí znát. Ačkoli GDPR jasně stanoví, že osobní údaje včetně rodného čísla a zdravotních údajů smí občan uvést pouze dobrovolně, pandemie, která se prohání světem od roku 2020 přinesla stav, kdy zkoumání intimních zdravotních údajů mají dnes nařízeno hospodští či obsluha kulturních a sportovních zařízení (v jiných zemích EU dokonce i obsluha obchodů a hromadné dopravy), a ti, kdo do jejich provozoven chtějí vstoupit, mají zase nařízeno jim údaje o svém zdravotním stavu předložit k posouzení, zda smějí či nesmějí vstoupit. Řada globálních firem jako je Facebook či Google, ale i mnohé dopravní společnosti, omezily pracovní aktivity těch, kdo se odmítli podrobit očkování léčivy, jejichž zkušební doba končí až v roce 2023, či je rovnou propustily – což i v naší republice vede k tichému kolapsu řady veřejných služeb. Je třeba uznat, že v naší zemi na tom dosud nejsme tak špatně jako v Rakousku, kde bylo, v rozporu se všemi ustanoveními zakotvenými v Listině lidských práv i v ústavě, zavedeno povinné očkování, jehož odpírači budou platit pokutu 3600 eur (91 500 Kč), nebo v Austrálii, kde pro ně byly otevřeny detenční tábory, jejichž pohostinství okusil i tenista Novak Đoković, kterému byl jako neočkovanému australskými úřady zamezen start na soutěži na Australian Open a byl vykázán ze země. Nicméně i u nás se – dokonce z nejvyšších míst – ozývají hlasy, že neočkovaní by měli přijít o práva zdravotně pojištěných pacientů – a to i přesto, že podle článku 31 Listiny základních lidských práv a svobod má každý právo na ochranu zdraví a všichni lidé mají na základě veřejného pojištění právo na zdravotní péči. Vlastnictví covidpasu je tedy dnes ekvivalentem někdejšího „občanství první kategorie“, které bylo za nacistického režimu dáno prokázáním árijského původu a za režimu komunistického průkazem člena KSČ.
Tři hrobaři živností: Korporáty, EET a lockdown
Druhým hlavním ideálem sametové revoluce vedle občanské svobody a svobody slova bylo znovuzavedení svobody podnikání – pod čímž si tehdy většina demonstrujících představovala zejména malé živnostenské podnikání. Místo toho ale přišla Klausova privatizace, v níž se ti, kdo své dříve státní, nyní „zprivatizované“ trusty dříve či později nevytunelovali a neodešli (jako Kožený či „lidskoprávní“ tuneláři Bakala a Koláček), ale zůstali v nich (jako Kellner a Babiš), stali naprostými hegemony, kteří určují nejen ekonomiku, ale i politiku země, a pro které je všechno malé podnikání „na prd“ (A. Babiš) – tedy dobré leda k tomu, aby firmy, které jim přijdou perspektivní či jim stojí v cestě, stylem Tenkrát na západě „vykoupili“. Poté, co za sebou nechala řadu zkrachovaných firem Babišova elektronická evidence tržeb, přišly jako na zavolanou covidové restrikce, po nichž zůstaly stát pevně na nohou pouze korporátní továrny (u nichž se ve druhé vlně usoudilo, že v nich se pandemie nešíří) a květinářství (ze známého důvodu expremiérovy manželky, vlastnící jeden řetězec zahradnictví).
Hrdina kapitalistické práce: prekariát
Reformátoři minulého režimu, pro který byla důležitější sociální práva, se – jak psáno výše – v 60. letech vrátili i agendě lidských práv a pokusili se zrevidovat svůj postoj k ní. Jak je to ekvivalentně s postojem dnešního režimu, založeného na osobních právech, k sociálním právům, které byly v jeho případě onou agendou, která byla zpočátku odsunuta na druhou kolej? Právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky zakládá článek 28 Listiny základních lidských práv a svobod, která je od roku 1990 pokládána za hlavní zdroj naší ústavy. Že jsou tato práva zaměstnavateli v naší zemi už od tohoto data hrubě porušována nejen vynálezem švarcsystému (jeho autor Miroslav Švarc přišel na „geniální“ a dodnes v naší zemi plošně rozšířený způsob jak se zbavit nákladů na zaměstnance; najímal je jako osoby samostatně výdělečně činné, které sice pracují pro jeho firmy, ale o své náklady se musejí starat sami), ale i otrockými provozy zejména korporátních firem, v nichž je zaměstnancům upíráno i právo si odskočit a jejichž existenci doložila Saša Uhlová, která se do některých z těchto provozů nechala inkognito najmout, z čehož vytěžila alarmující sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce. Transformaci proletariátu (někdejší třídy těch, jejichž jediným „majetkem“ bylo jejich potomstvo) v prekariát (dnešní třídy těch, kteří jsou v té PREKÉRNÍ situaci, že ač pracují na plný úvazek, jejich mzda jim nevystačí ani na základní potřeby: jídlo, bydlení, zdravotní pojištění a vzdělání) v českých podmínkách (dávno před krachem společnosti Bohemia Energy, který nájemné mnoha Čechů povýšil nad jejich mzdy či důchody!) urychlil zákon 120/2001. o exekucích.
Zlořád, který máme na světě jen my, Gabon, Thajsko a Chile
Zákonu 120/2001. se autor v ideální profesní kombinaci sociální pracovník-novinář věnoval neméně jako Saša Uhlová české otrocké práci, a ze syntézy své práce vytěžil alarmující poznatky, které shrnul nejen v rozhovorech pro švýcarský a švédský státní rozhlas a český deník Hlídací pes, ale shrnuje je i zde. Samy Komorní listy, čtvrtletník Exekutorské komory České republiky, v čísle 2/2014 český systém soukromých exekutorů (nesrovnatelný s kteroukoli jinou evropskou zemí, v nichž jsou v první řadě exekutoři zaměstnanci státu, a nikoli ekvivalentem profesionálních honičů desperátů z divokého západu), který byl vyvinut jako inkvizice po známém období 90. let, kdy se (jak prohlásil tehdejší ministr Tomáš Ježek „jako ve filmu Hoří, má panenko zhaslo, a co si kdo vypůjčil, to měl“) připodobňují jen ke třem existujícím světovým exekučním systémům: z Chile, Gabonu a Thajska. Autor (paralelně s autory stránky Mapa exekucí) na desítkách doložitelných případů zmapoval, že dnešní exekuční praxe na rozdíl od tunelářů, na které původně cílila, postihuje naopak nejnižší vrstvu. Je založena na systému, kdy dlužník nezaplatí marginální dluh, kupříkladu za nezaplacenou jízdenku v MHD či komunální odpad, v důsledku jiných povinností na něj zapomene, a systém mu jej připomene až po 10 letech, těsně před promlčením, kdy dluh naroste na mnohonásobek, z kteréhož mnohonásobku tvoří většinu poplatky za exekutora. Z poplatku dvou set korun po deseti letech vznikne šest tisíc, které se v případě, že dlužník částku nesežene, či mu její odeslání exekutor včas nepotvrdí, vzniká do měsíce deset tisíc. Při deseti procentech exekuovaných dospělých v ČR (v chronicky nezaměstnaných regionech severních Čech a severní Moravy, jejichž těžký průmysl byl v 90. letech zastaven, jde o 20 procent dospělé populace v exekuci) a jistině 350 miliard ročně (rok 2016) má tak vrstva exekutorů nejvyšší a nejzaručenější příjmy ze všech existujících povoláních a může si dovolit prakticky cokoli: včetně prestižní výtvarné galerie, kterou si šéf exekutorského úřadu v Přerově Robert Runták otevřel v roce 2019 v centru Olomouce. Běžným občanům České republiky však toto podnikání přináší řadu nechtěných vedlejších účinků: od nárůstu černé zaměstnanosti (s exekucí na platě se nevyplatí mít legální zaměstnání), fenoménů exekuční rozvodovosti (snahy o zbavení se dluhu partnera) až po exekuční emigraci (v zahraničí se k exekuci přistupuje podle tamních zákonů, které většinou přikazují zaplatit pouze původní dluh a poplatky v maximální výši jeho jednonásobku), ale už i exekuční sebevražednosti (přes přísné informační moratorium v režimních médiích sociální sítě přinesly svědectví dvou obětí exekucí: V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl pravděpodobně v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací, propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý nepodmíněný trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení z toho, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře – byl to exekutor, který se dle zákona mohl do bytu dlužníka dostavit bez ohlášení a policejní asistence, a Janotův trest měl očividně odstrašit onu tímto zlořádem trpící desetinu národa, který má českých exekutorů, co dokáží ze čtyřiceti korun za lístek udělat dluh ve výši šest tisíc, už plné zuby…) Dalším masovým jevem souvisejícím s českými exekucemi je míra sociálních pohřbů (které musí platit město) v nejexekuovanějších oblastech. Jde o to, že v případě úmrtí dlužníka si exekutoři zvykli spojit osobu toho, kdo vypraví pohřeb, s dědictvím po něm, a tedy i s jeho dluhy, a proto se pozůstali zdráhají na své jméno pohřbívat své exekuované nebožtíky (což je jev, jehož příběhy tematizovali nejen autor, či spisovatel Jaromír Typlt, ale i tvůrci sociálního televizního seriálu z roku 2019 Most!). Nejnovější úpravy exekuční praxe se pokoušejí vyřešit pouze nejextrémnější projevy exekucí: exekuce seniorů či lidí dlužících státu, vstup exekutorů k majetku dlužníka bez asistence, vymezit okruh blízký dlužníkovi (v minulosti byly za nezastiženého dlužníka exekuováni i bývalý partner, druh, či dokonce náhodný spolubydlící) a okruh zabavovaného majetku (poté, co se nezávislá média zabývala případy, kdy byly dlužníkovy zabaveny i pracovní nástroje či postýlka pod spícím dítětem), a také případy exekucí čerstvě dospělých, na které v osmnácti letech padal statisícový dluh za to, že za ně rodiče v dětství nezaplatili odpad či jízdenku v MHD (nově budou dluhy „patřit“ rodičům). Se středověkou podstatou českého exekučního zákona, který mj. vytvořil zcela novou třídu soukromých exekutorů, v naší euroamerické oblasti zcela bezprecedentního, však nebylo ani pohnuto. Zákon, který spolu s covidovými lockdowny, jenž se přehnaly přes české živnostníky i zaměstnance, a krachem energetických šmejdů, během pár let zdvojnásobil počet českých bezdomovců, je symptomatickým monumentem dnešního zřízení, a jeho prvenství zřejmě nepřekoná ani fenomén plošného nakažení nájemníků bytů zde nebydlících velkomajitelů v severních Čechách hmyzími parazity (protože chybí zákon o povinnosti dezinsekce pro majitele bytů) ani proces cílené likvidace někdejšího národního rodinného stříbra české kultury.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám hodně sil v novém českém roce 2022!